Otrokyní ve Francii - 2.díl

Otrokyní ve Francii - 2.díl

17. 6. 2012

V kuchyni, kde jsem pracovala na francouzském pobřeží, pracovali v potu tváře dva mladíci jako kuchaři. Byli to také Češi. Jejich přivítání však nebylo vůbec vřelé. Dívali se na nás jako na něco neskutečného a obtížného. Čekali totiž, že přijedou dvě mladé, krásné dívky, a viděli dvě ženy, které do mladých dívek měly velice daleko. Jejich zklamání bylo tak velké, že se ho ani nesnažili skrýt. Bylo to však oboustranné, protože ani nám se nelíbili. Byli to špindírové, kteří pracovali v tak zanedbané kuchyni až to bylo neuvěřitelné.

Kuchyň byla taková menší nudle, ve které jsme museli o sebe zakopávat, i když jsme nechtěli. Zkušenější kolegyně Jaruška ihned začala odkrývat nepořádek a odklopila víko na kanálku v kuchyni. Zjistila, že je plný červů a nečistot, o zápachu, který se vylinul se ani nedá mluvit. Lednice zapáchala též a ukrývala zbytky nějakého nevábného masa. Pracovní stůl a okolí bylo zanesené špínou, která se dala škrábat.

Kuchaři byli povznesení a bylo vidět, že jim to nevadí. Když jim nějaká potrava při vaření upadla na zem do té příšerné nečistoty, zvedli ji a pokračovali ve vaření. Byli absolutně nerudní, když jsme jim do té špíny chtěly zasahovat. Vlastníkům - motorkářům to taky nevadilo, chtěli jenom výsledky, bez ohledu na to, kde a jak vznikaly.

My jsme s Jaruškou měly za úkol mýt nádobí jak bílé, tak i černé, které se muselo mýt ručně. Nejenom, že jsme nevyfasovaly žádné pomůcky jako jsou třeba rukavice, nebo drátěnku na nádobí, ale hoši nám s velkou oblibou všechny ohromné pánve a hrnce připalovali, jak to jenom šlo, a měli  škodolibou radost, když jsme  tlustou vrstvu napálené potravy seškrabovaly nehty.

Nyní se možná někdo zeptá, proč jsme u této práce setrvaly a neodjely domů. Je to však více, než jednoduché. Neměly jsme peníze, pracovní smlouvu, neměly jsme kde bydlet a neměli jsme jak a čím se dostat domů. Také jsme neuměly ani jedna francouzsky. Jako dvě nány pitomé, jsme se vlastně dostaly do otroctví. Na naše zaměstnvatele jsme se obrátit nemohly, protože podmínky kladli oni a zajímala je jen vykonaná práce.

Jarušce jsem vůbec nerozuměla. Ona je zde po páté a věděla do čeho jde? Ukázalo se, že vše vlastně věděla, ale z nějakého důvodu, který jsem nepochopila až do konce pobytu, jí to až tak nevadilo. Je však pravda, že ani ona nepočítala s takovým osazenstvem kuchyně, jaké jsme vyfasovali v podobě šílených mladíků. Hrnula se do té odporné práce, vydrhla kuchyni za protestu mladíků a vrhla se do lednice. Ano, přímo do velké lednice,kde byly uskladněny všechny potraviny a jala se uklízet a třídit. Zmizela v lednici asi na hodinu a vynořila se opravdu skoro zmrzlá.

Já zatím v potu tváře drhla nádobí, které se muselo mýt opavdu v tempu, protože strávníků bylo hodně a skupiny se střídaly rychleji, než jsme dokázaly stihnout. Každou chvíli se objevovala motorkářka a řvala, abychom si pospíšily. Jaruška občas získala nějaké sousto, protože byla zběhlá a i mně nějaké podstrčila. Jedly jsem za pochodu, i když se mi zvedal žaludek z toho nechutného prostředí i kuchařů, co to vařili. Vznikaly mezi námi opravdové potyčky a jeden z hochů mi jednou spálil ruku horkou pánví, když jsem se kolem něho prodírala s nádobím. Jestli si myslíte, že bylo možné ruku si ošetřit, nebo že motorkáře zajímalo, že s tím musím mýt nádobí, tak se mýlíte.

Jaruška ze svého pobytu v lednici získala nachlazení s horečkou a hroznou rýmou. Též pracovala dál, skoro až do úplného padnutí. Jednou, když se motorkář už nemohl dívat, jak Jarušce teče z nosu, ji uvařil silný grog na vyléčení. Nejenom, že se neuzdravila, ale málem se utopila ve dřezu na nádobí, jak se jí motala hlava. Jenže na rozdíl ode mně to Jarušce snad připadalo normální. Dnes jsem přesvědčená, že snad Jaruška nebyla ani normální a že se mi jen nějak zdála.

Trochu to zkrátím, protože plus minus v tomto duchu náš pobyt pokračoval.Pracovaly jsme čtrnáct až šestnáct hodin denně. Odcházely ve dvě hodiny v noci do bungalovů, kde jsme spaly a padaly vysílením. Jenom po obědě jsme měly asi hodinu a půl volno. Tuto chvíli jsem využívala na pobyt u mého milovaného moře, které tam bylo opravdu krásné. Tento krátký pobyt mi zachranoval život, a to doslova. Sáhla jsem si v životě vlastní vinou opravdu na dno.

Prosila jsem majitele aby mi umožnili odjet domů. Tvrdili, že to nejde, že v žádném autobuse není volné místo a že to musím vydržet. Nevím, jak jsem to vydržet dokázala, ale kdyby tam nebyla Jaruška, tak nevím. Pomáhala mi to překonávat. Když jsem v noci potmě nemohla najít svůj bungalov, pomohla Jaruška. Mám totiž špatnou orientaci a v tom městečku bungalovů to nebylo jednoduché. Bydlely jsme každá jinde. Mně stěhovali každou chvíli jinam, podle toho, kde bylo zrovna volno. Kufr jsem už ani nevybalovala.

Stalo se však, že Jaruška měla odjet o týden dříve. Rozloučily jsme se a já zůstala bez opory. Už se nebudu rozepisovat, jak jsem to vydržela, a už to tedy ukončím. Za týden jsem opravdu směla odjet, končila totiž sezona, a tak se našlo v autobuse místo i pro mne. Když jsem do autobusu nastoupila, byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě.

Vydělala jsem si za tuto otročinu pouze 7000 Kč, ale bylo mi to jedno. Přežila jsem to!!! Přijela jsem domů krásně štíhlá, ale na pokraji zhroucení. Dlouho trvalo, než jsem se vzpamatovala. Nikdo se nemůže divit, že mě roupy přešly. Jenom na závěr: Jaruška zmizela. Nevím ani jestli se dostala domů. Telefon nebrala, byl stále hluchý a nikdy se mi už neozvala, i když to slíbila. Jako kdyby se propadla do země.

Byla skutečná, nebo mi pomáhal anděl strážný?

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Sehnalová
Hezke poctenicko,dekuji ! Chodi z toho mraz po zadech. Take jsem se s necim podobnym setkala a verim vam kazde slovo. Mnoha mlada devcata dopadla hure a stoji nekde u cesty... Tady v italii je mnoho sluzek z rumunska a vsech koutu sveta. Jen tomu povolani davaji stravitelnejsi nazvy.
Zuzana Pivcová
Nemyslela jsem to jako výtku, je jasné, že každý počítal, že si tam vydělá a bude moct cestovat nebo si něco koupit. Cizinci nebo i naši podnikavci na to hřešili. Bylo to i zde. Pomáhala jsem tu německému historikovi, snesla mu z dokumentace první poslední, on mě na závěr nazval "duší archivu" a dal mi 10 marek, ať koupím něco kočkám! Tak prima den.
Hana Šimková
Zuzanko , je to už dávno, ale já jsem tam nejela pro peníze , ale myslela jsem , že to bude dobrodružství a že celkem levně uvidím moře. Moře jsem sice viděla, ale s tím ostatním jsem nepočítala ai ve snu. Moje tzv.naivita, spíše blbost se mi nevyplatila. Já jsem spíše vždycky věřila v dobré a slušné lidi. Už jsem dávno vyléčená.
Zuzana Pivcová
Hanko, Hanko, vrátila jsem se z krátké cesty do Německa a čtu dodatečně Vaše vyprávění. Doufám, že od té doby už uteklo pár let, že to nebylo teď. Zkraje po listopadu řada našich lidí naletěla takovým novodobým "otrokářům". Slyšela jsem ještě horší příběhy. Vzpomínám, že jsem kdysi před ředitelem celorakouského archivnictví, který byl u nás v archivu na návštěvě, řekla při pozvání na oběd, že bych šla kamkoliv na práci do Německa, kde se domluvím, jen abych si vydělala, třeba za uklízečku, a on na mě začal řvát, že to snad nemám zapotřebí. takhle se shazovat, že přece mám nějakou důstojnost a ty mizerné peníze by mi za to nestály. Bylo to v době, kdy k nám západní cizinci přistupovali jako k nižší kategorii, a i když jsme třeba měli vysokou školu, mysleli si, že nám stačí málo. To, co mi řekl ten pán, jsem si zatraceně jednou provždy zapamatovala.