Moje přítelkyně Minda

Moje přítelkyně Minda

5. 3. 2015

Před lety jsem zdědïla po babičce krásnou starou chalupu. Krásná byla tím, že byla taková "pravá", asi 150 let stará, ale jinak moc potřebovala naši péči. Tu jsme se rozhodli jí dát. Pilně jsme ji o víkendech zlepšovali a postupně se seznamovali i s naším okolím a jeho obyvateli.

Zjistila jsem, že v naší zahrádce má "revír" i několik různých koček, protože tam dlouho před naší invazí nikdo nebyl, tak měly klid. Teď se i ony seznamovaly s námi. Soused od vedle jich měl několik a nijak jejich počet nereguloval.

Protože měl krávu, ráno jim nalil velkou mísu mléka, ale ostatní potravu si musely opatřit samy. Bylo mně jich líto, bývaly pohublé a velmi plaché. Tak jsem jim při každé návštěvě přilepšovala. Vozila jsem pro ně jídlo v zavařovacích sklenicích, protože kočičí konzervy ještě nebyly. Dávala jsem jim ho do misek na dvůr. I přes svou plachost si pro baštu vždy přišly.

Časem se stalo zvykem, že jakmile uslyšely zvuk našeho přijíždějícího auta, který bezpečně poznaly, už byly poblíž, aby nepřišly o večeři. Zvláště jedna mourovatá. Ta nebyla plachá, dala se i pohladit. Bydlela naproti u sousedů, s kterými jsme se brzy také seznámili. Jmenovala se Minda. Asi jsme jí padli do oka. Chodila k nám pravidelně do chalupy na návštěvu nejen během dne na oběd, ale i v noci. Spávali jsme při otevřených oknech , takže jí to nedělalo potíže. Kolikrát jsem ji našla ráno spát v nohách své postele. Také s námi ráda trávila večery u táboráku, kde jsme si opékali vuřty. Dostala také, ale zřejmě jí nevyhovoval sortiment, tak si donesla vlastní - ulovenou myš, kterou u ohýnku i sežrala. Naštěstí mně myši nevadí. 

Na podzim jsme chalupu zazimovali a vrátili se až na jaře. Zjistili jsme, že Minda nám celou zimu chalupu poctivě hlídala. Spala na nastlaných peřinách, v chalupě ani myška a Minda se naléhavě dožadoval své odměny za hlídání. Dostala svou porci a byla spokojená. Přemýšleli jsme , jak se do chalupy dostala- asi nějakou skulinou na půdě. Vždyť to byla "její " chalupa.

Mindina skutečná majitelka mi při další návštěvě řekla, že Minda má koťata, ale tají je, nemohou je najít. Po několika dnech jsem v noci slyšela nějaké neobvyklé zvuky. Rozsvítila jsem a dívala se na dvě krásná koťátka, která mi Minda přivedla ukázat. Měla jsem z toho slzy v očích, když jsem viděla tu její důvěru, věřila mi víc než své "paničce". Byly jsme s Mindou velké přítelkyně řadu let a stále na ni vzpomínám.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lidmila Nejedlá
Kočky patří k chalupám. A poznají, kdo je má rád...chválím.
Zoja Sedláčková
Také jsme tady v Pošumaví zdědili kočičky po sousedovi. Teď už máme další generaci, momentálně tři a kocourka. Jsou to milá stvoření. Vždy, když se vracíme po delší době, tak se okamžitě vyrojí aby nás přivítala.
Eva Mužíková
Zdenko, krásné kočičí povídání a moc milé fotky. Určitě se těm chlupáčům u Vás dobře daří. Zvířátka nám naší lásku dokáží nezištně vracet...
Zuzana Pivcová
Kočky mám, jak už jsem se svěřila, velmi ráda a kočičí historky nebo vzpomínky mě vždycky dostanou. Teď zrovna se pokouším krmením ochočit černou kočičku, odrostlé kotě, vegetující v blízkosti sídlištního Alberta, aby ji zdejší veterinářka, jak mi slíbila, odvezla na venkov. Postoje lidí jsou opravdu velmi rozdílné!
Alena Várošová
Kráná a milá zvířátka.
Soňa Prachfeldová
Paní Zdenko, je vidět, že jste kočičí máma a číčy to moc dobře poznají, hezké fotky,
Jana Šenbergerová
Zdá se, že máte těch kočičích přátel víc. Pěkné fotky, tedy kočky. :-) Hezké povídání.
Marie Magdalena Klosová
Pěkné vzpomínky s hebkostí kočičího kožíšku.Moc milé.