Pohádky pro Honzíka 7:  
Jarní tání

Pohádky pro Honzíka 7:
Jarní tání

17. 3. 2015

Do lesa konečně přišlo jaro. Vál svěží větřík a vzduch byl voňavý. Smrky i borovice setřásly sněhové polštářky z větví. Na loukách mizely závěje a místy se už ukazovaly zelené ostrůvky. Voda z roztátého sněhu tvořila malé pramínky, ty se spojovaly do potůčků a hrčely a bublaly si svou vodní písničku a rozveselovaly celý les.

Víla Majdalénka stojí ve své březové chaloupce u okýnka. Češe si své dlouhé vlásky a moc se těší, jak konečně bude moci tancovat při měsíčku na zelené trávě.

„Přijdou všechny víly kamarádky, zatančíme si náš první jarní taneček. Ach, to bude krásné,“ raduje se.
„Na okraji rybníčku pokvetou blatouchy a pomněnky, ptáci budou vyzpěvovat veselé písničky. A teď si pěkně uklidím v domečku. Vypráším všechny peřinky, vyvětrám polštářky, budu tu mít taky voňavo.“
A jak řekla, tak taky udělala. Okýnko nechala otevřené a zpívá si:
"Tralali, tralala, sluníčko už svítí, tralala, tralali, pokvete jarní kvítí."

A sníh stále taje. Vody přibývá, už to nejsou potůčky, ale velký potok. Valí se po louce dolů, hučí a vyhrožuje. Pod loukou potok ústí do rybníčku a z něho vytéká voda už jako říčka dále do kraje. Kolem rybníku rostou staré vrby, velké a duté. Ta nejstarší roste právě v místě, kde z rybníku vytéká říčka. Náhle vítr foukl silněji, prudký závan vrbu rozlomil, kus kmene spadl pod hráz a odtok zatarasil. Voda najednou nemá kam odtékat, hladina stoupá a stoupá. Vylila se z břehů a pomalu zaplavuje palouček. Už už se přibližuje ke staré bříze, ve které má Majdalénka domeček.

Skřítek Borýsek je taky doma. Prohledává všechny šuplíčky, všechny poličky a bručí si:
"No, kdepak je ? Kam jsem ho jenom dal? Že by u mne byl na návštěvě skřítek Domácníček a někam mi ho schoval? Ne, tady je, už ho mám," zaradoval se a z jednoho šuplíčku vytáhl sáček.
"Tady ho mám, pytlíček s malinovým listím. Uvařím si čaj a dám si do něho med, co mi loni darovaly lesní včely.To bude dobré," těší se Borýsek. Jenže, co to? Pytlíček je prázdný. Vyklouzl z něho jen jeden zapomenutý lístek.

Borýsek je trošku mlsal. Má malinový čaj s medem moc rád a úplně zapomněl, že z posledních lístků si vařil čaj právě včera večer. A teď tu stojí a smutně kouká. Ale hned se zase usmál a povídá si:
"No co, navštívím Majdalénku. Poprosím ji, aby mi ještě trošku lístků dala. Já jí zase donesu skleničku medu."

Popadl kabátek a čepičku a už spěchá z domu. Ale když přiběhl až k lesnímu paloučku, vykulil oči. Co to je, co se to stalo? Místo louky je tu jezero. Uprostřed je ostrůvek, na něm stojí bříza. Borýsek vidí, že

Majdalénka má otevřené okýnko, i přes hukot vody se k němu nese veselá písnička.
"Majdalénko, Majdalénko," volá Borýsek. Ale Majdalénka ho neslyší, zpívá si dál.

"Majdalénko," zkouší to Borýsek znovu. Všiml si, že vody stále přibývá, a dostal o Majdalénku strach. Majdalénka je víla a víly přece neumí plavat. "Majdalénka mne neslyší, musím se do domečku nějak dostat, musím ji varovat a pomoci jí, zkusím se k Majdalénce přebrodit."

Jenže voda je studená a hluboká a rychle teče. Skřítkovi proud podrazil nohy a plácnul sebou hned na kraji. Rázem je celý mokrý. Stojí celý nešťastný na břehu a bojí se, co bude s Majdalénkou dál.

"To je vody, to je vody, Borýsku," ozvalo se najednou.Skřítek se honem otočil a vidí, že za ním na větvích borovice poskakuje sojka Bára.

"Báro, Báro, pomoz. Majdalénka je v domečku, neví, že na paloučku je povodeň. Zaleť za ní!" prosí Borýsek.

"Už letím, už letím," souhlasila ochotně sojka. Roztáhla křídla, zamířila k březovému domečku a už cestu křičí:
"Majdalénko, Majdalénko!

Majdalénka přestala zpívat a poslouchá:
"Co se to děje? Kdo to křičí? A co je to za divný hluk?"

Podívala se z okénka a spráskla ruce. Kolem břízy poletuje sojka Bára a všude kolem je plno vody.
"Majdalénko, Majdalénko, je povodeň, honem uteč, uteč, Majdalénko," povykuje sojka.
"Jak mám utéct, Báro," je Majdalénka celá polekaná, "neumím plavat!"
"Nevím, to Borýsek neříkal," pokrčila křídly sojka, letí zpět a celou dobu pokřikuje.

Srnečci i zajíci slyšeli její křik a seběhli se na palouček. A všichni se radí, jak dostat Majdalénku na suchý břeh.
"Uděláme jí lodičku," navrhuje srneček Tonda.
"Ne, ne, než uděláme lodičku, bude voda až u břízy. Ať pro Majdalénku zaletí sova, má velká křídla, unese ji," napadlo lišku Sáru.
"Sova tady není, ve dne spí a probouzí se až v noci," poskakuje nešťastně malý zajíček. "Ale já pro ni doskočím, zkusím ji vzbudit. Bydlí ale až na druhém konci lesa, chvilku to bude trvat."
A už hopky hop, utíká pryč.

Poslední se přikolébalo divoké prasátko, velký kanec Bořivoj. Nosí rypáček těsně u země, protože se ještě pořád  trochu stydí za to, jak byl v zimě na zvířátka zlý a trápil je. Jen poslouchal, jak se zvířátka radí, a nic neříkal. Pak se rozhlédl kolem sebe, otočil, doběhl na jedno místečko a zaryl rypáček do země. Zvířátka si ho moc nevšímala, jen Borýsek se po něm ohlédl a zavrtěl hlavičkou:
"Copak Bořivoj nemá o Majdalénku ani trochu strach? Má zrovna teď chuť na žížaly?"

Zvířátka bezradně stojí na břehu jezera a Majdalénka na ně kouká z okýnka. Tam jsou všichni její kamarádi, i srneček Tonda a skřítek Borýsek. A nikdo neví, jak jí pomoci. Všichni se jen nešťastně dívají a čekají, až přiletí sova. Majdalénce je líto, že Bořivoj se k ní otočil zády. 

"Myslela jsem, že Bořivoj už bude kamarád. A on ne, zase myslí jen na sebe. Aby měl dost žížal. A je mu jedno, co se se mnou stane. Majdalénce je z toho všeho do pláče. A voda stoupá a stoupá. Už sahá skoro až k domečku. Zvířátka skoro ani nedýchají. Stihne zajíček vzbudit sovu včas nebo ne? Jedna vlnka se zakolébala a omyla práh dveří. Druhá šplouchla ještě výš. Majdalénka se rozplakala.

Ale co to? Voda se rozhučela ještě víc a udělaly se ještě větší vlny. A ty vlny změnily směr, už nemíří ke staré bříze, naopak, ustupují.  Zvířátka napřed nevěřícně koukala a pak se rozjásala. Borýsek se ohlédl, aby zjistil, co se to stalo. A co nevidí? To Bořivoj, o kterém si myslel, že stará jen o sebe, Majdalénce pomohl. Zatím, co všichni jen stáli na břehu, Bořivoj pracoval. Vyryl v zemi korýtko a tím může voda odtékat zpět do říčky pod rybníčkem.

"To Bořivoj, Bořivoj, zachránil Majdalénku," křičí radostně Borýsek.

A voda hučí, spěchá, ostrůvek uprostřed se zvětšuje. Netrvalo dlouho a skoro všechna voda je pryč. Jen na jednom místě pod šípkovým keřem zůstala velká louže. Když konečně přiletěla uspěchaná sova a přihopkal malý zajíček, mohla se už Majdalénka přebrodit po rozmáčeném paloučku za zvířátky.
"Moc vám všem děkuji, že jste o mne měli takovou starost," řekla Majdalénka, "a tobě nejvíc, Bořivoji," a pěkně se na něho podívala. Byla moc ráda, že se spletla, že Bořivoj o ni měl zrovna takovou starost, jako její ostatní kamarádi. I ostatní zvířátka se na Bořivoje usmívala a děkovala mu, že zachránil Majdalénku. Bořivoj se skromně koukal do země, ale u srdíčka ho to hřálo.

A co se stalo s tou velkou louží pod šípkovým keřem? Do ní se nastěhovala zelená žabka. A moc se jí v ní líbilo.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.