Pohádky pro Honzíka 8:
Proč Majdalénka plakala

Pohádky pro Honzíka 8:
Proč Majdalénka plakala

26. 3. 2015

Bylo jarní ráno, ptáci zpívali, na břehu rybníčku kvetly blatouchy a v lese bylo v trávě plno bílých sasanek. Víla Majdalénka otevřela okýnko své chaloupky a pustila do světničky voňavý čerstvý vzduch a sluníčko. Pak vyšla z chaloupky ven, na zelený trávník, a rozhlédla se.

"To je krásně," radovala se," dnes v noci bude úplněk a my víly budeme mít první jarní taneček!" a samou radostí se zatočila do kolečka. Pak honem zase vběhla do chaloupky. Má ještě moc práce. Musí si nachystat nové šaty s dlouhou sukýnkou, uplést květinový věneček, připravit si krásný blýskavý pásek k šatům. Ten lesklý pásek mají všechny víly, nosí ho jen na první jarní taneček. Která ho ztratí nebo poškodí, nesmí se tance zúčastnit. Takové víly potom smutně sedí na okraji paloučku a trošku závistivě koukají na taneční rej svých kamarádek. Proto i Majdalénka svůj pásek hlídá jako oko v hlavě.

Zatímco Majdalénka hospodaří v chaloupce a chystá se na tanec, malý zajíček poskakuje na louce a vybírá si nejkřehčí a nejsladší lístečky a stébla trávy. Ukousne a poskočí, a zase ukousne a poskočí. Pak se na chvilku zastavil a zvedl hlavičku s dlouhými oušky. A najednou údivem otevřel čumáček. Na okraji palouku stálo divné zvířátko. Stálo na dlouhých zadních nožkách, přední nožky krátké, protáhlou hlavičku, větší uši a mělo takový dlouhý silný ocásek.

"Co to je, co to vidím? To je nějaký divný pejsek," pomyslel si, "nebo je to takový zvláštní zajíček?" Podivné zvířátko tam jen tak stálo a koukalo na něj. Zajíček měl trochu strach, proto opatrně přihopkal blíž. "Ahoj," pěkně pozdravil, "kdopak jsi? Ty bydlíš taky v našem lese?"
"Já jsem Deniska, jsem klokaní holčička," představilo se zvířátko. "A nebydlím tady. Zatím jsem žila v zoologické zahradě. Je tam pěkně a žije tam moc různých zvířátek. I maminka s tatínkem a dědeček. A mám tam hodně kamarádů," vysvětlovala Deniska.
"Tak co děláš tady u nás, v lese?" podivil se zajíček.
"No, víš, to je tak. Dědeček se narodil daleko odsud, v Austrálii. A pořád mi o ní povídá pohádky, jak je tam krásně a jaká úplně jiná zvířátka tam žijí. O ptakopyskovi a medvídkovi koala, a taky, jaké tam rostou stromy, já bych chtěla moc do Austrálie, víš? Podívat se na všechno, o čem mi dědeček vyprávěl. Tak jsem utekla ze zahrady a teď jsem se trošku ztratila," řekla klokaní holčička rozpačitě.
"Nevíš, kudy se chodí do Austrálie?"
"To tedy nevím," přiznal zajíček, "nikdy jsem o ní neslyšel. Já bydlím pořád jenom v našem lese. Pojď se mnou, támhle bydlí víla Majdalénka, třeba o ní něco slyšela."

A už se rozběhl k Majdalénčině domečku. Deniska skákala mohutnými skoky za ním. Majdalénka sedí doma pod otevřeným okýnkem u stolu. Před sebou má svůj pásek k jarním šatům a usilovně ho leští první ranní rosou a tou nejjemnější pavučinkou, co mohla najít. Chce, aby se pásek večer co nejvíce blýskal, protože víla s nejhezčím a nejblýskavějším páskem byla na prvním tanečku vždy volena za královnu jara. A tou by byla Majdalénka moc ráda. A tak leští a blýská, dokud ji z práce nevyrušilo zaklepání na dveře.

Majdalénka položila třpytivý pásek na stoleček a otevřela. Za dveřmi stojí malý zajíček a s ním jakési podivné zvířátko.

"Dobré ráno, Majdalénko," pozdravil zajíček. Majdalénka úžasem zapomněla odpovědět, jen se koukala. Deniska se uklonila a zdvořile řekla:
"Dobrý den, vílo Majdalénko, dovolte, abych se vám představila. Jsem klokaní holčička a jmenuji se Denisa. Ale říkají mi Deni nebo Denisko."
"Deniska chce jít do Austrálie, nevíš, kudy se tam jde, Majadalénko?" zeptal se zajíček.
"Austrálie? Co to je?" podivila se Majdalénka.  A tak jí Deniska vyprávěla všechno, co slyšel od dědečka. Majdalénka poslouchala, ani nedutala a pak nešetřila chválou:
"Umíš moc zajímavě vyprávět, Denisko. Ale o Austrálii jsem opravdu ještě neslyšela, musí to  být moc daleko. Možná by ti poradili ptáci, co na zimu odlétají do teplých krajů. Třeba čápi na rybníce. Ale ještě jsem je tu neviděla, ještě asi nejsou doma."
Denisce to bylo trošku líto, ale malý zajíček ji utěšoval:
"Deni, počkáš zatím tady u nás v lese, je tu hezky a taky tu budeme mít kamarády.  Čápi se už brzy vrátí, pojď, půjdeme se proběhnout. Kdo bude první na mezi u šípků?"
A nečekal a už utíkal k šípkovému keři. Deniska za ním. Oba skákali a hopkali a najednou plác. Deniska moc nekoukala na cestu a skočila rovnou do veliké louže, co pod keřem zůstala po jarním tání.
"Co to děláte, proč nekoukáte na cestu," hubovala zelená žabka.
"Moje děti se brzy budou líhnout z vajíček."

Deniska vyskočila z louže a zajíček se vrátil od keře.

"Promiň, zelená žabko, jen jsme se honili," omlouval se.
"Deniska to tu nezná, nevěděla o tvém domečku v louži, čeká na čápy. Možná jí poradí, kde je Austrálie."
Zelená žabka si až teď všimla, že klokaní holčička vypadá úplně jinak, než ostatní zvířátka v lese. Už otvírala pusu, aby se něco zeptala, když v tom všichni uslyšeli vzlykání a pláč.
Co to? Kdo potřebuje pomoc?
"To pláče Majdalénka," vyhrknul udiveně zajíček a už hopká zpět.
"Majdalénko, Majdalénko, copak se stalo? Pročpak pláčeš?" vyptával se hned starostlivě.
Majdalénka ukázala zajíčkovi na prázdný stoleček:
"Krásně jsem si vyleštila svůj pásek na jarní taneček. Byl tak hezký, blýskavý. Tady jsem si ho položila a zatím, co jsme spolu povídali, tak mi zmizel. Někdo mi ho vzal. Nemůžu večer tancovat s ostatními vílami."

A už zase pláče, slzičky se jí koulejí po tvářích a kapají na stolek. Deniska se zajíčkem na sebe koukají a cítí se provinile. To oni zabavili Majdalénku a někdo toho využil a ukradl jí pásek. Co teď? Jak Majdalénce pomoci?

Kolem běžel srneček Tonda, liška Sára, pláč víly slyšeli i ptáčci. Za chvíli věděl celý les, co se Majdalénce přihodilo. Ale nikdo nevěděl, jak pomoci.

Veverka Rézinka seděla na větvičce a pozorovala ruch dole. Majdalénka jí vždycky pomáhala. Dávala jí mastičku, když ji bolely zoubky od louskání oříšků, ovázala jí pacičku, kterou si poranila, když při skákání z větve na větvičku narazila na ostrý souček. Rézinka by chtěla Majdalénce pomoc, ale neví, jak. Už to má! Sice neví, kdo vzal Majdalénce pásek, ale snad ji aspoň potěší. Donese jí na mls pár oříšků, co má schované v lese na zlé časy. Honem, kam je dala? Do kterépak škvíry či praskliny ve stromě si je schovala?  Rézinka poskakuje ze stromu na strom, z větvičky na větev a usilovně hledá. Ale všechny schovávačky jsou už prázdné, všechny oříšky už veverka v zimě rozlouskala. Za chvíli bude zapadat sluníčko a Rézinka dosud nic nenašla.

Ještě zbývá poslední úkryt, kde by oříšky mohly být, vzpomněla si Rézinka. Až na druhém konci lesa, ve velikém dubu. Hop hop, skáče veverka za stromu na strom, hop a hop. Ale co to? Co se to najednou blýsklo? Rézinka se zastavila. Támhle na tom velikém dubu, tam se něco leskne jako zrcadlo, až ji to oslnilo. Veverka změnila směr, opatrně po malých skocích se přibližuje k neznámému  světýlku. Co to vidí? Na dubu má hnízdo straka. Teď zrovna není doma, asi zase někde rejdí. A v hnízdě, ukrytý pod ulámanými větvičkami, leží Majdalénčin pásek. Ještě, že straka tak spěchala. Nevšimla si, že konec pásku vykoukl zpod větviček a zableskl se v posledním slunečním paprsku.

Majdalénka doma zatím pořád pláče. Za chvíli bude večer, celý den ji zvířátka a ptáčci utěšovali. Ale pásek ještě nikdo nenašel. A bez pásku tančit nesmí. Sluníčko na obzoru klesá níž a níž. Co nevidět bude tma a ukáží se první hvězdičky. Až vyjde i měsíček, začnou víly tancovat.

"Půjdu se aspoň podívat, jak to kamarádkám vílám sluší," rozhodla se nakonec Majdalénka. Napřed poděkovala všem zvířátkům a ptáčkům, že ji utěšovali a pomáhali hledat pásek. Pak si umyla uplakané oči, oblékla nové plesové šaty, na učesané vlásky si položila pomněnkový věneček. Ještě se na sebe podívala do velikého zrcadla, jak jí to sluší, a už se vydala na vílí palouček.

Venku se zatím úplně setmělo, na nebi vyšly hvězdičky. Na paloučku se scházejí víly a netrpělivě čekají na měsíček. Všechny mají na hlavě květinový věneček, na šatech se jim blýskají pásky, jen Majdalence ne. Smutně se usadila na okraj a trošku závistivě se rozhlédla po kamarádkách. V tom bum. A do klína jí spadl pásek. Její ztracený, oplakávaný pásek. Majdalénka vyskočila, omotala si ho kolem pasu a honem se koukala do větví. Tam sedí veverka Rézinka a pobízí ji:

"Majdalénko, honem, víly se už řadí!"

Majdalénka vběhla na palouček, kamarádky ji vzaly k sobě do řady a jarní taneček mohl začít.  A Majdalénce to tak slušelo, tak moc byla šťastná a tak krásně tancovala, že ji ráno všechny víly společně zvolily za královnu jara.

A straka? Ta se tak styděla, že hodné Majdalénce ukradla pásek, že se nakonec odstěhovala z lesa pryč.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.