Velikonoční koupel
Všechny fotografie: Zoja Sedláčková

Velikonoční koupel

16. 4. 2022

Velikonoce jsou za dveřmi. Po ranním probuzení vidím z okna zasněženou zahradu, vítr ohýbá stromky hodně hluboko. Teď odpoledne již sníh roztál, obloha je bez mráčku, ale teplota zdaleka nedosahuje ani deseti stupňů. Jak jiné byly Velikonoce před čtyřmi roky.

Moje dlouholetá kamarádka Renata přišla osm měsíců před nárokem na důchod o práci. Teď už žádnou nesežene. Středa před Velikonoci byla jejím posledním pracovním dnem. Manžel má do důchodu ještě 2,5 roku, dcera je zatím bezdětná a bydlí ve městě vzdáleném 30 kilometrů. A tak na Renatu padl splín. Co si počne s takovým množstvím volného času? Bude sice snazší starat se o devadesátijednaletou babičku, maminku Jirky, ale jako náplň života to nestačí.

Pozvali jsme ji i s manželem k nám do Pošumaví na Velikonoce, aby přišla na chvíli na jiné myšlenky.

Přijeli v sobotu po poledni. Hned po uvítací kávičce a tvarohovém závinu jsme se vydali na výlet na Hoslovický mlýn. Je to unikátní památka, má zcela dochované české mletí mezi dvěma mlýnskými kameny. Bylo nádherné počasí, a tak, i když hlavní akce vítání jara proběhla již minulý víkend, jsme si prohlídku mlýna vychutnali. My už ho dobře známe, ale pro slánské to byl nový zážitek. I projížďka jarním Pošumavím, které se stále ještě probouzí, nám připravila řadu krásných pohledů. Nejvíce jsme si je však vychutnali z rozhledny nad Hoslovicemi.

Cestou zpět jsme se stavili za známými manželi, farmáři na ovčí farmě, a zkontrolovali, jak přežili zimu. A také, kolik krásných jehňátek se letos ve výběhu prohání. Romana se pochlubila, že už se zase pravidelně koupe v tůňce na potoce, který protéká těsně pod farmou. Sklidila náš zasloužený obdiv. To my bychom se asi k něčemu takovému těžko odhodlávali.

Večer jsme strávili v nově otevřeném penzionu v naší vesničce. Od sedmi zde probíhala beseda s Janem Kavale, fotografem a cestovatelem. Tentokrát byl na programu jarní trek Nepálem v Himalájích s názvem „K úpatí Čomolungmy“. Autentické vyprávění bylo doprovázeno nádhernými fotografiemi, nejen přírodních scenérií, flory a fauny, ale i těmi, které dokumentovaly život lidí v této chudé vzdálené zemi. Na závěr došlo i na dotazy nás, posluchačů.

Po ukončení besedy jsme si mohli vybrat z jídelníčku řadu jehněčích specialit nejen české kuchyně. Velmi nám zachutnala bulharská jehněčí polévka. V penzionku vaří náš soused a jde mu to opravdu skvěle.

Na neděli jsme měli domluvené ve zmíněném penzionku vypůjčení kanoí a odvoz s loděmi do Sušice. Probudili jsme se opět do prosluněného rána a na vodní dobrodružství jsme se moc těšili. Renča s Jiřím měli trochu obavy, v lodi seděli naposledy před čtyřiceti lety, ještě za svobodna, spolu nikdy na vodě nebyli. Ale naše odhodlání je nakazilo.

Jen se mi nepodařilo zbylé tři účastníky přesvědčit, že bychom si měli vzít malý barel a nacpat do něj náhradní oblečení.

„Prosím Tě, když nám to nepůjde, skončíme na Rabí, a když jsi tudy projela vloni s Ančí (dcera kamarádky), tak to musíme zvládnout taky. A když se nám bude dařit, tak ani na úseku do Horažďovic nic zrádného není, až horažďovický jez, tak to zapíchneme před ním, u aquaparku“, děl můj Toník.

Podvolila jsem se většině, ale přeci jen jsem si nechala „zadní vrátka“. Pod tričko a kalhoty jsem navlíkla soupravu na cvičení – tílko a kraťasy z rychle schnoucího materiálu. Něco mi našeptávalo, že jistota je jistota.

Protože Renata prohlásila, že s Jiřím nepojede, neb se nechce na stará kolena rozvádět, řešili jsme obsazení lodí. Nakonec zvítězila varianta baby spolu, chlapi spolu.

První asi desetikilometrový úsek jsme zvládli bez úhony. Jediným zádrhelem bylo, že jsme s Renčou občas předvedly elegantní hodiny. Nějak se nám nedařilo sladit pádla. Před prudší vodou, pěnící přes kameny, jsem vždy zavelela: „Vyndej pádlo a nedělej nic,“ a tak jsme tyto překážky překonaly zdárně.

První odpočinkové místo, vodácký kemp Žichovice, nás přilákal vůní opékaných klobás a třpytem zlatého moku v půllitrech vodáků, kteří dorazili před námi. Při přistávání za zvuku Mládkovy písně jsme s Renčou také divákům zahrály divadlo. Ale vodáci jsou lidé vstřícní a chápající, a tak se nám to za „dobrých“ rad našich partnerů a povzbuzování přihlížejících kanoistů ze Zlína přece jen podařilo.

Sluníčko hřálo, pivo chutnalo lahodně, klobásky vynikající. Příjemný byl i pokec se zlíňáky. Byl čas vyrazit dál. Tu se v hlavách našich nejdražších zrodil nápad. Obměníme posádky lodí. Já pojedu s Jiřím a Toník s Renčou.  Snad se tím vyvarujeme posměchu ostatních vodáků.

Chvíli jsme protestovaly, nám posměch, kterého jsme si ani nevšimly, vůbec nevadí. A pokud se pánové za nás stydí, nechť si dají ještě jedno a vyrazí s náležitým zpožděním. Naše námitky nebyly vzaty v potaz.

„Nasedejte a neremcejte,“ ukončil debatu Toník.

Podívali jsme se s Jiřím na sebe.

„Kdo bude zadák?“ padla otázka
„Asi ty, jsi těžší  a je málo vody“ „No nazdar…“ zalekl se Jiří.

Nasedli jsme do „mojí“ loďky a odrazili od břehu.

Zanedlouho se před námi na kopci vylouplo Rabí. Jeho majestátná silueta se odrážela proti blankytnému nebi. Úchvatný pohled. Lesy na kopci hrály několika tóny zelené, domky pod kopcem byly lemovány bílou krajkou rozkvetlých ovocných stromů. Naše nové posádky se zdály býti  v souladu. Bylo rozhodnuto. Jede se dál.

Přiblížili jsme se k prvnímu jezu.

„Zajedu ke břehu a přeneseme to,“ hlásil Jirka
„To je nesmysl, zajeď vpravo asi do třetiny jezu a sjedeme ho, je lehký,“
„Na tvoji odpovědnost…“

Pár záběrů pádel a jsme na jezu, v klidu ho projíždíme. Přirážíme ke břehu, abychom se zachytili stromu a vyčkali na druhou loď. Vidíme, že se nad jezem chystají vystoupit. Pak si to rozmýšlí a jedou za námi.
„Bravo!“ voláme na ně.

Abychom zdárně pokračovali, musíme si na lodi skoro lehnout a podjet větev zasahující do koryta řeky. Zvládáme hladce. Nabyli jsme nové sebevědomí. Řeka se ale dělí na dvě ramena. Kudy teď? Ta mapa přece jen chybí.
„Jedeme vpravo,“ velím. Snad si to pamatuji dobře.

Koryto se zužuje, voda proudí rychleji. Jedeme jako po másle. Před námi je ohyb řeky. Za ním se z levého břehu přes dvě třetiny koryta klene oblouk z vyvráceného stromu. Jeho větve sahají až pod hladinu. U pravého břehu prosvítají mělčinou kameny.

„Zatoč vpravo a rychle,“ hlásím z pozice háčka,  "ještě víc,“
„Tam je mělčina,“
„A tady strom!!!“

A už nás proud strhává do blízkosti větví.  To nezvládneme, prolétne mi hlavou. Na poslední chvíli si všímám skuliny mezi větvemi a lehám si na záda. Jenže Jirka už vyskakuje z lodi. Ještě jsem stačila projet, ale pak se loď překlápí a já se také ocitám ve vodě. Ani necítím její chlad, jen vidím, jak proud unáší naši vypůjčenou, krásnou, fungl novou, modrou kanoi. Vybíhám co nejrychleji na břeh a běžím po něm zároveň s kanoí. Není mi přáno, zleva se připojuje druhé rameno. Kanoe se naštěstí obrací a nabírá vodu, pomalu klesá a zastavuje se o další kámen. Uf! Až teď si uvědomuji, že mne nepředjela druhá loď. Asi pomáhají Jirkovi. A že jsem celou dobu třímala v ruce pádlo a ani jsem nepociťovala bodání v kotníku, které mne po zimní zlomenině stále trápí. Tady už nejsem nic platná, sama loď z řeky nevylovím. Vracím se v poklusu po břehu k onomu zrádnému místu.

Tam už je hotové srocení.  Kromě naší druhé posádky se zde udělaly další tři kanoe v dresech Tuzemský Božkov a ostatní se snaží pomoci pochytat vodou unášené drahocennosti.
Druhou naši loď zachytil Jiří, který byl již na nohou, ale zmizelo jedno pádlo a Renatiny boty, které chránila před namočením při přistávání. Zato Renča chytila barel jedněch nešťastníků z Božkova a Toník další kanoi. Pomalu se tato hromadná nehoda rozmotává. Naši pánové sedají do zbylé loďky a pádlují k její kámošce. My jdeme po břehu.  Teď se mi zdá cesta dost dlouhá, ale mám jistotu, že minout nemůžeme. Končí přece ve vodě. Už jsme na místě.

Pánové se stále lopotí ve snaze vyprostit druhou kanoi z vody. Ale jejich síly na to nestačí.

Vracíme se do vody a společně popotáhneme loď na mělčí místo a rukama z ní vyhazujeme vodu. Pak ji konečně obracíme a vyléváme. Vytáhneme ji na břeh. Díra v ní není, ale její krásný modrý lak je samý šrám.

Co dál? Chybí nám jedno pádlo. A taky Renčiny boty. Míjí nás rumová výprava.
„Ahooj, kdybyste potkali červené pádlo, tak nám ho vemte,“ volám na ně.
„Tak jak pojedeme?“ Obracím se na zbylé kamarády.
„Asi v původní sestavě,“  říká Renča „a bereme si dvě pádla.“
„To nepůjde, my bychom na jedno pádlo byli moc těžcí,“ odpovídá jí Toník  „vidím to na manželské dvojice. Vy si vemte dvě pádla a já to se Zojou zvládnu s jedním.“

Ani neprotestují. Nasedáme, já už dávno vysvlečená do cvičebního úboru, jsem téměř suchá.  Jedeme první, abychom ukázali nezkušeným, kudy vede cesta.

Ujedeme dalších pár kilometrů. Na břehu v dáli se něco červená. Stojí tam, hrdě vztyčené, naše pádlo. Děkujeme nahlas Božkovákům, i když nás nemohou slyšet.

„Bota, vidím botu,“ volá Toník .

Vystupuji opatrně z lodi a brodím se pro ni. Už nám chybí jen ta druhá. Dojíždíme k dalšímu jezu. Tam hodnotí situaci Božkováci. Voláme na ně a znovu jim děkujeme.
„Ještě máme nějakou botu, není vaše?“
„Je!“  vykřikuje nadšeně Renata. Má radost, byly zánovní a značkové, byla by jich škoda.

Další jez je za námi a do cílového místa je jen kousek. Sluníčko stále svítí, oblečení už uschlo i zbylé trojici.  Vpravo míjíme kopec Prácheň. Stojí na něm starý románský kostelík, do kterého jsme vloni šli s horažďovickými Štědrovečerní pochod na půlnoční mši. Asi se to stane naší tradicí. Od vody není bohužel vidět. Slyšíme hukot horažďovického jezu. Jsme u konce dnešní plavby. Obě lodi hladce přirážejí ke břehu. Vystupujeme.

„Ty, Jiří, proč my jsme nikdy spolu nejeli na vodu?“ říká Renata
„Je to moc prima i s tím koupáním. Musíme si to brzy zopakovat.“
Zlíňáci na kajacích nakládají svoje miláčky na návěs.
„ Ahoj, tak už jste dorazili? Vidíte, že jste to zvládli!“
„Zvládli i s koupelí, jako kdysi naši předci jsme smyli o Velikonocích všechny své hříchy v tekoucí vodě.“
Smějeme se všichni.

Večer rozděláváme na zahradě oheň, připravujeme maso na grilování. Stále se vracíme ke dnešním vodáckým zážitkům. Renata s Toníkem za vydatné pomoci Jiřího, mi již po několikáté líčí, jak se namotali na silnou větev stromu před tím, než skončili ve vodě. Se smíchem přiznávají, že byli natolik zaujati naším bojem, že na řízení vlastní lodi zapomněli.  Na zahradu padá tma. Obloha září množstvím hvězd. Toník podává zasvěcený komentář. Hvězdičky jsou jeho velkou láskou už od čtrnácti let.

„Tak krásně už jsem hvězdy hodně dávno neviděla, u nás je moc světla“ říká Renata  „Byly to překrásné dva dny, díky za ně. Zítra musíme vyrazit před obědem, babička už na nás čeká.“

V pondělí se se svými přáteli loučíme a slibujeme, že je brzy ve Slaném navštívíme.

Můj příběh Velikonoce
Hodnocení:
(4.9 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.