Pro psa jsou nejlepší lidé dva

Pro psa jsou nejlepší lidé dva

27. 6. 2012

Vážení senioři, chci se s vámi podělit o svůj problém. Dnes ráno jsem vstala, tedy ráno, opravdu časné ráno, protože začínám trpět nespavostí, no prostě byly asi čtyři hodiny a pět minut. Rozhodla jsem se, že vstanu a vstala jsem. Seděla jsem na posteli a přemýšlela, co mě dnes nebolí. No nebylo toho vzhledem ke střídavému počasí, které na mne působí, málo.

Stoupla jsem si na nohy a šlo to. Začala jsem se šourat směrem na onu místnost a v předklonu tam vešla. Pak jsem se došourala do koupelny a zjistila, že už to jde líp. Klouby přestávaly vrzat a měla jsem vzpřímený postoj. Podívala jsem se do zrcadla a lekla jsem se. Kdo to je ? Pak jsem si řekla jako svého času Helena Růžičková: "Neznám tě, ale umeju tě".

Po této proceduře se mi zvedla nálada, snad proto, že to mám za sebou a nemusím se na sebe dívat. Nohy se rozešly docela dobře a zamířily křepce do kuchyně. "Tak copak si dáme dnes dobrého ke snídani"? Vzhledem k tomu, že jsem již po stoosmé držela dietu, tak asi nic moc. Trochu jsem posmutněla a vzala si jogurt. Žádná slast, a tak jsem to zlepšila dobrou kávou. Kávou jsem zapila prášky na tlak, na nervy, na to a na ono, navrch pár vitamínů, po kterých jsem doufala, že starý organismus trochu přestane zlobit.

Pustila jsem si ranní vysílání televize, kde křepce skotačili dva mladí moderátoři. "Počkejte holenkové, zavrčela jsem, také na vás dojde." Nebavilo mě to! Ani vítěz X faktoru Jiří Zonyga mě nenaladil. Přála jsem totiž vítězství Ondřeji Rumlovi. Je stejně hubený jako můj syn a stejně sympatický.

Vypnula jsem televizi a přemýšlela, kdy jsem syna viděla naposledy. Od té doby, co bydlí tak daleko, tak  je moc nevidím. Vnoučata už jistě zase povyrostla. Ani do telefonu mi toho moc neřeknou a kdybych nevolala já, tak oni nemají čas. Já sice nemám nic moc, ale čas bych mohla rozdávat. Zařídím si živnost prodejce času. Ráno vstanu, prodám čas a jdu si lehnout. Na co ten čas vlastně potřebuji? Vždyt nedělám nic jiného, než se zaobírám svým tělem, aby ještě trochu fungovalo a to můžu klidně vynechat.

Druhý syn, který bydlí nedaleko a jeho rodina, mě nutí k pohybu. Tuhle mě posadili na kolo. Přes protest svých kyčlí sedím. Rozjedu se a bum! Kosti zapraštěly a nevím jestli vstanu ze země. Zvednou mě a už mě k ničemu nenutí. Jsou rádi, že mě nemusí vozit na vozíku. Koupím si tedy hole a chodím na procházky. Né, ty hole pro invalidy, ale hole pro sportovce. Chodím a opravdu to jde s holemi líp. Proti mně jde paní s pejskem a já zatoužím také pejska vlastnit.

Pejsek je dobrá duše a stáří prosvětlí. Také mě bude nutit chodit na procházky a vlastně prospěje i mému zdraví. Pak ale zase zesmutním. Co když na procházku nebudu moci jít? Budu nemocná a neschopná pejska vyvenčit. Co chudák pes? Rozhodla jsem se tedy, že pro psa jsou nejlepší lidé dva. A tak hledám. Hledám hodného, ještě svěžího dědečka pro sebe a svého pejska. A to je vlastně ten můj problém. Neznáte nějakého?

 

Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků,  nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Elena Valeriánová
Milá Hanko, na každého z nás neduhy útočí, potvory. Ale je dobré, že se jim vždy i když někdy jen tak tak, postavíme na odpor. Máte pravdu pro psa jsou opravdu nejlepší dva lidé. Dědečka, kterého hledáte, znám, ale nedám. Ale co takhle najít si kamarádku mezi kamarádkami a třeba se o toho pejska starat společně. Nenašla by se? Můžu říct, že já, co máme toho našeho psíka chodím každé ráno minimálně na hodinovou procházku, bez pejska bych nešla ani náhodou. Zavrtala bych se do peřin anebo si pustila TV Paprika.
Květoslava HOUDKOVÁ
K mým 50.naroz. dostaly rodiny dětí nápad: Jedna mne poslala na týden do Švýcarska a druhá darovala štěně - fenku stř.špice. Se Sabinkou jsem prožila skoro 15 let, její odchod jsem oplakala a další lítost se vrátila po přestěhování do Domu s peč.službou = pes zakázán. Ale vše je vyřešeno: Funguji občas jako "psí MŠ"- fenka patří naší pečovatelce. Mám ji přes den - pro radost, ale bez dalších starostí. Procházky s ní + moje jízdní trojkolka mi skýtají dostatek pohybu - artróza z kolen mne - bez lékaře, "zřejmě zoufalstvím" opustila - Terinko, díky!
Růžena Antlová
Hano jste naladěná na stejnou vlnu humoru jako já protože si myslím ,že s ním se žije o hodně lépe i když často něco bolí.
Hana Práglová
Hani,příjemné čtení.Pobavila jsem se.Dokážeš si dělat legraci sama ze sebe.A to je zcela jistě umění!!!Díky.
Hana Šimková
Zuzko, je zajímavé , že trefili na obrázku pejska. Mám opravdu jorkšírka. To je jasné, že píši s nadsázkou a svému tělu se nemíním poddávat i když tak dobré to není. Jdu na tři operace postupně s nohama. Kyčel, koleno, kyčel. Doufám ,že to zvládnu a budu zase někdy chodit bez bolestí. Zdraví Hana
Zuzana Pivcová
Ale, Hanko, na fotce v profilu vypadáte jako holka, takže, jak předpokládám, jde jen o Vám vlastní druh humoru. A pokud vím, tak jste se chystala na nějakou operaci. Je to v pořádku? Zdraví Zuzana