Máme k sobě dál

Máme k sobě dál

8. 8. 2015

Nedávno jsem četla informaci, že dle nějaké studie nás bude v roce 2050 devět miliard a mimo jiné se lidstvo bude muset živit potravinami z hmyzí říše. Již dnes mají minimálně dvě miliardy lidí ve svém jídelníčku různé brouky, housenky, motýly. Brrr. Sice to už nás asi mine, ale přesto.

Vzpomínáte na dobu, kdy ve vaší ulici byl třeba pekař, řezník? Pekař věděl, že vám ráno má dát do pytlíku dva slané rohlíky nebo naopak sladké loupáky, řezník zase, že máte rádi libovoučké masíčko, ale přesto vás vždycky ukecal na kousek pěkně prorostlého bůčku. S nostalgií vzpomínám na voňavý pekařský stánek na starém autobusovém nádraží v našem městě. Ráno, když se lidé sjížděli autobusy na ranní směnu, vonělo pečivo celým autobusákem. Poctivě čerstvě upečené, žádný zmrazený polotovar. A ta chuť křupavých rohlíků posypaných solí! Na to se prostě nedá zapomenout.

V naší uspěchané době je matička Země docela dost přelidněná. A bude hůř. Ale - světe, div se – je nás jak máku v makovici, a přece máme k sobě dál.

Prodavačka v supermarketu si stěží bude pamatovat vaši tvář, natož aby věděla, co máte rádi k snídani. Loupáky či rohlíky si do pytlíku naházíte sami, voňavé nejsou - spíš takové gumové. Maso si koupíte ve studeném regálu a je každému jedno, po čem sáhnete. Na internetu si objednáte šaty, boty, lednici, bio potraviny. Vše vám přiveze neosobní řidič dopravní služby. Ani vy ani on si za půl hodiny nevzpomenete, jak kdo vypadal.

A co teprve, když vás skřípne nějaká nemoc? Vypadá to, že zcela v nenávratnu je doba rodinných lékařů a pomalu nastává čas, kdy hrana zvoní i „obyčejným“ obvoďákům. Obvoďákům, kteří sice byli utahaní věčnými chřipkami, kašlem, tu a tam žlučníkem nebo žaludečním vředem. Obvoďákům, kteří však věděli jen při pohledu na pacienta, že pani Vokurková má cukrovku a nebo pan Vomáčka vysoký tlak. A pan Skočdopole zase simuluje, že ho bolí záda, protože ta jeho stará si vymyslela, že bude malovat chalupu. Už to nemusí být konkrétní obvodní lékař, pod jeho jménem se skrývá celá firma.

A tak jednou na židli obvoďáka máte doktorku P., pak zase doktora  "já nevím jak",  pomalu při každé návštěvě jiný doktor. Je dobrý? Je špatný? To opravdu ani netuším. Vím jen, že zase mají lidé k sobě o kousek dál.

 


Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Co se týče osobních kontwktů, tak v porovnání s mládím jsem mnohem povídavější a zvlášť na nákupech, na úřadech, u lékaře atd. se dávám nečekaně do řeči. :-) A je pravda, že poměrně všude si mě pamatují. Jindy mi ale vyhovuje individuální samota, která není zapříčiněna nějakým nedobrým vztahem k lidem, zkrátka to tak potřebuji.
Lidmila Nejedlá
Elen, máš jistě pravdu. Ale co s tím? Pokrok jakýmkoli směrem nás převálcuje . Snad jen přírodní zákony budou držet lidstvo v určitých mezích, a když ne, přijde zkáza.
Elena Valeriánová
Neporadím, protože je to daleko. Jinak bys ho mohla poslat k nám
Vanda Blaškovič
Elenko, já se domnívám, že je vše v jednotlivci. Asi moc záleží na prostředí v kterém člověk vyrůstal. Moc záleží na rodičích, na jejich lásce, na jejich vztahu. Já jsem si ještě do nedávna myslela, že všichni lidé měli takové milující rodiče a ségry jako já, já bláhová....co člověk dostane, to většinou posílá dál. Článek je zajímavý, ale poraď mi, Eleno, co udělat s řezníkem, který by ti nejraději přinesl domů osobně celé prasátko??...:)) a já vepřové nejím!...:)) Tady u nás je totiž návštěva mestnice = řeznictí takový malý obřad, divadelní představení...:)) kde se všichni aktéři rádi vidíme..:)
Hana Rypáčková
Ve středním věku jsem na nějaké vykecávání neměla čas a náladu.Teď se s každým dám do řeči, s pejskaři na procházce, klidně v krámu, u vody a v restauraci, na ulici se zdržím několikrát.A nejen se známými- rychle se spřátelím i s mladšími.Je pravda, že lékaře mám stále stejné, jsou mladší než já /samozřejmě/ a při úmrtí a přechodu k jinému lékaři nastávají problémy.Měla jsem to s maminkou, můj lékař jí tak neznal ....Počkejte až narazím- jak to přežiji.
Zdenka Jírová
Někdy jsem ráda, že už jsem stará.
Elena Valeriánová
Nemyslím, že je to o tom, že bych byla pesimistka. To určitě ne. Je to jen můj postřeh, skutečnost.
Alena Tollarová
Snad to nebude tak strašné. Třeba u nás v K. v zelenině je takový kluk, který si tam doslova hraje při přerovnávání a každému poradí. U masa je holčina, která se pěkně usmívá. Já jsem neměla žádné známé, takže nákupy v masně byly doslova hororem. V oděvech byl pan vedoucí, který lezl do kabinek podívat se jak to pasuje. Já docela dávám přednost při nakupování oblečení a bot neosobním obchodům, kde mi neustále nikdo nestojí za zády a neříká, jak mi to sluší, ať si to vezmu. Ale hodně mi vadí, že spolu lidi nekomunikují, sedí a datlují na mobilech, v uších sluchátka, nevidí, neslyší, nemluví. Ale ani to není pravidlem. Jeli jsme s vnukem v Praze metrem, kluk z toho měl druhé vánoce, brebentil a lidi se na nás usmívali a povídali jsme si. Ne, nejsem pesimista.
Alena Vávrová
Eleno, i s těmi obvoďáky jsi klepla hřebík na hlavičku. Co umřela moje obvodní doktorka, tak se to tam střídá jako fusekle a ke všemu ještě alternuje MUDr. Černoch...takže tam ani nepáchnu, jedině, že mne pozvou na preventivku, a to se 2x přeptám, kdo zrovna ordinuje.
Dagmar Bartušková
Eleno, souhlas.
Jarmila Komberec Jakubcová
slova A.Lustiga plně vystihují naši situaci.Neumíme vést dialog, vedeme mezi sebou pouze monology.Neumíme jeden druhému naslouchat a jsme sebestřední.Ztrácíme základní pravidla slušnosti, všude chceme být první.Jen malá perlička z cestování busem na poznávacím zájezdu: při vystupování zadním východem na WC lidé jsou schopni druhého shodit, nebo ho nepustit nebo ho nadkopnout (ale jako nechtěně).Prostě nahromaděná zloba, netrpělivost a neslušnost.Teprve když přijde na "lámání chleba" se pozná kdo je kdo..
Hana Rypáčková
Na menších městech to starousedlíci nemají tak strašné... Ale je to pravda, odcizení bývá i dokonce v rodinách... Arnošt Lustig : Máme vyšší domy,ale menší trpělivost,jak se zabydlet. Širší silnice, ale užší obzory. Můžeme si více koupit, ale méně užít. Máme víc pohodlí, ale méně času. Větší vzdělání, ale méně rozumu. Lepší doktory, horší nemoci. Víc majetku, méně hodnot. Vyšší příjmy, nižší morálku. Pokryli jsme už všechna bílá místa na mapě, ale nevidíme ani na sousedy ani do své duše. Květo....taky dobrý !
Květoslava HOUDKOVÁ
Pamatuji dávný vtip. Jak to vypadalo v řeznictví: Před válkou = vpravo hovězí maso, vlevo vepřové, uprostřed telecí. Ve válce: vpravo hovězí kosti, vlevo vepřové kosti a uprostřed telecí kosti. Po válce: vpravo asparágus, vlevo asparágus a uprostřed "Soutěžíme o kolektiv vzorné práce". Ale lidi ve frontách měli k sobě blízko. Dnes je blahobyt a lidi se stále více vzdalují - hlavně, že hrabou pod sebe. A komu se to nedaří, může "louskat cvrčky"!
Jana Šenbergerová
Bohužel je to tak. A proč? Protože jak říkám: "Blízkost ani vzdálenost mezi lidmi nejsou otázkou prostoru, nýbrž mysli." Obávám se, že to máme v těch našich "makovicích" nějak pomotané.