Soutěž Vtipnější vyhrává:
Jo, oblečení, to tě změní

Soutěž Vtipnější vyhrává:
Jo, oblečení, to tě změní

8. 9. 2015

Nesla jsem si s sebou celý život mindrák z dětství. Byla jsem z chudé rodiny a na nějaké pěkné oblečení nebyly peníze. Maminka mi tehdy upletla svetr z rozpáraného zbytku něčeho neidentifikovatelného (hezké slovo). Svetr měl hodně barev, převážně vojenskou zelenou, ale nebyl zrovna slušivý pro malou holku. Ještě ke všemu jsem se musela neustále drbat, protože svetr škrábal, jako by byl z kopřiv. Nenáviděla jsem ho, protože se mi movitější a lépe oblečené holky kvůli němu  posmívaly. Jelikož jsem neměla jiný a svetr byl nezničitelný, nosila jsem ho hodně dlouho.

Když jsem byla větší a začala jsem si vydělávat vlastní peníze, snažila jsem se oblékat tak, abych vynikla. Nechtěla jsem nosit to, co se tehdy prodávalo v konfekci, abych to mohla vidět na ulici na každé druhé. Kupovala jsem si levné hadříky a ty předělávala, přešívala, našívala. Hodně mi pomáhala maminka. Byla velmi šikovná, i když nebyla vyučená švadlena. Docela se mi to dařilo a já jsem byla konečně spokojená.

Jednou dostal tatínek v práci za odměnu poukaz na dovolenou k Balatonu. Mohl s sebou vzít maminku a vpašovali tam imne. Byla to krása, slunce, voda, levná zelenina a ovoce. Moc jsme si  to  užívali. Než jsme odjížděli, nechali nás ještě prohlédnout městečko.

Autobus nám zastavil a všichni se rozeběhli, aby ještě koupili nějaké dárky. Já jsem uviděla obchod s oděvy. Vběhla jsem rychle dovnitř a spatřila něco, co tehdy ještě u nás nebylo. Hrabárnu. Byla tam spousta oděvů naházených na hromadu. Hrabalo se v ní už několik žen, a tak jsem se rychle přidala. Nahrábla jsem nějaký svetřík a chtěla ho vytáhnout. Nešel!  Zjistila jsem, že ho z druhé strany drží nějaká ženská. Přece jí ho nenechám. Zatáhla jsem více, ona také a už jsme držely každá jeden rukáv. Udiveně jsme se na sebe podívaly a nenápadně rukávy zahrabaly do hromady. Spěchala jsem. Našla jsem docela zajímavé šaty a rychle jsem je chtěla vyzkoušet. Přetáhla jsem je přes hlavu i přes oblečení, ale bohužel i přes kabelku, kterou jsem měla na rameni. Kabelka se nějak zamotala a šaty nešly sundat. Nakonec jsem musela poprosit  prodavačku, aby mi pomohla. Byla udivená, ale mně to bylo jedno. Čas utíkal. Nakonec jsem ještě vyhrábla dva svetříky a běžela, aby mi neujel autobus.Měla jsem nesmírnou radost, jak jsem dobře nakoupila.

Prostě hadry mě držely celý život. Utrácela jsem za ně dost peněz a pořád mi to bylo málo. Stala se z toho docela posedlost.

Docela mě zachránilo, když jsem začala chodit do komparzu filmu a televize a mohla si užívat převleků. Jednou jsem byla oblečená za bohatou paničku. Měla jsem na sobě tak úzké šaty, že to bylo jako druhá kůže. Úzké rukávy, rukavičky a krásný velký klobouk. Jeli jsme na místo natáčení autobusem. Věděla jsem, že sednout si nemůžu, protože mi to úzké šaty nedovolí. Stála jsem tedy. V tom mě spatřil sedící rozjařený komparzista a z legrace mě popadnul a posadil si na klín. Ozvalo se několik trhavých zvuků a šaty popraskaly, kde mohly. Když mě uviděla kostymérka, málem omdlela. Vypotřebovala na mne snad všechny špendlíky, co měla, a řekla mi, že jestli to nepůjde opravit, tak šaty nahradím.

Natáčecí den byl pro mne opravdu útrapa a pak jsem ještě trnula, kdy budu škodu platit. Náhodou to dopadlo dobře. Převlékala jsem se dál. Jak ty šaty však přecházely z jednoho člověka na druhého, asi se nestačily moc vyčistit nebo vyprat, tak  jsem z nich jednou chytila svrab. Zprotivilo se mi to a já  jsem přestala do komparzu chodit.

Hadry jsem však nakupovala dál. Než jsem šla do důchodu (a protože jsem věděla, že už peníze mít nebudu), tak jsem se předzásobila. Nakoupila jsem oděvy na každou příležitost a naplnila tři skříně a několik skříněk se svetry. Mám to dodnes a nejsem stále schopná nic vyhodit. Možná se to bude ještě hodit. Třeba proto, abych zase způsobila trauma módním poradcům, až se rozhodnu opět soutěžit. Nebojte se, v mé skříni jsou opravdu daleko lepší kousky. Možná, že se někdy rozhodnu vám je ukázat na nějaké jiné oděvní soutěži.

Však chudáci příbuzní, nebo ti, co přijdou po mé smrti byt vyklízet. Vůbec jim to nezávidím. Až budou ale likvidovat ty moje krásné oblečky, určitě se v hrobě obrátím.

 

Vtipnější vyhrává - literární soutěž magazínu i60.cz. Úkolem soutěžících je napsat příspěvek (příběh, povídku, glosu), jehož téma vychází ze zveřejněných fotografií. Pravidla soutěže a fotografie najdete zde.
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
To je zajímavé. Mně za reálného socialismu malý výběr konfekce vadil ze všeho nejméně. Ani potravin, jen občas problémy s obstaráním toaletního papíru.
Růžena Antlová
Hrabárna to je něco ! Tam vydržím vždy hodně dlouho . V roce 1996 jsem byla OSVČ ve sběrně prádla a šatstva pro prádelnu a čistírnu a jako doplněk jsem tam měla jako první ve městě oblečení "z druhé ruky" strašně mě to bavilo !
Eva Mužíková
Tuto sobotu a neděli je tu velký výprodej hadrů za hubičku... to si zaštrachám. Také jsem se Hani v Tvém vtipném povídání našla...
Elena Valeriánová
Bezva článek, vím, co to je, když se nedostává peněz a to nejen na parádu. Měla jsem to obdobně. Mám dotaz: fotka k článku je přiřazena redakcí? Děkuji.
Hana Rypáčková
Hanko, pobavila jsem se s tvým šatníkem. Dobré téma.Dnes je hrabárna na každém rohu. Ale ta první možnost si něco vyhledat...Taky jsem si v Itálii vyhrabala košilové šaty -úplně se mi rozpadly, jak jsem je užila...
Květoslava HOUDKOVÁ
Také jsem chodila do kurzu šití, leccos dokázala spíchnout. Občas si ušiji i nyní, střihy z časopisů by mi stejně nesedly. Tak jsem si je udělala z oblečení, které se mi už nelíbilo. Např. jsem rozpárala dlouhé kalhoty a 1x přední, 1x zadní nohavice = střih na nové. Stejně tak sukně, vesta, halenka - díly = střihy pro ušití nových - jistota, že sednou. Trička apod. si najdu v Sekáči (nové, hezké, ještě hodné obdivu - jsou z ciziny, ovšem proti "butikům" mnohem levnější).
Zdenka Jírová
Situace na trhu za totality, kdy konfekce byla nenositelná, mě přiměla, že jsem si začala šít sama, i když jsem nebyla vyučená švadlena. Něco jsem pochytila od tchýně a hlavně z Burdy. Kvůli té jsem se naučila docela slušně rozumět textu návodu, že nakonec jsem šila a pletla lépe z německého originálu než z české příručky. Chodila jsem i na několik kurzů pro" šičky-samoučky". kde jsem se naučila vsadit bezchybně rukávy nebo límec. Nakonec jsem šila pro sebe i obě mé dcery. Té starší jsem ušila i svatební šaty, svoje plesové jsem šila každou sezónu nové. Dnes bych na šití měla mnohem více času, ale nevidím na to a mám už nešikovné ruce, mám artrózu. Taky kdo by se dnes s něčím šil, když si koupí hadříky hotové za cenu nižší než je látka. Ale zpracování té ceně také odpovídá. Já byla zvyklá vše dobře začistit, kdežto dnes i z trička z butyku čouhají volné nítě.
Naděžda Špásová
Tenhle mindrák jsem měla taky a dost dlouho. V dětství jsem dědila po sestře a na průmce jsem si připadala jak chudá příbuzná. Zlepšení nastalo, když jsem se naučila plést a šít a pak vydělávat. Mám největší skříň v rodině. Hromadění mě trochu přešlo teprve v důchodu. Jinak moc hezky napsané.
Zuzana Pivcová
To jsi celá Ty, Haničko, máš výbornou vyprávěcí schopnost a Tvůj humor je osobitý, jak nešetříš ani sebe. Já vím, je to lepší než pofňukávat. :-))
Hana Šimková
Ze života Janičko. Já píšu všechno většinou ze života a jenom s malou nadsázkou.
Jana Šenbergerová
Ať je to ze života, nebo vymyšlené, moc se mi to líbí. Příběh parádní jako ty "hadříky" ve skříních.