Kouzlo časů minulých:
Paže tuž, sobě služ!

Kouzlo časů minulých:
Paže tuž, sobě služ!

17. 11. 2015

V Praze je blaze, zní mně v uších průpovídka, která i před padesáti lety s poněkud závistivým podtextem putovala po venkově. No a já v ní byl oběma nohama.

Venkovský Pražák, za kterého jsem se považoval, tomu přikyvoval, zároveň však na vlastní kůži dnes a denně poznával, zač je toho loket. S rodinou na koleji bylo třeba se jó otáčet, aby vedle manželčina příjmu přibylo do rodinné kasičky nejen stipendium, ale něco navíc, aby bylo možno si na to pražské blaho šáhnout. Možností bylo spousta.

Nejdříve jsem se vnutil na katedru mechaniky a stal se pomocnou vědeckou silou za 600 Kčs měsíčně. Dělal jsem, co mně řekli, a nejraději jsem zaskakoval za asistenty v technických předmětech, jako byly třeba části strojů nebo technické kreslení. Kontakt se studenty, i když na fakultě začátečníky, mně náramně vyhovoval. To byl další stálý příjem.

Těch náhodných byla celá řada. Nebyly tak docela náhodné, protože jsem zřídil jakousi neoficiální agenturu, na kterou se obracely se svými požadavky organizace, které potřebovaly brigádníky. Rádi jsme, já i moji spolužáci, vyhověli a obtěžkali svou kapsu sice nevelkým, leč zaslouženým obnosem. Nejzajímavější práce stojí za zmínku.

Když začalo opadávat listí ze stromů, začaly se Žižkovském nádraží denně řadit vagony s pytli napěchovanými brambory. Co pytel, to padesát kilo. Protože tenkrát se i v Praze nakupovaly brambory na celou zimu, bylo nutné je z vagonů vyložit a rozvézt po zákaznících. K tomu sloužila nějaká dopravní organizace, která přistavovala denně na nádraží kolem dvaceti dodávkových nákladních aut, především Garantů, a kromě šoféra byli potřební i nakladači a nosiči. A tu se otevřela brána možného výdělku pro nás dokořán.

Ráno jsme přijeli tramvají na Žižkovské nádraží, postavili se do řady a jak šoféři přijížděli, vybírali si z nás svou posádku jako paničky husy na trhu, málem nám ohmatávali svaly. Proč, bylo nám brzy jasné. Když se poštěstilo a byli jsme vybráni, vyslechli jsme stručný, ale zároveň důrazný výklad: "Pánové (posádka byla trojčlenná), nebude to žádná flákárna. Naložíte na fůru 100 pytlů a vyjedeme do rajonu. Hotely a závodní jídelny stojí za hovno, dají nám na svačinu tak nejvejš pár nasmrádlejch vajec na přepáleném tuku a nadřeme se jako koně. Nás uživí tuzéry. A ty dostaneme kde? No u soukromníků, vy študenti chytrý. A kdo nám dá soukromníky? Paní Šlejšková, která přiděluje štace. Té musíme dát třetinu z vybraných tuzérů, aby nám zítra dala zase soukromníky. Druhou třetinu dostanu já a třetí vy dva, kteří to odmakáte. Žádné vše rovno a básničky o stejnejch žaludcích. A bacha. Nemyslete si, že když děláte ty študia, tak se mnou vyjebete. Sem jak ostříž a okamžitě bych vás kopl kam? No do prdele. A deme na to."

A začali jsme třeba ve Spálené. Šofér zastavil u pankejtu, mrkl do seznamu, vylezl na korbu a začal dirigovat. "Novákovi 150 kilo." Postavil tři pytle a nožem rozřezal úvazek. Přistrčil nám každému jeden na záda a okomentoval: "Volové, ten pytel musí být na obou ramenou, nebo se mně z toho za chvíli poserete." A tak jsme šli. Jednou dvacet metrů, jindy do sklepních katakomb nebo do pátého patra, brambory složili na místo, ke svému beztak mizernému stavu jsme ještě přihráli něco navíc, aby se zákazníkovi zželelo napůl vysílených nosičů a sáhl do kapsy pro tučný tuzer, který jsme pokorně odevzdali šoférovi. Po třech, čtyřech fůrách se nám k večeru už dělaly mžitky před očima a objevil se v nich záblesk radosti až při dělení, kdy na kažného z nás vyšla padesátikoruna, šoférovi stovka a paní Šlejškové údajně druhá.Tři dny jsem padal do postele jako shnilá hruška. A pak už to šlo dobře. Uměli jsme pytle nosit, šofér nás vzal na celých čtrnáct dní, po týdnu jsme průbli trochu jej ošidit při dělení tuzérů, a tak nám ani nevadilo, že oficiální mzda činila 3,50 Kčs na hodinu.

Jiný zajímavý přívýdělek souvisel rovněž s Žižkovským nádražím. Přijížděly tam vagony z Beskyd, plné otýpek jedlového chvojí, určené před Dušičkami na export do západního Německa. Otýpka vážila tak 15 kg a z vagonu jsme je vykládali na nákladní auta, která je zavezla na nádvoří jednoho objektu na Smíchově. Tam přistavili nákladní auta z Německa a my pak otýpky překládali na ně. Byla to fuška a vidle jsme nepustili z ruky ještě celý večer. Z oken kolem nádvoří nás sledovalo bedlivé oko příslušníků StB, posílené o skla dalekohledu, a když jsme nakládání ukončili a kamion se chystal k odjezdu do Německa, přišel pán s dvoumetrovou tenkou, ocelovou a zašpičatělou tyčí a na několika místech náklad propíchl. To jsme zírali. Odměna: 100 Kčs na ruku za jeden náklad.

Kluka jsem vodil do školky v Sedlci (Praha 6) a jednou měli besídku v kulturním sále poblíž školky. Při informativním shromáždění k této besídce požádala soudružka ředitelka rodiče, aby po besídce přišli uklidit sál. Ozval se hlas, že všichni mají málo času a že by bylo lepší, kdyby se vybralo na zaplacení nějakého uklízeče. Neváhal jsem a přihlásil se, že to vezmu. Se dvěma spolužáky, metlou, dvěma kbelíky a hadrem na podlahu jsme to systémem, odkoukaným na vojně, zvládli za hodinu. Prášky na praní, které jsme měli použít k úklidu, jsme nepoužili. Staly se součástí odměny, která činila 200 Kčs + ony prášky, se kterými manželka prala dva měsíce. "Perfektní" provedení úklidu se rozkřiklo, a tak jsme měli objednávek nepočítaně. Uklidit bylo třeba po Šibřinkách, hasičském bále, ale i plenární schůzi Národní fronty a volbách do Národního shromáždění.

A když bylo nejhůř a kapsa byla prázdná, vykročil jsem, ač nerad, na Dejvické nádraží a když jsem řekl, že bych vyložil vagon s uhlím, přijali mne vždy s otevřenou náručí. V šest večer tuplák přistavili, o půlnoci bylo uhlí přes transportér na hromadě poblíž kolejí. Někdy i dříve. To když se podařilo otevřít vrata do vagonu tak, aby se z něj do násypky transportéru vysypalo co nejvíc uhlí najednou. Než jsem zatopil ve společné koupelně na koleji, smyl ze sebe hnědý uhelný prach a tím pádem nevypadal jako horník právě ukončující šichtu, byly dvě hodiny. Protože ráno bývá nejen moudřejší večera, ale nabízí i veselejší pohled na svět. Když jsem v deset ráno stál v kanceláři Uhelných skladů a podepisoval příjem 80 Kč za vyložerní vagonu, bylo mně fajn.

Tož tak jsem "hrabal pod sebe" a dopřál rodině čerstvé jahody, návštěvy divadel, koncertů vrcholící rock and rollové vlny, nástupu bigbítu i cesty k rodičům. A založili jsme si první výherní spořitelní knížku v životě.

Kouzlo časů minulých
Hodnocení:
(3 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.