Úder údernice

Úder údernice

16. 11. 2015

Opět jsem se musel vydat napříč Prahou, kvůli menšímu zubařskému ošetření. Jízda byla s mnoha přestupy, v různých linkách. Nic dobrého jsem neočekával, natož něco povznášejícího?! Tušil jsem mnoho dobrodružství. Stačí si pustit současné zpravodajství…

Vyjel jsem v poledne, autobusem. Už po málo stanicích jsme dojeli ke strašlivě vypadající autonehodě. Dvě auta do sebe narazila natolik, že jim visely plechy do stran. Už u toho byla policie.

Nastoupil jsem do metra. Oslovily mě Rusky. Musel jsem jim vysvětlit, že jedou správně, ale opačným směrem. Sovětům bych neporadil, mladým Rusům už ano.

Pak zápolil se vstupem do vagónu slepec. Nikdo z přistěhovalců Prahy mu nepomohl, nejsou zvyklí z domova na tolik nemohoucích pražských obyvatel. Musel jsem mu pomoci já.

Se zubní lékařkou jsme si přitakali, že by také raději lékařské odpadky pohodlně splachovala do kanalizace. Zdravotní sestra se mnou souhlasila, že v Praze sídlí teď neobyčejně ošklivé obyvatelstvo.

Po zubařském výkonu jsem usedl před bufet před zdravotnickým zařízením. Zapálil si cigaretu a kochal se pohledem na ulici. Na invalidním vozíku si nacvičovala jízdu penzistka. Moc jí to nešlo, a tak nabrala jinou důchodkyni, s taškou plnou těžkého nákupu do paty. Dostala prvně jenom napomenutí. Když jí nabourala i do druhé paty, důchodkyně ji silně udeřila taškou do hlavy. Byla to důchodkyně – doslova „údernice“! Ta praštěná pak už ani necekla.

Údernice si ke mně přisedla, zapálila si cigáro a přátelsky se rozhovořila. Vrátila se od dcery, dobře provdané v Británii. Bývá tam u ní dlouho a moc se jí tam líbí. Mile překvapená byla až přehnanou britskou zdvořilostí, omlouvají se jí za každé malé šťouchnutí. Londýn je prý ale ve dne nebezpečnější než je noční Praha. Připomněl jsem jí noblesu bývalé první republiky (ČSR od roku 1918). Domluvili jsme se na tom, že s džentlmenstvím Pražanů bychom mohli začít ještě dříve, než za sto let!

Navracel jsem se domů tramvaji. Už z dálky bylo vidět před naším domem – řečeným „Dům hrůzy“ – vidět, že se tam něco děje. Sanitka na chodníku blikala modrými světly, uvnitř se svítilo, naplno. Stála před naší domovní putykou, v té se schází právě propuštění vězni. Na chodníku byla kaluž krve a rozlité pivo. Uvnitř sanitky právě probíhala operace půllitrem roztříštěné lebky kriminálníka. Jeho konkubína postávala u sanitního vozu, a kolemjdoucím odpovídala na dotaz, co se to tu stalo? „H…o, h…o se tu stalo!“

Setmělo se, a tak jsem urychleně vyjel do vysokého patra a pečlivě zamkl byt. Stanné právo začíná ve 22 hodin, (ještě nebylo oficiálně vyhlášeno), ale je Pražany respektováno!

Z vysoké terasy se v noci lze dívat na velkou, ale liduprázdnou ulici. Jsou na ní jenom tři skupiny skutečných hrdinů noční Prahy. První jsou řidiči pražských tramvají. Ti sedí zamčení v kabinách, za neprůstřelnými skly. Při pravé ruce mají položené železné tyče, na přehazování výhybek.

Druhou skupinu odvážlivců tvoří policisté. Ti sedí ozbrojení v policejních autech, a s neprůstřelnými vestami.

Nejodvážnější jsou venkovské matky s dětmi v kočárcích. Ty kupodivu ale nikdo nezabije ani neokrade, ani ten nejotrlejší pražský hrdlořez.

Měli bychom požádat prezidenta republiky o státní vyznamenání právě těchto tří skupin Pražanů, bude tomu už 98 let od vzniku ČSR.

Můj příběh
Hodnocení:
(4 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA