Katastrofa: Babička nechce hlídat!
Ilustrační foto: ingimage.com

Katastrofa: Babička nechce hlídat!

21. 12. 2015

Čím dál více mladých lidí si stěžuje: Babička nám nechce hlídat děti. Pomalu, ale jistě totiž padá představa mnohých rodin, že babička či dědeček musí být kdykoli připraveni postarat se o vnouče.

Tady je odposlechnutý hovor dvou žen ve věku něco po třicítce:

„Tak si představ, že na ten wellnes víkend nejedeme, protože máma odmítla pohlídat děti. Řekla, že jsem jí to měla oznámit v předstihu, že už o víkendu něco má. Takhle mě vypekla vlastní máma.“

„Moje je úplně stejná. Dokonce odmítla hlídat moje dva kluky a dvě holky mé sestry najednou. Řekla, že čtyři děti prostě nezvládá, že ji z nich minule bolela hlava.“

A třetí dodala: „Holky, já si vždycky myslela, že babičky jsou od toho, aby nám pomáhaly s dětmi a ne aby chodily na výlety a do kaváren s kamarádkami. Ta moje pořád někde lítá a dokonce mi řekla, že když jsem si dítě pořizovala, měla jsem počítat s tím, že to obnáší fakt, že budu muset být doma a nejezdit po výletech. Naštvala mě tak, že teď spolu nemluvíme.“

„Dříve, když šla žena do penze, automaticky se předpokládalo, že má spoustu času a hlídání vnoučat se stane její životní náplní. Jenže dnešní šedesátnice a sedmdesátnice žijí život, jaký dříve žily ženy ve čtyřiceti, to znamená, že mají mnoho zájmů a aktivit,“ připomíná psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy stárnutí.

Kateřina Dvořáčková, která pracuje v jedné pražské mateřské školce, potvrzuje: „Často slyším, že si maminky stěžují, že jim tchyně či mámy nehlídají děti tak často, jak by si představovaly.“

V jedné ostravské rodině nedávno došlo k velké rozepři. Syn požádal mámu, aby k nim dvakrát týdně odpoledne jezdila do bytu postarat se odpoledne o děti, když se vrátí ze školy. Tak od jedné hodiny do šesti večer, aby tam pobyla. Důvod: Jeho žena se přihlásila jednou týdně na francouzštinu a jednou týdně jezdí na druhý konec města cvičit jógu. Takže se v úterky a čtvrtky dostane domů až večer a on se vrací z práce každý den až kolem páté. A děti ve věku devět a deset let přece nemohou být dvakrát týdně celé odpoledne samy. Pětašedesátiletá paní Klára odmítla. Vysvětlila synovi, že cestovat dvakrát týdně přes celé město tam a zpět je pro ni únavné. Řekla, že děti kdykoli ráda pohlídá, pokud je přivezou k ní domů. Bydlí v malém domku v jedné obci blízko Ostravy, dopravní spojení je tam komplikované, autem nejezdí. „Prostě se necítím na to, štrachat se dvakrát týdně tak daleko. Pokaždé bych se vracela domů až v sedm. A já už se od půl sedmé dívám na televizi, mám tam oblíbený seriál Ulice,“ vysvětluje.

„Tak tobě je milejší seriál než tví vnuci,“ rozzlobil se syn Jiří.

Snacha se naštvala a kurz jógy zrušila.

Korunu všemu dodala její matka, tedy Jiřího tchyně, která žije ve Strakonicích: „No vy jste chudáčci, to je škoda, že nebydlím blíže, já bych vám ty zlatíčka hlídala celé dny. Klára je rozmazlená panička, která myslí jen na sebe, to je mi jasné od prvního setkání.“

Bohužel, někteří lidé si myslí, že prarodiče jsou přístroji, které fungují podle toho, jak si je naprogramujeme. Když je třeba postarat se o dítě, stačí zavolat a babička či děda mají ihned vyrazit.

Dříve to tak bývalo, považovalo se to za normální. Potíž je v tom, že normální to částečně je. Ano, je normální, že babička a děda mají rádi svá vnoučata, těší se na ně, chtějí s nimi trávit čas. Normální však je, když se sami rozhodnou, kdy to bude. Nenormální je, pokud si mladí lidé myslí, že prarodiče jsou něco jako pečovatelská služba na zavolanou.

Ostatně, existuje spousta starších dam, které naopak vnoučata nemají nebo mají ta svá hodně daleko a hlídaly by děti moc rády. Proto vzniká čím dál více agentur, které nabízejí takzvané babičky na hlídání. Jsou mnohdy žádanější než studentky, protože lidé od starších žen očekávají přece jen více zkušeností a racionálnější přístup k dětem.

Takže mnoha rodinám nezbývá než si zaplatit cizí „babičku“, zatímco ta vlastní sedí na kávě s kamarádkami nebo šla na výstavu, do divadla, na výlet.

Je to špatně? Je to dobře? Každý ať si na to udělá názor sám. Každopádně je to pozitivní zpráva, protože dokazuje, že dnešní lidé vyššího věku si nenechají diktovat, jak mají žít, co mají dělat, co se takzvaně má či nemá.

A na závěr trochu čísel. Z průzkumu z roku 1991 vyplynulo, že sedm seniorů z deseti si tehdy myslelo, že rodiče mají pro své děti udělat takzvaně všechno, to znamená až budou dospělé, hlídat jim vnoučata a to kdykoli a také v případech, kdy jsou sami nemocní či unavení. Ovšem v roce 2008 si v dalším průzkumu toto myslela už jen polovina dotázaných seniorů, druhá polovina rozhodně nepovažovala pomoc s vnoučaty za povinnost či samozřejmost. V poslední době podobný průzkum neproběhl, ale jeho výsledky by jistě byly zajímavé.

Hodnocení:
(4.2 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ria DeMia
Jsem zděšená, s jakou samozřejmostí si dnešní mladí lidé vynucují hlídání svých dětí a chtějí svoje rodiče nebo jejich partnery uvrtat stůj co stůj do do svého života. Je to přece věc dobrovolná a očekávala bych hodně zdvořilou prosbu a také zvládnutí odmítnutí s úsměvem. Lidé v důchodovém věku celý život dřeli na své děti, aby jim dopřáli třeba i vlastní bydlení a co pro ně jejich děti dělají? Když vidím některé mladé v okolí, musím říct, ře vůbec nic. Jen natahují ruce pro peníze, očekávají i v jejich dospělém věku péči od starých rodičů a pak se ještě cítí uraženi, že jim nechtějí pohlídat dítě - vnouče. Sama jsem zažila, že mi bylo doslova vnouče mého partnera strkáno pod nos, mladí vždy vtrhli do naší domácnosti i bez předchozího ohlášení nebo jen se suchým - jsme za dveřmi a posadili se a očekávali, že se začnu starat jak o ně, tak o jejich dítě. Žádné prosím, žádná zdvořilost. Zaujala jsem postoj netečnosti a odkráčení. Návštěvu jsem si nepozvala a nikdo mě o nic nepoprosil. Malé dítě je sice roztomilé, ale já se nehodlám v ničem angažovat. Dnes se jakémukoliv kontaktu s nimi vyhýbám, protože komu chybí slušné vychování a vítězí nátlak a manipulace, s tím se ani bavit nebudu. Pro mě ztráta času, kterého už mi moc nezbývá.
Zdenka Jírová
Svá vnoučata hlídám ráda, ale vždy jsem o hlídání byla slušně požádána a činnost mých dcer se přesunovala do doby , kdy jsem byla k dispozici. Vždycky hlásím, kdy nebudu doma a dcery se zařídí. A nejsou to jen děti- také musím chodit krmit a ošetřovat kočky a psa, teď dokonce mne čeká ošetřování nějaké ještěrky v teráriu, kterou můj 9.letý vnuk chová.Na hlídání se těším, připravuji si předem program, aby se u mne vnuk nenudil.. Vnučka už je dospělá, ale dokud byla malá brávala jsem si ji na dovolenou na chalupu i s její kamarádkou. Ráda na to vzpomínám. Ony mně zase krmí mé kočky, když jedu do lázní nebo na výlet. Vypomáháme si navzájem.
ivana kosťunová
dnešní mladé rodiny to mají dost složité, proto rádi pomůžeme, pokud to jde. Myslím, že se tím posilují i rodinné vazby a rodina zase získává na důležitosti.
Hana Rypáčková
Děti vylítaly z hnízda sto km daleko.Ale když můžeme, rádi pomůžeme.Hlavně dostonání po nemoci.Brávali jsme vnoučata k moři, na hory i o prázdninách. Myslím, že nás to všechny obohatilo.Není nad to, když jsou vztahy v rodině upřímné, vstřícné a ohleduplné. Je pravda,že čím jsme starší, tím nás batolata zmáhají víc než školáci. Ale ten pocit, když se mrňousek přitulí a řekne: "Babičko,jsi můj největší kamarád", je k nezaplacení. Pouta se vytvářejí v dětství.
Naděžda Špásová
Když naše děti byly malé, tak jsme hlídání ani neměli. Obě babičky chodily do práce, navíc jedna byla 90 km daleko, takže v úvahu připadly pouze prázdniny a druhá sem tam pohlídala. My se snažíme také vyhovět, ale musíme to vědět dopředu. Na písknutí nefungujeme a mladí to respektují. Je smutné, že děti neberou v úvahu život svých rodičů a chovají se tak sobecky. Myslím, že jejich děti jim to hezky vrátí, až budou v našem věku.
Alena Tollarová
Jsou babičky, které svůj smysl života vidí právě v péči o vnoučata. Ale jsou i babičky, kterým byl takovýto "smysl života" jaksi vnucen a jsou v soukolí péče o vnoučata, staré rodiče a přitom ještě chodí do práce. Kdy vlastně žijí svůj život, to je záhadou. A dcera či syn nevidí, jak je máma usoužená. Prostě je to normálka. Třetí cesta je někde uprostřed.
Alena Vávrová
Mám pět vnoučat, s každým to bylo jiné, ale žádné násilí se nekonalo. Nakonec - miluji je všecky tak a vztahy máme v rodině takové, že kdykoliv bylo potřeba se jim věnovat, udělala jsem to ráda a bez pocitu, že by mne to omezovalo.
Eva Balúchová
My bydlíme s dcerami v jednom domě,takže mám s hlídáním vnoučat velké zkušenosti.Hlídám často,ale s dcerami se včas dohodnem abych zvládla i své aktivity.Máme diář a tam si všechny akce dopředu zapíšem.První vnučku jsem měla ve 40.,to se mě dobře hlídalo,i hodně akcí a dovolených jsme spolu prožily.Teď už na dovolené nejezdíme,jenom na krátké výlety.
Jana Šenbergerová
Občas je mi líto, že nevidím, jak vnoučata rostou, ale já se také vdala daleko a moji rodiče nebyli u toho, když rostly moje děti. My si nějak poradili, mladí si také poradí. Když je potřeba a nejde to jinak, ráda pomohu, ale na zavolání to nefunguje. Celé léto mohou děti trávit u nás.
Květoslava HOUDKOVÁ
Když moje děti dozrály věku k ženění, vdaní, řekla jsem jim: Budete rodinami, budete mít děti - budou to především vaše děti! Já budu babička - ano, ohlídám, ale nebudu babička "na písknutí" = budu babička po dohodě. A kupodivu - dobře to fungovalo, žádné rozepře jsme neměli. A nešlo jen o ohlídání, jezdila jsem s vnoučaty na různé pobyty - pohoda, spokojenost - vzpomínky zůstaly
Jana Slavíková
Vnoučata - dvojčata pohlídám, ale přitom se snažím zachovat si svoje aktivity. Snacha s tím počítá a tím je spokojenost na obou stranách. Jsem zvědavá, jak to bude, až půjde do práce. To by ale už měla být v důchodu i druhá babička, tak to zvládnem.
Michaela Přibová
Přiznám se, že i my se sestrou jsme kdysi braly za samozřejmost, že babička, tedy naše mamka, bude hlídat. Když odmítla hlídat, braly jsme to jako křivdu. Když jsem na dálkovém studiu FF UK přečetla povinnou vývojovou psychologii od Wagnerové, dočetla jsem se mimo jiné, že babička už není povinna hlídat vnoučata, že už svůj úkol splnila apod. Zprvu mne to vyvedlo z míry, muselo uplynout mnoho let, abych pochopila, že každý má právo žít, jak se mu líbí.