Věty, které před Vánoci neříkejme

Věty, které před Vánoci neříkejme

5. 12. 2015

Vánoce nejsou svátky klidu, jak bývají označovány, ale naopak. V tomto období dochází v rodinách k hádkám, neshodám, výčitkám. Tady jsou věty, které není radno říkat, pokud chceme, aby se aspoň trošku svátkům klidu přiblížily.

Nebudu vám na obtíž.

Jedna z nejstrašnějších vět, která vyvolává mezigenerační spory, zní před Vánoci velmi často. Typická situace: Dcera či syn zvou mámu, aby k nim přijela na Štědrý večer, případně na další svátky. Odpovědi: "Jsi si jistý, že vám nebudu na obtíž? Já nevím. Já si to rozmyslím. Hm, myslím, že to zvládnete i beze mě." Výsledek? Rodina neví, co se děje. Přemítá: Není babičce něco? Nelíbilo se jí u nás minule? Dotkli jsme se jí něčím? No dobře, tak počkáme, jak se rozmyslí... Uběhnou dva týdny:"Tak co, babi, rozmyslela sis ty Vánoce?" Odpověď: "Vždyť já přece dobře vím, že vám bude lépe beze mě a že se ptáte, jen aby se neřeklo." Ale co když rodina opravdu chce, aby u nich babička byla? Prostě proto, že o Vánocích se rodiny scházejí. Tak to bylo, je a bude, tak proč nad tím přemýšlet?

Já nic nepotřebuju.

Zatímco předešlou situaci velmi často rozehrávají ženy, následující je stejně četná u žen i mužů. "Hlavně mi letos nic nekupujte," vrčí varovně dědečkové i babičky, když se jich děti či vnuci zeptají, co by rádi k Vánocům. "Nic nepotřebuju, nedělejte si se mnou starosti, nedělejte si škodu," slyší rodina. Místo toho, aby jednoduše řekli, co by jim udělalo radost, případně, co by potřebovali. Protože je to stejné jako v bodě předešlém. O Vánocích se prostě dávají dárky, taková je tradice. A než dostat dárek nevhodný a zbytečný, je lepší naznačit, co by zbytečné nebylo. Není na tom nic špatného. Mnohem horší jsou pózy typu: Já nic nepotřebuju. A jestliže opravdu máme pocit, že nic nepotřebujeme? No tak určitě něco jíme. Tak řekněme mladým: "Hele, nakupte mi nějaké dobré jídlo."

My to dělávali jinak.

Každý si organizuje Vánoce podle svého. Někdo vaří, peče, smaží, uklízí a zdobí. Někdo si koupí cukroví a jde na večeři do restaurace. Jestliže se nám to zdá divné, mlčme. Stejně tak divné se někomu jinému může zdát to, co považujeme za ideální my. Není horší věta než: "My jsme to dělávali jinak." No ano, ale naše děti a vnuci to dělají také jinak. Tak třeba zírejme, divme se, smějme se tomu, že nám připadají jako blázni, ale neodsuzujme je za to.

Ty jsi letos neuklízela?

Oblíbená věta matek a tchyní. Vkročí do bytu svých potomků případně jejich potomků, rozhlédnou se kritickým okem a pak zazní ta strašná věta: "Proč neřekneš, že potřebuješ pomoct, když nestíháš?" "Ale já stíhám, maminko." "Hm, kdybys řekla, že ještě nemáš umytá okna, přišla bych ti pomoct." "Ale já nechci, abyste nám myla okna, maminko. Kdybychom si je chtěli umýt, tak si je umyjeme nebo si na to někomu pozveme. My si nemyslíme, že je nutné mýt okna jen proto, že budou Vánoce, víte?" "Hm, no tak já ti je umyju hned, kde máš kbelík?"

Mě ty Vánoce tak rozčilují.

Zvláštní, jak je ta věta s přibývajícími roky častěji vyřčena. Ano, je logické, že v šedesáti v nás Vánoce nevyvolávají radost a těšení se, jako v době, kdy nám bylo deset a tajně jsme prohledávali už začátkem prosince skříně a pídili se po dárcích. Ale proč tak rádi s přibývajícími léty dáváme okolí najevo, že jsme nad Vánoce tak nějak povznesení, že už je známe, že už od nich nic nečekáme? Ba, že nás přímo rozčilují? Výsledek? Vnoučata si řeknou toto: "No jo, babička už je stará, už ji nic nebaví, všechno ji rozčiluje, takoví staří lidi jsou." Vánoce prostě existují a ano, hodně se v posledních letech proměnily tím, že všude kolem nás je vlezlá vánoční reklama a komerční stránka věci převálcovala jejich duchovní podstatu. Ale co je na tom k rozčilování? Je přece jen na nás, jestli si je uděláme hezké. A jejich podstata hezká je: Sejít se s blízkými či přáteli, dobře se najíst, odpočinout si. Co je na tom k rozčilování se?

Tak jestli se nám někdy některá z předešlých vět bude snažit usídlit na jazyku, ba dokonce se dostat ven z úst, zkusme si ji poslechnout ušima okolí. Jak z toho vyjdeme? Jako ubručení staříci bez fantazie. A někým takovým přece nikdo být nechce.

 

Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Nemám rodinu, tak takovéhle situace neznám. Ale věřím tomu, že vánoce mnohdy vyvolají napětí. Moje stará známá Olinka bydlela, dokud to šlo, sama, ale na svátky si pro ni dojela dcera. Olinka z toho byla vždy už předem na nervy, od dcery to brala jako nechtěnou povinnost, odmítala veškerou pomoc včetně dárků a celkově to bylo pro obě strany hodně špatné. Pro mě je dárek důkazem toho, že na mě dotyčný myslel, ať mi dá cokoliv, třeba ne do mého vkusu. Říct, že nic nechci, by byla falešná hrdost. A jinak si vánoce pojmu jako už mnoho, mnoho let po svém a je mi dobře. A jsem ráda, když jsou si lidé, byť jen chvilkově, trochu blíž, což zažiji i třeba v autobuse, kdy vystupující popřeje řidiči a naopak.
Alena Tollarová
Článek by si měli přečíst ti, co se takto chovají. Ale stejně by to nejspíš bylo k ničemu, protože přesvědčování že není na obtíž a dárky dáváme rádi, je marnost nad marnost. Zrovna před chvíli jsem totiž rozhovor, už po x let za sebou, absolvovala. Dát s m í m e , ano správně smíme, jen jeden dárek. A přeje si šampon. Co s tím?
Alena Várošová
Dobrý nápad s tímto článkem.
Hana Šimková
Ano je to svatá pravda
Jiří Libánský
Tento článek považuji v tomto předvánočním čase za velmi užitečný,