Můj zážitek roku: Jak jsem se učila řídit
Ilustrační foto: ingimage.com

Můj zážitek roku: Jak jsem se učila řídit

14. 12. 2015

Tak jsem se tedy rozhodla podělit se s vámi o svůj zážitek roku. Událo se toho letos dost, příjemné, milé i nemilé věci. Vybrala jsem si to, co je pro mne docela důležité a pro mou sebedůvěru zcela zásadní.

Manžel mne loni přemluvil, ať si obnovím řidičák. Důvody měl ryze praktické -  bydlíme na vesnici, na nákupy a k lékaři musíme dojíždět, co když on zrovna nebude moci? Odolávala jsem mu dlouhé měsíce, moje protiargumenty zase zněly - neřídila jsem dlouhých třicet let, až se nebudeme moci sami postarat o sebezásobení, požádáme pečovatelskou služby, lékař za námi přijede a podobně, ale hlavní důvod byl strach.

Určitě to znáte. O něco se pokoušíte a někdo vám svou poznámkou pod nohy hodí klacek - jsi nešikovná, hloupá, nic neumíš, nic jsi nedokázala. Ve svém minulém manželství jsem si z podobných klacků mohla vystavět celý srub. Je jedno, že si osobně myslím, že jsem toho v životě dokázala moc. Tyhle poznámky se vám hluboce vryjí do duše a podvědomí.

Tak jsem pořád odolávala a odolávala, až se se mnou manžel o něco vsadil. Pokud vyhraje on, začnu řídit. Zajímavé je, že si nepamatuju, co to bylo, jen vím, že jsem sázku vyhrála já. A přesto, že jsem ji vyhrála, něco se ve mě zlomilo. Řídit budu.

Zašla jsem si na oční, nechala si udělat nové brýle, obvodní lékařka mi vydala zdravotní osvědčení, a tak už zbýval jen Dopravní inspektorát. Přiznávám, že přesto, že jsem tak dlouho neřídila, koketovala jsem s tou myšlenkou dlouhé roky a řidičák jsem si pravidelně obměňovala. Takže na úřadě nebyly žádné problémy, jen jsem na tom starém změnila jméno a bydliště. Paní u okýnka mi vydala přechodné lejstro a usmála se. „S tímhle můžete normálně řídit do doby, než si za měsíc vyzvednete ten nový.“

No dobře. Další fáze byla, že mne manžel vzal na opuštěné letiště. Tam jsem sedla za volant a startovala. Jízda rovně, zatáčky, couvání. Šlo to. V náhlé euforii jsem trochu přidala plyn.

„Brzdííí!,“ zařval manžel.

„Proboha, jak?“ nezvyklá, že by na mne František zvedal hlas jsem, jsem zapomněla, jak se brzdí. Ještěže je v autě ruční brzda. Mohli jsme na konci letištní startovací dráhy učinit pokus vzlétnout. Končila totiž prudkým srázem dolů. Jenom nevím, jestli by nám stačila ke vzletu rychlost 30 km/hod.

No, nevzlétli jsme. A když už jsem si byla jistá, že dovedu startovat i zastavit, přišla druhá fáze. Koupila jsem si hodiny v Autoškole. Taky to šlo. Učitel byl velmi zodpovědný. Neustále mluvil a poučoval mne. Tak moc, že jsem vždy po pár větách vypnula a soustředila se pouze na plochu přede mnou. Víte, jak je obtížné pro obnovovaného začátečníka se udržet na silnici? Když se to pořád kroutí zleva doprava, pořád vás něco potkává, předjíždí? A ještě k tomu se na vozovce pořád motají nějací lidé. Proč nesedí doma? Z počátku jsem měla pocit - nazvala jsem to Syndrom chodce - že všem autům na silnici musím uhnout. Stále jsem se blížila ke krajnici, autoškolák ze mne měl asi taky pěkné stresy.

I toto jsem nakonec zvládla. Největší problém mi dělalo naučit se vyjíždět od domu. Abyste rozuměli, při vyjíždění couvám z kopce napřed kousek rovně, pak prudce do vršku doleva a hned srovnat volant, protože zase jedu z kopce dopředu. Je to srozumitelné? Pokud ne, přijeďte, předvedu. 

No, a jednou se mi stal malér. Při tom prvním rovném couvání jsem si zapomněla hlídat předek auta. Jedu, hlídám si zadek, abych nenarazila na beton lemující vjezd k domu a zároveň ulici, jestli se mi tam někdo nemotá. To byste nevěřili, jak jsou lidi bezohlední. Schválně sedí někde za rohem a jen se objevím já, honem jdou nakoupit či se autem vrací domů. Samozřejmě je to nadsázka. Ve skutečnosti máme moc chápavé sousedy (nebo mají silně vyvinutý pud sebezáchovy). Jakmile se na vjezdu objevím já, zůstávají ohleduplně stát v bezpečné vzdálenosti.

No, takže já tak jedu, hlídám si ty popsané věci a… prásk. Škrrrrk. Dupnu na brzdu. Tentokrát bez jakýchkoliv problémů. Co to bylo? No, coby. Předek auta se mi při tom stáčení ocitnul mimo vjezd a škrtnul si o betonový sloup lampy u chodníku. Vylezla jsem ven, ruce se mi klepaly. Přiběhl i manžel, sedl za volant a zkoušel vyjet. Byla jsem důkladná, blatník se tak zapasoval, že mu to hned ani nešlo. Až po několika opatrných pokusech vyjel zpět na příjezdovou cestu. Stála jsem tam a málem brečela. Blatník krutě pomačkaný a zaražený dovnitř.

„Tak to na tu dovolenou nepojedem,“ vzlykla jsem při myšlence, že za tři týdny máme jet autem do Chorvatska. 

Manžel nic. Obešel celé auto a znovu se zastavil u blatníku. Chvíli se na něho díval a pak do něčeho bouchnul. A ještě jednou. Trochu vyděšeně jsem ho pozorovala – že by si tak odreagovával vztek? Ale kdepak. Blatník se zatřepal a znovu vyboulil. Auto skoro jako nové, až na pár čerstvých škrábanců.

„Stane se,“ řekl stručně a klidně manžel a ještě stručněji se zeptal: „Jedeš?“

Jela jsem. Přece ho nezklamu, když mi tak věří. A tak zatím jezdím pořád. A, doufám, že ještě budu. Jen ten sloup si od té doby důrazně hlídám.

 

 

Hodnocení:
(3.7 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.