Slyším své jméno, utíkám za paničkou, asi mě chce pohladit. Pohladila mě, ale koukám, že drží v ruce klíče a kabelu, tak to nevypadá pro mě vůbec dobře, to zas budu muset být sám. Vím, co udělám, nehnu se ani za nic od dveří, jenže panička mě odlákala od dveří hrstí piškotů. Slyším zvuk zamykání dveří, rychle běžím k nim, pozdě, slyším jen vzdalující se kroky. Asi začnu kňučet, třeba ji přilákám zpět. Nezačnu to je pod moji důstojnost, z dřívějška přeci vím, že mi kňučet není nic platné.
Chvíli ležím u dveří, dokáži odhadnout, jestli šla panička jen do obchodu nebo odjela vlakem. Jsem naštvaný, piškotů se ani nedotknu. Nejde, tak to budu tady muset být sám aspoň celé dopoledne, odhaduji to podle granulí v misce. Ty piškoty tak krásně voní, asi je tedy sním. Je mi moc smutno, jdu si najít plyšového kamaráda kačera, třeba si budeme chvíli povídat. Tamhle je schovaný, kamaráde, budeš si se mnou hrát? Ale plyšák asi nemá náladu, můžu s ním třepat jak chci, vyhazovat ho do výšky a on ani nezakváká. Copak se ti stalo kamaráde, včera jsi ještě kvákal? Kouknu se ti do bříška ano? Trochu to dalo práci, pískátko jsem nakonec našel, kačer nějak mým zásahem pohubnul. Koukám se kolem sebe na bílé chuchvalce, leží po celé místnosti jakoby nasněžilo. Měl bych to uklidit než se panička vrátí, asi by se zlobila, že jsem si potrhal kamaráda kačera, ale jsem tak unavený. Napřed se malinko prospím a pak se uvidí.
Probudí mě odemykání dveří, tak to už neuklidím. Vím, co na paničku platí, udělám na ni smutné oči a ona pochopí, že jsem to trochu přehnal a určitě mi koupí nového plyšáka...
