Desatero čtenáře aneb právo jak číst
Ilustrační foto: pixabay.com

Desatero čtenáře aneb právo jak číst

21. 7. 2012

Dostala se mi do rukou knížečka francouzského spisovatele a pedagoga Daniela Pennaca nazvaná Jako román, vydala Mladá fronta v roce 2004. Zajímavé vyprávění o čtení, lásce ke knihám a mimo jiné i o tom, jak bývá pedagogické nucení "číst z povinnosti" spíše na škodu než k užitku. Ale nejvíce mě upoutalo toto Desatero! 

1. Právo nečíst.
2. Právo přeskakovat stránky.
3. Právo knihu nedočíst.
4. Právo číst tutéž knihu znovu.
5. Právo číst cokoli.
6. Právo na bovarysmus.
7. Právo číst kdekoli.
8. Právo jen tak listovat.
9. Právo číst nahlas.
10. Právo mlčet.

Autor k následujícím deseti bodům dodává: "...jestliže chceme, aby můj syn, dcera či mládež četli, je nezbytné jim přiznat práva, jichž si sami dopřáváme."

Dovolte mi malé knihovnické zamyšlení. K tzv. zbožňování knihy dochází v Čechách snad již od dob národního obrození. Naše dějiny daly knize významnou roli, jenže dnešní doba nabízí tak rozsáhlou nabídku jiných mediálních aktivit, že se jen stěží dá přivyknout pocitu, že kniha sice zůstává "v aréně", ale bojuje s molochem největším, internetem. Kdo dříve nečetl, byl považován za kulturního barbara.
V současnosti je nabídka, jak trávit volný čas, tak bohatá, že každý má právo nečíst. Doba je rychlá, výběr literatury různorodý. Každý, kdo si vyčlení čas na čtení a kniha ho nezaujme, má právo přeskakovat stránky a knihu nedočíst. A to by v tom byl čert, aby nenašel jinou (nejlépe v knihovně), která jeho požadavky na uspokojení čtenářských potřeb splní.

S tím zcela souvisí právo číst tutéž knihu znovu a znovu. Znáte to? Máte oblíbeného autora (já ano), s kterým souzníte, máte knihu, která vám pomohla v určitém období se zorientovat, překonat těžkou situaci nebo vylepšit náladu? To se máte, vlastně máme...! Stalo se vám, že jste se ztotožnili s hlavní postavou? Drželi jste jí palce stejně jako například seriálovým nebo filmovým hrdinům? I to je v pořádku, právo na bovarysmus (ztotožnění) je staré jak lidstvo samo. My knihovnice se ani nemusíme čtenářů ptát, kde si nejraději čtou. Bývá to často poznat (v posteli se namáhá hřbet knihy, u jídla schytá knížka tu a tam flek, podle jízdenek, které zůstanou mezi stránkami, se dá určit odkud, kam a čím jste cestovali).

Ovšem stále vám zůstává právo číst kdekoli. A také zůstává právo knihou jen tak listovat, vyhledávat určité pasáže, zkoušet, zda mi můj výběr bude vyhovovat a dělat si radost, když je kniha v krásné vazbě.

Poslední dva body jsou snad nejintimnější. Právo číst nahlas a právo o knize a přečteném mlčet. Pro většinu lidí bývá těžké číst nahlas, sám sobě je ta lepší varianta, ale číst kolektivu posluchačů přináší mnohým stres - z barvy hlasu, z výběru textu, z koktání, strach z kritiky apod. Poslední bod desatera Daniela Pennaca se zastává lidských pocitů, vjemů, prožitků a všeho, co četba knihy přináší. Je to tak osobní věc, že všichni máme právo o přečteném mlčet. Nemuset knihu rozebírat a nechat si pouze pro sebe soukromý zážitek z četby.

Otázka zní, co dávají dětem čtenářské deníky, tzv. doporučená četba, kterou musí písemně zaznamenat...? Četba, která ovšem od dob mého školního života neprošla tak výraznou změnou jako naše společnost a skoro vůbec se nepřizpůsobila zájmům a požadavkům dětského čtenáře, mládeže a teenagerů!!!

Co říci závěrem?
Nechejme si navzájem možnost výběru, zda číst nebo nečíst a hlavně si dopřejme požitek z četby, protože ten za to opravdu stojí.

"Slovo je oděvem myšlenky". Démokritos z Abdér.

 

 

Z archivu - náš portál obsahuje cca 3000 čtenářských příspěvků,  nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.

Hodnocení:
(4.9 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Kolářová
Děkuji za komentáře vyjadřující se k obsahu článku.
Soňa Prachfeldová
Kniha je neocenitelný pomocník v životě člověka. velmi mi pomohla i v těžkých situacích, kdy jsem sáhla jsem i po jiném zaměření. Kniha je studnice zábavy, poučení. Vracím se k těm, které mám ráda, jsou tu pro mě. Některé odložím, nebaví mě. Někdy se podivuji, co odložených a dobrých knih je v Levné knize. A kniha elektronická nikdy nemůže převálcovat klasickou do ruky. Díky Dano !
Jiří Libánský
Můj vzdělávací proces započal na venkovské škole. Tam byla též školní knihovna. Ředitelka školy vybírala sama knihy a pak přidělovala žákům k přečtení. Jelikož byla tato paní až fanatickou komunistkou, asi si domyslíte, jaký žánr a kteří autoři tvořili její výběr. Nedostávat doma k Vánocům a narozeninám Foglarovy a jiné knížky, dospěl bych k názoru, že nemá smysl číst. Že v knížkách se píšou jen nezajímavé blbosti.
Vanda Blaškovič
Ano, Vladko, souhlasím s tím, co píšeš. Bovarismus je útěk z reálného světa do toho lepšího, vysněného...proč ne, když je to občas a třeba při čtení knihy? Ale v dnešní době znamená i útěk z reálného světa do toho virtuálního. A to potom je pro ty jedince docela tragédie, i když to tak sami nevnímají. Nežijí vlastní život, žijí ten virtuální....
Zuzana Pivcová
Svůj příspěvek k Daninu článku jsem zde napsala téměř před 4 roky. Ve své poznámce o právu vytvořit si vlastní názor na čtené jsem vyšla ze situace na střední škole (v 2. polovině 60. let), kdy jsme byli nuceni k tomu reprodukovat hodnocení knihy profesorkou. Tedy právo studenta v poměru k pedagogovi. Jaká je dnes situace na školách, nevím. Snad jsem měla použít spíš výraz "právo vyjádřit svůj názor na knihu" než "udělat". Ale smysl je srozumitelný a myslím, že to tak pojala i paní Ivana. Toť vše.
Vladka Steinová
Dobrý den, zmíněného 72 let. autora, narozeného v Maroku a jehož knihy byly i zfilmovány a jsou překládány z francouzštiny, znám. Analýza knihy Jako román, kterou zde předložila p.Kolářová,by možná chtěla ještě rozvést, např.v Desateru bod 6-právo na bovarysmus-nevím, zda je všem jasno, že jde o narážku na spisovatele G.Fleuberta a jeho složitý román Madame Bovary,nebo bod 10 právo mlčet.Takto, jak je to zde uvedeno, si může každý vyložit po svém, pokud si knihu nepřečte sám.Všichni ale víme, že knihu můžeme číst znovu i listovat i číst nahlas. Důležité je číst vůbec. A udělat si na knihu vlastní názor, na to snad není třeba žádná poučka, ani právo.
Vanda Blaškovič
Děkuji za rychlou reakci. Nečetla jsem komentáře. Váš komentář se mi opravdu nezdál a nehodil se mi k vám, byl jako z jiného světa...:))
ivana kosťunová
Je to rekce na Zuzčin příspěvek, a jak je mým zvykem, nadsázka. Znamená to prosté - souhlasím. Nejsem vztahovačná a nemyslím si, že někdo je proti mě. :)))
Vanda Blaškovič
Pani Kosťunová, to není nic proti Vám, ale snad není v dnešní době třeba hlasovat za právo, udělat si ke knize vlastní názor. To je snad samozřejmostí. Připomíná mi to jako vtip za totality, kdy se říkalo, že máme svobodu. Můžeme si v restauraci vybrat z jídelního lístku svobodně, co chceme....čtu znova, zdali jsem se nepřehlédla, ne nepřehlédla. Nehlasuji za to, co je samozřejmostí.
ivana kosťunová
A hlasuji také za právo udělat si ke knize vlastní názor.
Zdenka Jírová
Za svůj život jsem přečetla horu knih, četla jsem všechno, jen kovbojky a červená knihovna mě nebavily, ale přečetla jsem je také. Ve svých školních létech jsem měla štěstí na dva vynikající češtináře . první byl na základní škole a dobře mne naučil gramatiku a sloh. Psávali jsme Měsíční úkoly ze slohu na různá témata a naučili jsme se tak vyjadřovat se. Na střední škole jsme měli vynikajícího profesora, který dříve učil na klasickém gymnáziu a byl to snad nejlepší učitel, kterého jsem poznala.Psali jsme si čtenářské deníky, jeden mám ještě schovaný a nemusely by se za něj stydět ani současní žáci. Povinnou četbu jsme opravdu četli, on vždy poznal, kdyby někdo něco opsal. Měl "záludné " otázky k ději, které uměl zodpovědět jen ten, kdo to četl. Naučil nás hodně. Ani největšího lenocha nenechal propadnout a donutil ho , že se k maturitě dostal a absolvoval ji. Nikdy na nás nekřičel, ale jeho slovo bylo zákon. Scházíme se na srazech celá léta - letos to bude již po 57 letech a dodnes na něho vzpomínáme.
ivana kosťunová
Můj syn ve svých teenagerovských letech na střední škole odmítl čtenářské deníky psát. Měl pro to důvod, který jsem akceptovala. On ty knihy doopravdy četl. A nejen četl, on je i chápal. Takže jsme sváděli neustálý boj s postarší češtinářkou, které nevadily čtenářské deníky, které děti opisovaly jeden od druhého, aniž by knihu otevřely, ale kluka, který na požádáni odvyprávěl spatra celý děj, odmítala klasifikovat, protože nedodal čtenářský deník. Dodnes nevím, jaký to mělo smysl.
Jaroslava Handlová
K vlastním i vypůjčeným knihám se chovám velmi šetrně. Vždy musím mít požitek z obsahu četby. Pokud mám potřebu zapsat si nějakou poznámku, tak k tomu mi slouží poznámkový blok. Docela mi vadí, když vypůjčená kniha v sobě skrývá popisky, jež občas zakryjí i původní text. Se "slušně opotřebovanou" knihou problém nemám, svědčí o zájmu čtenářů a často se líbí i mně. Ale, když mne kniha nechytne ani po prvních 20 stránkách, využívám právo prostě ji nečíst dle bodu 1. a pak sáhnu po jiné.
Vanda Blaškovič
Po přečtení je moje kniha "zdevastovaná" - používám ji jako skripta. Zaškrtávám si různobarevnými zvýrazňovači a pak nemám problém najít nejzajímavější pasáže. Nejraději má populárně naučnou literaturu. A s autorem bezvadné knihy se i ráda vyspím..:)
Jarmila Komberec Jakubcová
Všechno vědění je ve čtení - o jsou slova mého tatínka, který mi vedl k tomu abych měla ráda knihy. Abych poznala kvalitní literaturu od brakové mohla jsem číst i "Večery pod lampou" .
Jana Šenbergerová
Bez knih si vůbec nedovedu život představit. Od chvíle, kdy jsem se naučila číst, mě věrně provázejí celým dosavadním životem a věřím, že se mnou budou až do posledních chvil. Kdysi jsem si já vybírala knihy, dnes si knihy vybírají mě. Ještě žádná z nich mě nezklamala. Bohužel jsem patřila k těm, které musely otravovat své žáky povinnou četbou, kterou jsem sama tak nesnášela, že jsem např. povinnou Babičku četla až jako dospělá. Ale dělala jsem to jinak, než mi nařizovala škola. Děti si mohly vybrat, jakým způsobem svůj čtenářský deník povedou. Psavci psali, co se jim líbilo, kreslíři kreslili, někteří třeba opsali větu, která se jim líbila nebo obkreslili obrázek podle knihy. Někdo mi vyprávěl, co ho zaujalo. Nebazírovala jsem na regulích, které mně samotné nebyly milé. Moje vlastní dcera se tak bránila této povinnosti, že odmítala číst. Začala až jako gymnazistka.
Drahomíra Stínilová
Pro děti je život hrou a v případě, že jim kniha sedne právě hravostí, napínavostí a fantazií, tak čtou. Samozřejmě, že ne všechny, záleží na jejich duševním životě a na vztahu rodiny ke čtení. I když o tom se dá taky polemizovat. Co se týče mě - občas si půjčím knihu v knihovně a občas si něco koupím. Tam potom můžu podtrhávat, zakládat abych vytáhla myšlenky nebo obraty, které mě zaujaly. Čtenářské právo shrnuté v uvedených bodech myslím má každý a jestli ho chce využít, to je jeho věc.
Jiří Libánský
Kniha je užitkový předmět denní potřeby. Takže ji nikterak nešetřím. Tahám v batůžku, lámu hřbet, zakládám stránky tím, co mám právě na dosah. Hlavně si rád zaškrtávám, podtrhávám a doplňují poznámky. Nebo když přemýšlím o obsahu textu, zdobím stránky ornamenty. Když čtu nějakou knihu cennou a nebo půjčenou tak mi to chybí.
Hana Rypáčková
Já jsem přímo knihomol. Zaujalo mne právo č. 8. Přemýšlím, kdy naposledy jen mírně sice, žádné hysterčení. *****Můj šálek čaje.Také mě zajala kniha Umberta Eca Knih se jen tak nezbavíme..
Alena Várošová
Jako skoro dospělá jem hodně četla i když nebyl čas.kradla jsem chvilku všude i když jsem klepala koberce 3x klep,klep a knihu druhou rukou pod kobercem,aby mě mamka neviděla.Doma v pokojíčku tajně z ohýnku kamen a i s baterkou pod peřinou.Pak mě nějak čtení pro nedostatek času přešlo.Díky za článek,každý má právo číst,co chce a kolikrát chce.Také jsem nerada opisovala povinnou četbu, řádek od řádku.
Květoslava HOUDKOVÁ
Mám dovyřešeno: Přes den číst nemám čas, večer hůře vidím - takže občas jen něco kratšího ("zásobu časopisů" si obvykle přivezu z různých akcí, veletrhů).
Naděžda Špásová
Oprava - podědila
Naděžda Špásová
Dano, dobře napsané. Čtení jsem milovala a četla jsem hodně, všude a často dlouho do noci. Dnes je to už míň, ale když se začtu, čtu až dokonce. Lásku ke knize podělila dcera a snad vnučka. Jsem letitým členem KK, takže stále kupuji knihy v papírové formě. Školní povinná četba mi moc nevadila. *****
Dana Kolářová
Paní Zuzano, děkuji za komentář a s přidaným bodem nelze než souhlasit.
Zuzana Pivcová
Paní Dano, moc dobré zamyšlení. Z dob středoškolského studia mi zbyly noční můry, a to povinná četba, povinnost předkládat češtinářce obsahy z povinné četby a to známé stupidní "Co tím chtěl básník říci?". Hlavně v tomto bodě nás ona dáma nutila doslova opakovat její nadiktované poznámky, převzaté z doslovů knih. Proto bych k tomu desateru přidala ještě jeden bod - Právo udělat si na knihu zcela vlastní názor. Díky za úvahu.