Můj seniorský život: A jede se dál!
FOTO: archiv autorky

Můj seniorský život: A jede se dál!

12. 1. 2016

Odcházela jsem do důchodu trochu netradičně. Byla jsem do něho strčená rovnou z posledního pracoviště, kde jsem pracovala s dětmi celých dvacet pět let, tedy z mateřské školy. Když jsem totiž přišla ráno do práce, po čtrnáctidenním utrpení s dětmi ve škole v přírodě a bez jakéhokoliv odpočinku, moje tělo se tomuto vyčerpání vzepřelo. Stalo se mi totiž, že jsem nemohla vidět děti. Ano, nemohla, a z každého dítěte, které ten den přišlo do školky se mi dělalo hůř a hůře. Možná si myslíte, že je to nemožné, ale stalo se!

Když jsem se vpotácela do umývárny, najednou jsem viděla v zrcadle jenom půlku svého obličeje a druhá půlka se ztrácela v nějakém zrnění... Kolegyně, které se snažily pomoci, mi chtěly nejdříve nabídnout nějaký alkohol, který k mému štěstí nenašly, nutily mě dát hlavu na kolena atd. Ani jednu radu bych prý nepřežila. Když přišla paní ředitelka a viděla to, okamžitě mě šoupla do auta a vezla na pohotovost. Musím podotknout, že ji dva dny před tím zemřela maminka, a proto byla trochu k nepoužití. U doktorky, kam mě celá zoufalá dopravila, se sama rozplakala a prosila doktorku, aby mě zachránila. Doktorka chvíli nevěděla, kdo je pacient. Když mi však změřila tlak, bylo to jasné. Byla jsem to já. Můj tlak ji málem rozbil tlakoměr, až se vyděsila. Ředitelku poslala pryč, aby si šla odpočinout. Mně píchla injekci, položila na lehátko a řekla, abych se nehýbala.

Udělalo se mi lépe, hlavně z toho, že nevidím žádné malé děti a chtěla jsem  jít domů. Sama prý nemůžu, musí pro mne někdo přijet. Nebyl kdo, a  než abych doktorce nezůstala v ordinaci napořád, tak mě nerada pustila. Jela jsem domů autobusem i metrem a dojela bez problémů. Dlouho jsem marodila, do školky se nevrátila a raději odešla do předčasného důchodu. Tehdy mi bylo úplně jedno, že se připravím o peníze (jak by se mi teď hodily). No, a tím můj život v důchodu začal.

Byla jsem relativně mladá a po uzdravení se cítila plná sil. A co teď? Přece se nebudu chovat jako stará, nemocná chudinka důchodkyně. Také kvůli svému příteli, který byl plný sil a do důchodu ještě nespěchal. Neměl  rád nemocné a ufňukané lidi. Také nechtěl, abych se s názvem důchodkyně chlubila. Tak jsem se tedy snažila, abych působila co nejzdravěji.

Můj ubohý důchod, který mi vypočítali, potřeboval nějaký přivýdělek. Našla jsem si práci velice dobrodružnou. Jezdila jsem po republice a prodávala masážní přístroje. Neměla jsem ale stálý plat, dostávali jsme jenom provize z prodaného, a tak jsem se musela hodně ohánět. Bavilo mě to. Při této práci jsem zažila opravdu hodně a příběhy byly někdy až neskutečné. Do tohoto povídání se to ale nevejde.

Teď si některé příkladné babičky řeknou, proč jsem se raději nestarala o vnoučata. Jak jsem však výše podotkla, nemohla jsem nějakou dobu vidět malé děti (nemoc z povolání). Svoje vnoučata jsem ale nezanedbávala, ale obávám se, že jsem se ani nepřetrhla. Jistě, že jsem je měla moc ráda a když bylo potřeba, jela jsem hlídat. Oba moji ženatí synové totiž bydleli ode mne daleko, a tak to nebylo úplně jednoduché.

Také jsem stále ještě pracovala a nevím, jestli to moje děti vždy chápaly. Měly však starost o mé zdraví, a když jsem jednou byla na návtěvě u jednoho syna, měl dojem, že pro svoje zdraví a pohyb dělám málo. Nutil mě hrát tenis, jezdit na kole... Když viděl, že se bráním, zlobil se, že si nedám poradit. Já jsem však žádné rady nechtěla. Prostě sport už pro mně nebyl a také mě to nebavilo. Nechtěla jsem mu totiž fňukat, že moje starší tělo už to nezvládá. Dlouho mě moje děti viděli mladou a divili se, že nedokážu to, co oni.

Plynula léta a já jsem se opravdu nenudila. Začala jsem také chodit hrát do ochotnického divala a moc mě to bavilo. Vyčerpával mě ale můj přítel, který byl pořád při síle. Trochu jsem přestávala stačit. Byla jsem více unavená a on to nechtěl chápat. Jelikož mi jinak oporou moc nebyl, ani finančně, tak jsem se s ním rozloučila. Šlo to celkem klidně, i když se bránil, ale do dneška jsme dobří kamarádi, ovšem už jenom po telefonu.

Můj život v důchodu byl vlastně hodně pestrý. Bylo by to asi na dlouhé vyprávění. On ten život totiž plyne stále dál a je nutné se mu přizpůsobit.

Teď jsem tedy tady, v malém městečku, na vlastní rozhodnutí, jako ještě svéprávná, starší seniorka. Naučila jsem se tak chovat. Žádné velké vyskakování už nejde. To víte, že bych ještě navštívila nějaký ples. Tancovala jsem totiž hrozně ráda. Jednak ale nemám, s kým jít, a také proto, že moje nohy s něčím takovým stejně nesouhlasí. No a teď jsem ráda, že se ráno probudím, že ještě žiju a ten klid mi vlastně dělá dobře. K nějakému rozumnému pohybu mi pomáhá můj pejsek.

Tak snad to ještě chvíli vydržíme, vždyď ten život i v tomto věku je vlastně krásný.

 

P. S.: Také jsem několikrát někam cestovala, dokud to finančně šlo, abyste si nemysleli, že zcestovalá nejsem.

 

Můj seniorský život - nová soutěž magazínu i60 o zajímavé ceny. Jaké je to být seniorem? Jak prožíváte toto období života? Co vám seniorský věk vzal a dal? Jak se změnil váš život po odchodu do důchodu? Jak se bavíte v seniorském věku, co nejčastěji děláte? Jste aktivním seniorem, anebo většinu času trávíte sami? Napište nám do nové čtenářské soutěže magazínu i60 své příběhy a postřehy, povídky, glosy. Více o soutěži se dozvíte zde.

Hodnocení:
(4.7 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Růžena Antlová
hodně elánu do dalších roků !!!!!
Hana Šimková
Děkuji Evičko
Eva Mužíková
Hanko, abych nezvyšovala počet příspěvků u svého článku, odpovídám na dotaz o botičkách sem. Stačí si dát do hledače - psí botičky a zrovna tyto se tam objeví. Mám k nim zakoupené i bavlněné ponožky...Bertík je nosí, zvláště když je nasoleno, rád...
Alena Tollarová
Držím palce!
Hana Šimková
Seniprka je zajímavý výraz, ale chtěla jsem napsat seniorka
Hana Šimková
Děkuji všem za účast s mým osudem Musím vám ještě sdělit, že mi právě pan doktor zachráni život.Měla jsem totiž tak nesmírnou únavu, vstát s postele a jít s pejskem na procházku byl pro mne nadlidský výkon. Už vím proč. Mám totiž v těle absolutní nedostatek draslíku. Mohla jsem prý dávno umřít na srdeční nedostatečnost.Tak doufám . že po požití předepsaných prášků ze mne bude aktivnější seniprka.
Lidmila Nejedlá
Paní Hano, Váš příběh mě zaujal. Ať se stalo cokoliv, jste bojovnice a hlavně, zařídila jste si život tak, jak Vám to vyhovuje. Přeji dobré zdraví.
Alena Tollarová
Paní Hano, Váš příběh je příkladem toho, jak málo toho vlastně o sobě navzájem víme a já Vám za něj děkuji. Neznám nikoho, kdo by šel do předčasného důchodu jen tak z plezíru, protože se mu nechce pracovat. Bohužel jsou tací, co takto smýšlí a já jim přeji, aby nemuseli prožívat to, co odchodům do PD většinou předchází. Vy jste se ale nevzdala a poradila si. Chválím!
Zdenka Jírová
Já jsem se také rozešla už v důchodu se svým mužem, nechtěla jsem být jen kuchařkou a uklízečkou. Samotné je mi dobře, mám plno přátel živých a díky internetu i virtuálních, chodím na procházky - delší chůzi už mé nohy nepodporují. pro radost mám dvě kočičky, babince s přítelkyněmi, občas hlídám vnoučka, ale už mne moc nepotřebuje, bylo mu 9 let a je to správný kluk.A pak mám psaní a čtení na íčku a také fotografování. ale jen amatérské. Vůbec si na nic, kromě těch nohou, nestěžuji.
Dana Kolářová
A jede se dál! Ano a přeji Vám šťastnou cestu!
ivana kosťunová
Myslím, že jste docela přesně popsala syndrom vyhoření. Tak tomu říkají. Jste docela silná povaha, znám jednoho, který se z toho takhle rychle nedostal.
Eva Mužíková
A je tady další zajímavý příběh, který je důkazem toho, že seniorský věk nebrání člověku v jeho aktivitách. No a když se zadaří, dojde i na ten taneček.
Naděžda Špásová
Oprava: s radostí
Naděžda Špásová
Hanko, vůbec se vám nedivím, že se vám to stalo. Měla jsem podobný problém, ne z dětí, ale z klientů a svých nadřízených. Naštěstí jsem byla v invalidním důchodu, takže jsem ty dveře za sebou s radostá zavřela. A s tím přítelem jste udělala moc dobře. Člověk, který se stydí za to, že je jeho přítelkyně v důchodu, je trouba (mírně řečeno). Stárnutí je jediná spravedlnost na světě a i on bude starý. Přeji vám hodně štěstí a životní energie.
Helenka Červenka
A jedeme dál, kdo chcíli stál, už stojí opodál!
Zuzana Pivcová
Neusuzuji podle sebe, ale mám některé kolegyně, které také nejsou především babičky. Své vnuky vidí rády, ale nárazově, jinak se víc věnují svým aktivitám s přáteli. To je tak individuální, že v sobě ani nenacházím dost odvahy se k tomu nějak vyslovovat ze své atypické pozice.
Lenka Hudečková
Také jste prožila pestrý život, tak jen tak dál :-)
Hana Práglová
Hani, plně ti rozumím.Stejně jako ty,tak i já jsem byla učitelkou v MŠ.Stejně jako ty tak i já jsem skončila zocela nečekaně-Ale ne proto,že bych nemohla děti.Ty do dneška hrozně miluji.Ale ve třídě jsem upadla na mokré podlaze a způsobila si těžký úraz nohy,kerý mi nedovoloval u dětí pracovat. I když názor posudkového lékaře byl zcela jiný.Ovšem jak píšeš---Jede se dál l!!!
Soňa Prachfeldová
Mě se moc líbí ta upřímnost, nechybí humor i trochu stesku, to vše přece je život. Každé naše prožití a současné prožívání je si tak podobné a přece originální. Tak si Hanko užívejte , co ještě život nabídne a bude toho jistě dost, hlavně toho lepšího !
Hana Šimková
Hani, já jsem některé koníčky nepopsala. Zdále se mi to moc dlouhé.Dělala jsem toho hodně, nenudila jsem se , ale ani dnes se nenudím.Také hodně čtu a fotografuji. Vnuk mě pozval na maturitní ples . Těším se i když už asi neskočím.Ovšem už dělám věci opravdu přiměřené věku. Ale stará se necítím, jen jsem k sobě chápavější.
Jana Šenbergerová
Hanko, váš příspěvek dává tušit, že se máme na co těšit. Naštěstí jsme každý jiný a tomu odpovídají i naše životní cesty a "důchodové" činy. Hezky jsem si početla, také jsem se zasmála, i když jiná důchodkyně by tu možná plakala. Neměla jsem v úmyslu vymýšlet si rýmy, slova mě však zradila, mají ráda šprýmy. :-)
Hana Rypáčková
Pěkně jsi popsala odchod do důchodu, Hanko.Chápu tě, že ses nemohla na malé děti ani podívat. Dcera je také učitelka v MŠ a někdy je z toho také ubytá a potřebuje vypnout.Zdá se, že odchod do předčasného je častý jev. A brzdit ve stáří musí každý.Jen mi chybí tvé psaní a malování....Hodně hezkých dní přeji.