Zatoulaný doklad
ILUSTRAČNÍ FOTO: pixabay.com

Zatoulaný doklad

27. 1. 2016

Vážení přátelé, povídání Marcely Pivcové o ztracené a znovu nalezené železniční jízdence mně připomělo můj příběh, který je starý asi 40 let. Nastoupila jsem po krátké mateřské dovolené zpět do svého zaměstnání, abych nepřišla po synově narození o místo. Ono místo v místě bydliště mělo vždy svoji výhodu, dnes ještě více, než tehdy.

Synovi byl přesně rok, kdy jsem ho předala do péče mého hodného tchána, spolu s dcerou, která v té době chodila do druhé třídy. Ob den jsem ráno před čtvrtou ranní letěla na místní nádraží, kde jsem absolvovala 16hodinovou směnu. Titul mé práce byl samostatná komerční pracovnice, teda pokladní všech přeprav, které se ve stanici vyskytovaly.

Takže osobní, nákladní, zavazadlová, spěšninová a kusová. Co to obnášelo,´nebudu vypisovat, ale někdy toho bylo až dost. Každý druhý den jsem byla doma, ale musela jsem navařit, poklidit i vyprat, a ne jednou se stalo, že jsem v jedenáct večer věšela plenky na zahradě, a před čvrtou už jsem musela být v práci, protože dva vlaky směr Plzeň musel někdo odbavit. Musím přiznat, že to bylo velmi náročné.

Pak přišlo léto, o kterém chci psát. Můj muž byl povolán na vojenské cvičení, synek dostal jakýsi žaludeční katar a já díky tchánovi jsem mohla chodit do práce, kde stejně nebyl nikdo, kdo by mě zastoupil. O elektronických jízdenkách se nám ještě ani nezdálo, a že se budou natáčet v blízkosti natáčet Černí baroni, to by člověka ani nenapadlo.

Ten den se měl můj muž vrátit z vojenského cvičení, já měla směnu a chtěla jsem ho vyhlížet u vlaku, kterým měl přijet. Byla jsem celá rozechvělá, ale nebylo mi dopřáno. Najednou dusot, hluk a před pokladním okénkem se rozrůstala fronta vojáků z blízkého, asi 4 km vzdáleného vojenského útvaru, který sídlil na zámku Zelená Hora. Přiběhli vždy na poslední chvíli a odbavit je do jejich domovů, to byl docela záhul, zvlášťě, když to byli vesměs Slováci. Protože lepenkové jízdenky jsme měli asi jen do 130 km, na Slovensko se museli jízdenky vypisovat. Najít v kilometrovníku počet km do určitého místa, vypsat, odbavit. Jeden díl mi zůstal k účtování, druhé dva dostal cestující k dalšímu cestování.

A tak v mém rozechvělém očekávání mého muže, jsem prostě udělala chybu a jeden vojáček dostal doklad, který měl pro mě cenu zlata. Hrozila mi pokuta za ztrátu, nebo zaplacení ceny jízdenky, od které jsem neměla ten správný doklad. A cesta na Slovensko již tenkrát nebyla zadarmo. Muž tím vlakem stejně nepřijel, byl se svými kamarády-vojáky zapít znovunabytou svobodu. Přijel až o dva vlaky později, a to už jsem mu sdělovala, co se mi stalo.

Znovu a znovu jsem prohlížela všechny doklady a pomalu se smiřovala s tím, že prostě budu cálovat. A pak přišla spásná myšlenka, nějak jsem si vybavila vojáčka, kterému jsem ten doklad dala. Ale ten přece chodí s vnučkou jedné babičky od nás. Zastavila jsem se u ní a vysvětlila jí, jak se věci mají, a jestli by nějak vnučka mohla pomoci. No, mobily ještě nebyly, a i kdyby byly, vojáček mohl jízdenku zahodit, sotva přijel do své domoviny.

Nebudu vás napínat, vnučka se nějak s vojáčkem spojila, ten jízdenku nezahodil, a když mu skončil propušťák, tak mi ten drahocenný doklad přivezl. Stačili jsme to do měsíční uzávěrky a já měla vše v pořádku.

Ještě musím dodat, že ta vnučka je dnes mojí kamarádkou a toho vojáčka si nevzala, ale dala přednost jednomu klukovi od nás, který o ní stál. Oni dnes bydlí v baráčku její babičky, který si přistavěli, a mají dva syny a čtyři vnoučata. Na slovenského vojáčka můžeme jen zavzpomínat, pěkný a šikovný mládenec, který mi tenkrát vytrhl trn z paty.

Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Ptáček
Taky o ztrátě, ale trochu jinak. Manžel mé kamarádky chodil na pivo přes kopec a louky do hospody ve vedlejší vesnici. Jinak nepiják, když se to seběhlo, chodil domu po čtyřech. Jednou takhle šťastně došel domů, ráno OK v posteli, jen když se probral, nemohli najít jeho mobil. Tak manželka vzala svůj telefon, našla po louce vyválenou cestu a celé asi dva kilometry prozváněla manželův mobil. No našla ho, ale doma dostal sprďáka a nařízení, že až to na něj zase přijde, ať jí zavolá domů, že si pro něj přijede. No nemá on štěstí?
Libor Farský
Bezva, Jituško, před spánkem něco optimistického. Naší mladé někdo vrátil peněženku s plným obsahem, kterou si odložila na střechu auta, když do něj ukládala nákup. Ani netuší, kde ji to pak za jízdy sfouklo.
Marie Seitlová
Pěkná vzpomínka se šťastným koncem.
Olga Štolbová
Tak vidíš Jíťo, občas člověka potká i štěstí. V té době ti to tak určitě připadalo. Hezká vzpomínka...*****
Zdenka Jírová
Mojí dceři před lety ukradli peněženku i s doklady, občankou kartami ap. Nejhorší bylo, že musela všechny doklady zablokovat, ohlásit ztrátu OP. Bylo to úplné martýrium. To se stalo někdy na podzim. Příští rok na jaře někdo u ní zazvonil a ptal se jí na jméno. Potvrdila mu ho a on - byl to starý pán s pejskem- jí předal značně promáčenou peněženku s jejími doklady, kterou v křoví vyčenichal jeho psík a on byl tak poctivý, že ji přišel vrátit.
ivana kosťunová
I měse v pořádku vrátil ztracený mobil. Není to s tou naší poctivostí tak zlé.
Hana Rypáčková
Hezké čtení , Jitko.
Zuzana Pivcová
Jak je vidět, i železnice u nás hodně pokročila. A poctivost lidí? Jsem ráda, že občas platí i dnes. Svědčí o tom i mé případy zapomnětlivosti, když se mi vrátila celá kabelka, kterou jsem nechala v potravinách, a dokonce kamera, zapomenutá v igelitce v metru. Je to už pár let, ale ten radostný pocit z navrácení mě dodnes neopustil. A Tys mi to zrovna dnes připomněla.
Alena Várošová
Jitrko,krásný příběh.Vzpomínky at již nepříjemné,či radostné se člověku vždy vybaví i po 40 letech.I I tenkrát byli poctiví lidé a ten doklad byl velmi důležitý k zúčtování.Dnes by to bylo snadnějš přes mobil,internetí,ale zase nemusel být doklad.Mohl být někde v odpadkovém koši.5*
Lenka Hudečková
Mám husinu z Vašeho příběhu, krásně napsaný...a je hezké, když můžeme vzpomínat na něco, na co jsme třeba zapomněli a pak se nám vybaví vzpomínka díky někomu jinému...Pěkné :-)