Sebevědomí – nutnost v každém věku
Ilustrační foto: ingimage.com

Sebevědomí – nutnost v každém věku

5. 2. 2016

Jsem už zbytečný. Nikomu nechybím. Tohle se už nenaučím. To jsou věty, které člověka s přibývajícími roky napadají čím dál častěji. Přispívají k tomu řeči mnohých politiků a ekonomů, kteří rádi operují se statistikami, podle nichž je málo peněz na penze a seniory jednou nebude mít kdo takzvaně živit.

"Pokaždé, když slyším, jak přibývá penzistů a že stát nebude schopen utáhnout výlohy na důchody, podlehnu panice," vysvětluje třiasedmdesátiletá Drahomíra, bývalá učitelka. "Vyvolává to ve mně pocit, že jsem na obtíž, že by bylo lépe, kdybych už tady nebyla. Vím, že je to hloupé, ale zkrátka to na mě takto působí. Uvědomila jsem si, jak mi takové řeči srážejí sebevědomí a chuť do života. Vlastně nevím, jestli sebevědomí má v mém věku ještě místo, " říká.

Řekla to výstižně. Výraz sebevědomí se v souvislosti se seniory moc nepoužívá. Všimli jste si toho? Obvykle padá, když se mluví o mladých ambiciozních manažerech, podnikatelích, případně o úspěšných ženách, které zvládají kariéru i domácnost. Ale sebevědomí přece nepatří jen do pracovního života. Sebevědomí je schopnost, kterou by si měl člověk pěstovat v každém věku, tudíž i v době, kdy už dávno do zaměstnání nechodí.

"Nedostatek sebevědomí je výsledkem toho, že sami sebe vidíte hůře, než jaká je skutečnost," uvádí Ivo Toman, autor úspěšných motivačních knih.

Ve svém bestselleru s názvem Debordelizace hlavy aneb Zprimitivněte k úspěchu vysvětluje: "Vaši sebedůvěře lidé kolem vás v naprosté většině případů nepomohou. Vy berete ohled na to, co si o vás druzí myslí a žijete v nejistotě, co řeknou tomu, co děláte. Vaše okolí však často ani nemá zájem na tom, abyste si zvedli sebevědomí. Tak vás totiž mohou jiní lidé více kontrolovat. Jde o manipulaci strachem. Ta vzniká tak, že někdo, stát instituce, muž či žena vám nabídnou jistotu. Pak vás udržuje v tom, že v jistotě budete tehdy, pokud budete dělat, co po vás vyžaduje. Tak si zvyknete na obchod: nabízená jistota v závislosti na autoritě. K dokonalosti to dovedla například církev."

Zajímavá myšlenka, že ano? Tak si dejme několik případů z reálného života, které naznačují, že na ní něco je.

Daasedmdesátiletý Luboš se rozhodl, že si bude přivydělávat jako noční vrátný. Manželka, děti, vnuci i soused mu opakovně tvrdili, že se zbláznil. Že ho někdo přepadne, že bude unavený, že to nemá zapotřebí. "Mám to zapotřebí, " tvrdí Luboš. "Nejen kvůli pár korunám přivýdělku, ale proto, že nechci trávit večer koukáním se ženou na seriály, které mě nebaví. Chci být něco platný. Majitele toho podniku znám, je to slušný chlap, já pomůžu jemu, on pomůže mi. Penězi i tím, že budu mít nějakou náplň práce," vysvětloval všem. Nechápali. Po roce práce je Luboš jako vyměněný. Osvědčil se tak, že dostal na starost ještě i jednoduchou práci s papíry ve skladu. Našel si nové mladší přátele, lidé v podniku ho mají rádi, ženské mu nosí na vrátnici upečené bábovky. "Získal jsem sebevědomí. Už vím, že jsem ještě něco platný, že umím žertovat s lidmi, vyřídit telefon, zkontrolovat dodávku zboží," vysvětluje.

Případ číslo dvě je šedesátiletá Dana, která je pět let v invalidním důchodu. Když začala chodit cvičit jógu, sousedky se jí smály. "Co blázníš, ještě si tam ty svoje zdravotní potíže zhoršíš, v tom věku se už přece s cvičením nedá začít," říkaly jí. Nedala na ně a jezdí přes půl Ostravy do cvičení. "Zvedlo mi to sebevědomí. Jsem sice v kurzu nejstarší, ale všichni mi tam říkají, že jsem skvělá. To mi už předtím nikdo neřekl asi třicet let," vypráví.

Uznávaný psycholog Martin Seligman z Pensylvánské univerzity tvrdí, že osmdesát procent lidí někdy v životě trpí pocitem bezmocnosti. Ten je podle něj založený na přesvědčení, že jedinec nemůže sám kontrolovat situaci. Výsledkem je pocit beznaděje, ztráta aktivity, odevzdanost osudu.
"Většina lidí hledá jistotu v závislosti na druhých, ne v sobě. Myslí, že řešení jim ukáže jiný člověk, náboženské či politické utopie, uniformy a podobně. Odvolávají se na autority, módu, trendy, podřizují se všeobecným normám chování," upozorňuje Ivo Toman.

Tak jestliže se někdy do vašich hlav vkrade pocit, že jste takzvaně k ničemu, případně budete mít dojem, že vám to někdo z okolí naznačuje, je to jasné, ubývá vám sebevědomí. To znamená, že je čas udělat něco neobvyklého, bláznivého, něco po čem toužíme a od okolí slyšíme: Nedělej to, to je hloupost, to nezvládneš.

Hodnocení:
(4.3 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
To je moc prospěšný článek. Člověk potřebuje mít sebevědomí, aby mohl existovat . Já jsem chodila do práce, i když po nástupu do penze jen na malý úvazek, do svých 68 let, a kdyby mě nenahradil počítač, chodila bych dál. Musela jsem vstát, upravit se a jít mezi lidi.Byla jsem platná. Na počítači jsem v práci začala pracovat ještě před r. 1989, i když tenkrát byl veliký jako 2 psací stoly a obrazovku měl černou a písmena bílá. Po nástupu PC jsem na něm pracovala dál a jsem ráda, že mi to vydrželo do teď , našla jsem si íčko a to mě naplňuje zase prací, protože se také podílím na jeho náplni. Mám nové virtuální přátele a to je důležité.
Alena Várošová
Sebevědomí snad člověk získá tím,že za vším negativním co prožil udělá velkou čáru.Začne se zajímat o nové věci najde si smysl života. Třeba jsem ho dřív hledala v něčem hmotném, nebo i v někom jiném. Ve skutečnosti je opravdu blbost hledat smysl života ve věcech a není úplně nejlepší ani v někom,když se nad tím zamyslíte.Smysl života by měl najít člověk především sám v sobě Když vím, co mám za sebou, čím jsem prošla, co jsem prožila a co mne ještě čeká. Z něčeho jsem se poučila,spoustu věcí jsem udělala podle sebe,snad dobře,nebo i špatně. A že jsem našla sílu uzavřít do té třinácté komnaty pod zámek co mě tak bolelo a co mě i zraňovalo,tak si myslím, že člověk má vyhráno. Nabyla jsem sebevědomí ze sebe,tím kdo a jaká jsem,jak si mohu věřit,jakou mám hodnotu a smysl života a jak mohu být užitečná pro ty ,kteří to ode mne očekávají a jak jim mohu pomoci ať už fyzicky,,či slovem.Mohu si říct jsem zdravě sebevědomá.
Zuzana Pivcová
Nízkým sebevědomím jsem trpěla v mládí, protože mi to každou chvíli dal někdo najevo, jak vypadám, jak se oblékám, jak se neumím projevovat. Když jsem se nějak vypracovala, čas od času jsem se také dostala do situace, kdy mě někdo "sejmul", že nejsem nic moc. To mě mrzelo jen po pracovní stránce, zevnějšek mě už nechával v klidu. Nyní jsem sebevědomá dost. Tím ale chci říct, ře se nejedná o pýchu ohledně vědomostí či zachovalého vzhledu. Mé sebevědomí je uvědomění si, kdo jsem, jaká jsem, proč je všechno tak a tak, co mohu vylepšit, kam kráčím. A tady už mě nemůže opravdu rozhodit nic a nikdo, protože mluví pouze za sebe.
ivana kosťunová
Myslím že naše generace díky kolektivní výchově má všeobecně snížené sebevědomí. Někteří se s tím srovnali, někteří proti tomu bojují. Poznala jsem to u kolegů živnostníků v mém věku, když jsme začínali, měli jsme problém určit si správnou cenu svých služeb, hodnotili jsme se dost nízko. Zato našim mladším kolegům sebevědomí nechybělo, i když se ukázalo, že tak dobří zase nejsou. Mám to jako Jana Š. Čím starší, tím více sebevědomí.
Helena Hejduková
Souhlasím s nadpisem článku, ale ne již tak s obsahem, je to tak trošku nešťastně napsáno a dle mého názoru nevystihuje co je sebevědomí. Spíše je psáno o tom, že lidé v důchodovém věku mají pocit neužitečnosti a nadbytečnosti, který je vyvolán postojem okolí, takový člověk měl nejspíš nízké sebevědomí i v produktivním věku. Sebevědomí není schopnost, ale postoj k sobě samému, o víře ve své schopnosti, povahový rys - vlastnost, kdy člověk si cení sama sebe a věří si ve své schopnosti a umí je využít, uplatnit při svém konání bez ohledu na odezvu okolí a nenechá se odradit od svého konání názory a postoji okolí. Ten co dělá věci především proto, aby byla okolím kladně hodnocen a očekává ho, tak má nízké sebevědomí, nevěří sám sobě, čeká zpravidla kladné hodnocení od svého okolí. Člověk s přiměřeným sebevědomím koná věci s tím, že dokazuje sám sobě, že to zvládne, nemá potřebu to dokazovat jiným. Je také pak schopen přijmout jakoukoliv kritiku a v případě uznání je to potvrzení toho že schopnosti má odpovídající, že byly využity správně a přiměřeně. Takže vliv okolí je pouze zpětnou vazbou pro naše konání. Jsou pak ještě i tací, kteří mají nepřiměřené nebo také nezdravé sebevědomí, kdy své schopnosti považují za vyšší než ve skutečnosti jsou a potom jsou tak trošku k pousmání, ale tito lidé si to zpravidla nepřipustí a cítí se zneuznanými. Každý má chvíle, někdo více nebo méně, kdy váhá nad tím , zda to ještě dokáže, zda to má cenu. Na to je jeden jediný lék, zkusit to kvůli sobě samému.
Vladka Steinová
Osobně si myslím, že se ztrátou sebevědomí se občas potýkáme všichni.Věty jsou věty, uvedené příklady , jsou jen příklady, kniha o tomto je kniha, ale realita je opravdu jiná. A už vůbec v tomto směru a nadhozeném problému neuznávám předkládaná procenta nějakého psychologa. Každý jsme jiný a každý jsme občas k něčemu i k ničemu.
Naděžda Špásová
Článek je zajímavý, ale když se někomu sebevědomí nedostává? A když vám ho okolí sráží? Ono se to lehce napíše, ale skutečnost je trochu složitější. Samozřejmě, že být sebevědomý, nevšímat si, co si kdo myslí, jet si po své linii je moc hezké, ale i ošidné. Život je jako houpačka, jednou nahoře, jednou dole.
Jarmila Komberec Jakubcová
Stále pracuji, protože si zákazník od mně moje služby kupuje. Je mu jedno jestli to dělá 20 ti letá nebo 70letá. Důležitý je výsledek. Jezdím po světě a plním si svoje sny. Jsem spokojená a myslím že i dostatečně sebevědomá.
Jana Šenbergerová
Mám to přesně naopak. S věkem mé sebe-vědomí roste. Čím víc jdu "do sebe", tím víc mě baví být "venku".
Dagmar Bartušková
Případ č. 2. je mi velmi blízký. Chodím na zumbu se 17 - 25ti letými divkami . Hodně jich z počátku odpadlo, Jsem nejstarší. Berou mě jako sobě rovnou. Hýbu se ráda, chodila jsem na břišní tance, ale zumba má jiné grády. Na nějaké stárnutí jsem ještě "příliš mladá"!
Jiří Libánský
S tím, co se píše v článku se setkávám často. I když osobně mám problém opačný. Jsou to častá zjištění, že nejsem až takový borec, jak jsem si myslel.