O bariérách lidského vnímání aneb Jak jsem se stal dyslektikem
FOTO: archiv autora

O bariérách lidského vnímání aneb Jak jsem se stal dyslektikem

21. 2. 2016

 

Motto: Čemu má pravý katolický křesťan věřiti: „Pravý katolický křesťan má věřiti tomu, co mu církev neomylná k věření předkládá.“                                    (Z předválečného vydání katechismu)

 

Čtenáři knih edice Carlose Castanedy znají provokující myšlenky jeho učitele, indiánského čaroděje, dona Juana Matuse, např. to, že člověk si vytváří svět, ve kterém žije, vlastním vědomím, že převážná většina příslušníků lidského rodu je nesvobodná a vůbec to neví, že to, co i vzdělaní lidé považují za svou osobnost (své EGO), je vlastně pouhý zápis, který do vědomí člověka během jeho osobního příběhu vložili jiní lidé. 

Úkol - zbavit se cizího zápisu a odhalit své vlastní nepoznané JÁ v kontextu celého vesmíru, považoval don Juan za nejobtížnější čin člověka, kterého se odváží jen ti nejvytrvalejší bojovníci na „stezce poznání“. Kromě celosvětové obce čtenářů, kteří jsou knihami Carlose.Castanedy  fascinováni, má Castaneda i zavilé odpůrce z řad typických intelektuálů (jejichž namyšlenost a sebedůležitost don Juan Matus často  vtipně a inteligentně zesměšňuje). Dle dona Juana průměrný člověk nevnímá svět ve své celistvosti, nýbrž zhruba pouze asi tisícinu toho, co je v jeho potenciálních možnostech a jenom to, co byl naučen vnímat, neboť mu k tomu schází vnitřní energie, kterou během svého života rozložil na své rutinní činnosti, či jinak promrhal.

Dle dona Juana je největším nepřítelem člověka jeho sebelítost která se navenek maskuje jako pocit sebedůležitosti,  a tato spotřebovává největší část vnitřní  energie, kterou člověk při početí obdržel. Proto také převážná většina technik, kterou tzv. „čarodějové“(nebo spíše bojovníci na cestě poznání) uplatňují, směřuje k potlačení pocitu sebedůležitosti.

Jednou z účinných technik k potlačení pocitu sebedůležitosti i zastavení “vnitřního dialogu“ je metoda tzv. „nedělání“. Toto by se dalo definovat jako cílená, důsledně prováděná činnost, která je dotyčnému člověku s ohledem na dosavadní způsob života zcela cizí. Např. intelektuál, vedoucí pracovník v továrně, začne v mimopracovní době pracovat na „vedlejší pracovní poměr“ jako natěrač, pomocný kuchař, číšník atd. a bude to dělat s maximálním zaujetím – jako by to bylo jeho skutečné povolání. Sám Castaneda, jako univerzitní profesor a světoznámý spisovatel, pod vedením zkušené čarodějky Florindy, pod cizím jménem dva roky smažil vejce v jednom bufetu u dálnice, kde velmi pohrdali Jihoameričany. (Castaneda byl totiž jako jihoamerický sirotek adoptován do americké rodiny, takže dle morfologických rysů v něm v dospělosti každý viděl Jihoameričana). Tam mohl v plné míře prožívat urážky a pohrdlivé postoje namyšlených „amíků“.  Přesně opačný příklad „nedělání“ na sobě aplikoval jeho učitel don Juan. Matus. Don Juan byl znám a navenek vystupoval jako podivínský osmdesátiletý indiánský samotář, sběratel léčivých rostlin, žijící ze sociální podpory a obývající chudou chatrč v horách sonorské pouště. Pokud jde o oblečení, Castaneda ho nikdy neviděl jinak, než v plátěných kalhotách, kostkované košili, starých sandálech a se slamákem na hlavě. Když se s ním jednou setkal ve městě v kavárně před bankou, byl don Juan oblečen v perfektně padnoucím obleku, v bílé košili s kravatou a zlatými hodinkami a v bankovním prostředí mezi makléři a advokáty vystupoval jako zámožný suverénní mexický džentlmen, zabývající se obchodem s cennými papíry. Castaneda tím byl tak šokován, že vlezl dokonce pod stůl a kontroloval, má-li don Juan na nohou vůbec ponožky. O způsobu vnímání světa obyčejnými lidmi, vypovídá názorně epizoda ze života jednoho z účastníků kurzů tzv. „nedělání“, kterou popisuje mexický antropolog Victor Chanchez ve své knize „Učení dona Carlose“.

Tento člověk byl výkonným vládním úředníkem, navyklým dávat příkazy a organizovat práci. Jeho úkolem v kurzu bylo pracovat přesvědčivě několik měsíců v roli kamelota. To znamenalo převléct se do ušmudlaných otrhaných šatů, vyfasovat balík novin, protrpět souboj s ostatními kameloty o urvání nejlepšího nároží a noviny co nejrychleji rozprodat. Tento člověk se v této situaci jednou střetl tváří v tvář se svým přímým podřízeným, kterému nakládal obzvláště náročné pracovní úkoly. V tom okamžiku ho polilo horko a začaly svědět kořínky vlasů. Nedal však na sobě nic znát a s novinami ve vztyčené paži dál vyvolával novinové titulky. Jeho podřízený, ačkoliv od něj stál tváří pouhých 15 centimetrů, odstoupil a „neviděl“ ho. Absurdnost, nepřístojnost a tudíž  NEMOŽNOST situace, že by jeho šéf z ministerstva prodával na rohu noviny, způsobily, že jeho vědomí tento fakt nepřijalo a on svého šéfa neviděl.  Dotyčný vládní úředník po splnění cvičného úkolu dál pracoval na ministerstvu, ale svět už pro něj nebyl nikdy stejný, jako před tímto zážitkem.

Přijmout  tezi dona Juana, že lidé nevnímají skutečný svět, nýbrž pouze to co byli naučeni vnímat, je za určitých okolností přijatelné i pro průměrného intelektuála.  V dnešní době se mnoho lidí podivuje nebo i rozčiluje nad tím, jak je možné, že tolik lidí po léta preferovalo na jedné straně Klausovu ODS, na druhé straně i současnou KSČM. 

V donjuanovském pojetí je vysvětlení jednoduché. Jedni lidé vnímají svět tak, jak je to naučili ideologové komunismu, ti druzí zase tak, jak je to začátkem devadesátých let naučili ti nejhorlivější „echt“ pravicoví žurnalisté typu J. Leschtiny a p. Kudláčka (pochopitelně dříve než u pana Kudláčka došlo k „osvícení“, že Václav Klaus je vlastně „škodná“, na jejíž odstranění je třeba vypsat pětimiliónovou odměnu.). Jsou lidé, kteří za Klausova režimu pracovali, nešmelili, nepodváděli, netunelovali banky ani podniky, a pokud jsou konfrontováni s rozkradenými miliardami, snaží se to zoufale vysvětlit tím, že to „chudák“ Klaus myslel dobře, pouze vinou některých špatných lidí, kteří se vetřeli do ODS, došlo k určitým nepravostem.

Bariéry vnímání u těchto lidí se jeví ve většině případů jako nepřekonatelné a jakékoliv věcné a logické argumenty u nich nezabírají. Přesně stejně argumentují i jiní, podle vnějších znaků nezištní a charakterní lidé, pokud přijde řeč na zločiny Gottwaldova režimu. Půjdeme-li dále do historie, stejnými argumenty ospravedlňují věřící katolíci i ty nejbrutálnější zločiny katolické církve (holt, k moci se dostali „nehodní“ knězi, „nehodní“ biskupové i „nehodní“ papežové – ale tato po staletí pokrytectvím infikovaná instituce je v jejich očích nadále „svatá“). K závěru, že všechno zlo pramení pouze z toho, že si lidé nerozumějí, dojdou mnohdy i některé hloubavé vnímavé děti školního věku. Tyto děti dočasně zřetelně vnímají, že jejich dospělí spoluobčané žijí každý ve svém, poněkud odlišném světě, vymezeném jejich osobními bariérami vnímání.

Pokud jde o jiné lidi, je snadné připustit, že mnozí naši bližní jsou vesměs duševně nesvéprávná, totálně manipulovatelná hovádka, která ani netuší, že jsou omezena nějakými naučenými bariérami vnímání. Obtížnější pro každého člověka je ovšem poctivě přiznat taková reálně existující, leč pečlivě zamaskovaná omezení sám u sebe. Nedávno jsem např. na jednu ze svých bariér vnímání narazil beze svědků v soukromě-komické situaci u dveří jednoho záchodu.

Zhruba před třinácti léty došlo k situaci, že jedna z mých neteří navázala vážnou známost s provozovatelem menšího baru s hernou v areálu stanice metra LUKA. Jelikož jsem se s takovým povoláním ve svém příbuzenstvu dosud nesetkal, rozhodl jsem se, že si půjdu dotyčného ženicha „oťuknout“ v jeho provozním prostředí. Pozval jsem k této návštěvě isvou nejbližší dlouholetou vnímavou přítelkyni, jejíž názor na tuto známost jsem chtěl slyšet.

Za nevlídného sychravého listopadového dne jsme tento podnik v dotyčném areálu marně hledali i když zábavných podniků s hernami a kaváren tam bylo více. Teprve po dlouhém hledání a doptávání  jsme zjistili, že dotyčný „Brasilia-bar“ se nachází nad nepříliš luxusními železnými schody úplně pod střechou a že je otevřený až po třetí hodině odpoledne. Vzhledem k tomu, že jsme byli promrzlí a hladoví, rozhodli jsme se, že navštívíme velký bar s hernou jménem „U strýčka Sama“ v prvním nadzemním podlaží. Tento exkluzivně vybavený a prostorný podnik v nás pochopitelně vzbuzoval obavy, že i ceny budou pro důchodce nepřiměřeně vysoké. Podnik to byl skutečně vzorový. Rozlehlé sály s kulečníkovými stoly a hracími automaty, zasklené automatické dveře s pohybovými čidly, prostorné barové pulty, možnost příjemného posezení v intimně osvětlených kavárenských boxech. – vcelku dojem jako z milionářských barů v amerických televizních seriálech. Ceny za vídeňskou kávu a zákusky byly oproti očekávání vcelku přijatelné. Nakonec jsme tam s přítelkyní zažili příjemné posezení. S představou, jak mi budou venku zase mrznou nohy,  jsem se ještě před odchodem z baru rozhodl pro návštěvu WC. Nemusel jsem se servírky ptát, kde se dotyčná místnost nachází, neboť chvíli před tím tam zašla moje přítelkyně. Přístup k toaletám byl ve zšeřelém širokém výklenku vlevo od skleněných vchodových dveří. Po vstupu do výklenku se po iniciaci pohybových čidel automaticky rozsvítila světla a já si mohl vybrat ze dvou dveří z leštěného dřeva opatřených po stranách výraznými nápisy.

Během zlomku sekundy, po bleskovém šokovém poznání, jsem zjistil, že dotyčné nápisy nemohu přečíst. Intuitivně jsem poznal, že vpravo je to pro „pány“. Skutečně, tato místnost s předsíní byla m.j. vybavena pisoáry. Sociálnímu zařízení se co do technického provedení i estetického vzhledu nedalo nic vytknout. Barevně sladěné dlaždice, chromovaná vodovodní instalace, automatické sušiče  rukou i čisté ručníky a vzorová čistota celého zařízení. Ještě když jsem si sušil ruce, trápil mne nepochopitelný úkaz: “Jak se mohlo stát, že jsem nebyl schopen přečíst zřetelné nápisy u dveří?“ Při svých jazykových znalostech bych přece musel ve zlomku sekundy přečíst jakýkoliv krátký nápis a pochopit jeho význam, i kdyby byl napsán anglicky, německy nebo dokonce i rusky. 

Přitom hluboko v podvědomí mne tlačila polozapomenutá vzpomínka na to, že jsem dotyčné nápisy ve zlomku sekundy přečetl a pochopil jejich význam, leč mé vědomí (nebo spíše mé EGO) je jako absurdní, neslušné, nepřístojné a tudíž  NEMOŽNÉ  odmítlo a já se dostal do pozice těžkého dyslektika, který se marně snaží sestavit z množiny jemu známých písmen smysluplné slovo.

Když jsem vyšel ze dveří, odstoupil jsem asi na metrovou vzdálenost a začal pečlivě slabikovat nepochopitelný nápis.  Sice ozdobnými, leč zcela čitelnými písmeny tam byl do sloupce uspořádaný nápis - SAMCI.  Když jsem se otočil, bez potíží jsem u protilehlých dveří přečetl stejnými písmeny provedený nápis -  SAMICE.                    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

život životní postoj
Hodnocení:
(3.3 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.