Dovolená s dvojčaty

Dovolená s dvojčaty

26. 7. 2012

Je tomu pět let, co jsme vzali s mužem starší vnuky na dovolenou do Chorvatska. Bylo jim tenkrát 13 let a já měla pocit, že si uděláme pěknou, společnou dovolenou. Kluci jsou šikovní, ale poněkud neklidní, až zlobiví. Přestože je rodiče od malička vedli ke sportu, k němuž měli oba velké vlohy, neodradilo je to od všelijakých puberťáckých kousků. Rodiče do zahraničí nejezdí, tak nám ty dva dobráky rádi přenechali, abychom si s nimi taky užili. Kluci - ač uličníci - se k nám vždy chovali velice pěkně, jenže to jsem ještě netušila, co nás čeká...

Hned, jak jsme nasedli do autobusu, kluci vytáhli svačiny od své maminky a začali se posilňovat. Předtím si ale vymanuli, že budou sedět za námi, abychom na ně s mužem neviděli. Ticho v autobuse najednou přeťal ženský hlas: "Já být babičkou, tak bych tě na dovolenou nevzala," ječela mladá žena, která pozorovala, co dvojčata provádějí. Nesměle jsem se otočila, co se děje, ale kluci se usmívali a nic nenapovídalo, že by něco špatného vyváděli. Pak jsem si náhodou sáhla na hlavu a našla v ní nějaké hnízdo s drobky, které mě tam asi ten divočejší vysypal, když dojedl první ze svých svačin. Napomenula jsem je, ale nedělala jsem z toho žádné závěry.

Když jsme dorazili na místo, čekali jsme na pokoje, kluci se hned rozeběhli po okolí a mapovali terén, my s mužem jsme posedávali před recepcí a vytrvale čekali na klíče. Po osmi hodinách jsme se konečně dočkali, jeden klíč pro nás a jeden pro naše vnuky. Byli jsme celkem spokojení, ale chlapci asi ještě spokojenější. Naproti našim oknům byla další část hotelu a na balkoně tam často kouřila mladá dívka, která se pořád usmívala směrem k francouzskému oknu u pokoje mých vnuků. Byla o dobrých pět let starší než moji kluci a já nemohla pochopit, co jí může zajímat na puberťácích. Až jsem se jednou náhodnou vyklonila a viděla z jejich balkónku vycházet kouř. Oni byli spojenci, slečna viděla, že kluci kouří a my prarodiče vedle v pokoji o ničem nevíme, tak se docela bavila. Vyletěla jsem z našeho pokoje a chtěla vběhnout na ty nezvedence, ale měli zamčeno. Sice mně po malé chvíli otevřeli, ale po kouření ani památky, jen uprostřed pokoje hořela jakási svíčka, která mě měla asi zmást. Neměla jsem žádný důkaz, tak jsem se vrátila mlčky na náš pokoj a řekla si, že si na ty dva musím dát pozor.

Můj muž, který vlastně celý život nestonal, dostal hned první noc ledvinovou koliku. Chtěla jsem se poradit telefonicky se svou spolužačkou-doktorkou, která žije v Záhřebu, ale telefonní číslo, které mi dala na posledním srazu, bylo nesprávné. Zavolala jsem tedy delegátovi, ale ten mě poradil, abych zavolala záchranku a protože se traduje, že to není levná záležitost, muž o tom nechtěl ani slyšet. Do Rovinjii-města jsme to měli asi tři kilometry, ale žádný autobusový spoj jsme v neděli nenašli, tak jsme nakonec jeli všichni k lékaři lodí. Manžel dostal kapačky, zaplatili jsme nějaká ta eura a vrátili se na hotel. Naštěstí už další léčbu nepotřeboval, ale další den dostal teploty jeden z vnuků - oni se děli na plavce a neplavce. Ten, co plave, toho jsme nemohli z vody dostat, ten,co neplave, toho jsme zase nemohli dostat do vody.

Když jsme se vrátili z "kapaček", nechala jsem muže odpočívat a vyrazila s klukama k moři. Neznámý terén, špatný vlez do vody nevadil tomu, co plave. Rozjel to parádně a rychle plaval k jakési lodi, která stála v moři, nedaleko od pláže. Když jsem ho běžela volat zpět, šlápla jsem na nějaký kluzký kámen, sjela jsem po něm a rozsekla si koleno. Neposedný plavec pak dostal teplotu, tak jsem s ním jeden den zůstala doma. Manžel vzal k moři neplavce a když se mu konečně povedlo dostat ho do vody, tak kluk začal trhat jakési rostliny ze dna a jal se je po něm házet i s blátem, asi za trest, že se musel koupat, až se muže musela zastat cizí paní.

Jenže to pořád nebylo všechno - první den chlapci utratili všechny kuny, které jim jejich matka dala. Eura měli naštěstí u mě. Také za dva dny zlikvidovali kredit na mobilech, další den neplavec mobil ztratil. Hledali jsme ho všichni marně na pobřeží, v té chvíli jsem si přála jediné - abych je celé a zdravé předala jejich matce. Toulali se večer a v noci po letovisku, nám vyčítali, že nechodíme večer tancovat, v noci utíkali z pokoje, kradli uklízečkám modrá mejdlíčka a házeli je z okna - ráno bylo před okny modro. Hanba se mnou cloumala, ale byla jsem bezradná a muž velice rozčilený z jejich chování. Nakonec si všimli nějaké dívenky, která tam byla s babičkou a spřátelili se, přestali s námi sedět u snídaně i večeře a jedli v jejich blízkosti. Přestože je jejich svědomitá matka vybavila velkým počtem triček a kraťasů, kluci spali v tom, v čem byli přes den. Ze začátku jsem jim i něco přeprala, ale pak už jsem nepoznala, co je čisté a co špinavé, vše bylo na jedné hromadě, kde by se těžko někdo vyznal.

Nakonec jsem jim vydala jejich eura, nakoupili dárky pro rodiče a také jim dala naše zbylé kuny na různé hry a zábavu a modlila jsem se, aby ten očistec už skončil. Dnes jsou z nich dospěláci, studují oba sportovní školu, jsou k nám velice vstřícní, ale asi nikdo z nás nezapomene na dovolenou v Chorvatsku, kterou jsme tenkrát s nimi spíše protrpěli než prožili.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Milada Salajková
Nuda s nimi nebyla a kluci-uličnici vyrostou v bezva chlapy.
Jitka Chodorová
Růženko děkuji vám!
Růžena Antlová
Velkou gratulaci posílám k zasloužené výhře !!!!!!!!!!
Jitka Chodorová
Haničko,těšilo by mě,gratuluji vám také k výhře.
Hana Šimková
Jituško asi se uvidíme v hotelu Fontána. Těším se Hana
Zuzana Pivcová
Blahopřeji Vám, Jitko, sice Vás mám spojenou především s poezií, ale toto splňovalo víc kriteria soutěže. Tak ano. Budu se i nadále těšit.
Jitka Chodorová
Vendulko děkuji,ale musím napsat,že toto nebylo zdaleko všechno,co tam tenkrát vyváděli a k smíchu to opravdu nebylo.
Vendula Jirásková
Jituško,děkuji za úsměv,který jste mi věnovala tímto příběhem,Vám,ale do smíchu,nebylo,že?Vůbec se nedivím.Hezký den