Soutěž: Poprvé u lisu
Ilustrační foto: pixabay.com

Soutěž: Poprvé u lisu

12. 3. 2016

Jak napsala jedna čtenářka, každý nový den je POPRVÉ. A měla pravdu. I když jsem uvažovala a lámala si hlavu, na ten nej den poprvé, se mi nic nevybavilo. Vlastně ano. Když jsem se poprvé postavila k lisu! Ale začnu od začátku.

Vyučila jsem se fotografkou. Milovala jsem svou práci, která mi byla prací, koníčkem i zábavou. S přibývajícím věkem jsem nedokázala pochopit lidí, kteří měnili svou práci ve velice krátkých časových úsecích a říkala jsem si, že svou práci bych nikdy nevyměnila.

Ale nikdy neříkej nikdy. Najednou se mi vše začalo měnit a vývoj techniky šel rapidně kupředu. Videokamery, digitální fotoaparáty, počítače. I toto vše bylo vlastně poprvé. Díky videokamerám a digitálním fotoaparátům nám ubyla spousta práce a fotografické služby se začaly tenčit. Bylo mi asi 48 let, když jsem se začala učit na PC hlavně pracovat s fotografiemi, ale i ostatní. Také toto bylo poprvé, když jsem usedla za počítač.

Už jsem nepracovala od rána do večera, svou práci jsem zvládala za 4 hodiny a už mne tolik neuspokojovala. Nebudu zde popisovat rivalitu na pracovišti, když se někteří báli, že přijdou o místo a snažili se podrážet nohy druhým. Ale důležité bylo to, že tento stav, kde pomalu nebylo co dělat a já chodila do práce z nechutí, byl pro mne únavný a vyčerpávající. Potřebovala jsem vždy vidět za sebou výsledek mé práce. A to mne nakoplo a urychlilo mé rozhodnutí.

Poprvé jsem se v mých 55 létech rozhodla hledat jinou práci. Pomohl mi v tom počítač a internet, kde jsem po dlouhém hledání našla to, co by se mi líbilo. Bylo to lisování gumového těsnění do oken a dveří aut. Ač žena, mohu o sobě říct, že jsem po otci zdědila kus kutilství i technických zkušeností. Stroje mne vždy nějak přitahovaly. Dokázala jsem si doma vše udělat a opravit sama, i to muselo být vždy poprvé a přesto pro mne nebylo nic, čeho bych se zalekla. Práce u lisu mne moc lákala, ale zde nebylo poprvé, ale až do třetice jsem měla to štěstí, že mne přijali.

Nedovedete si představit, jakou jsem měla radost a ze dne na den jsem skončila ve fotografii. Problém mi nedělali, protože jsme se dopředu domluvili o mém odchodu, pokud si práci najdu. Souhlasili, asi si mysleli, že v mém věku nic nenajdu. V té době byl totiž problém i pro 40leté najít práci.

Moje "poprvé" začínalo školením o bezpečnosti práce od 9-12 hodin, kde jsem viděla mladé tak do 35 let. To byl pro mne šok. Poprvé jsem se vylekala, zda jsem udělala dobře, že jsem se zde přihlásila. Znám bezpečnostní školení, ale toto mne opravdu vylekalo. Dostali jsme 30 minut na oběd a po něm pro mne nastalo to hlavní POPRVÉ. Zavedli nás do obrovské haly, kde stála spousta velkých lisů a to co jsem tam viděla, mi vyrazilo dech a prohlásila jsem „Tak tady se mi bude líbit“. A opravdu se mi nejen líbilo, byla jsem nadšená. 

Vzhledem k mému věku mě posadili ke stolu a naučila jsem se začisťovat spoje z lisu na těsnění. Přitom jsem stále pomrkávala po všech, asi 25 lisech. Nevadily mi odpolední ani noční, dokonce ani přechod na 12 ti hodinovou směnu. Byla jsem zde spokojená. Asi po měsíci jsem se snažila mistra (asi 25-30 let) přemluvit, že bych ráda k lisům. Jeho udivený výraz ve tváří a otázka „ A vy by ste chtěla?“ dodnes nezapomenu. „Chtěla a moc,“ zněla má odpověď.

Hned druhý den byl pro mne překvapením, když při rozdělování práce, kdo co bude lisovat a kdo bude začišťovat, mistr řekl: „Paní Onderková chce lisovat, tak půjde na dolní céčko.“ To další už jsem neposlouchala. Ten pocit stát u takového lisu, který má 220°, tak to byl pro mne ten nejkrásnější pocit. Práce mne úplně změnila, opět jsem měla radost z práce, našla spoustu přátel a vůbec nikomu nevadil věkový rozdíl. Nikdo mne ovšem nedovedl pochopit, když jsem řekla, "Já se do práce těším". Vydržela jsem ve firmě 3 roky. Potom se firma dostala do insolvence a přesto, že se vzpamatovala, práce se přesunula do Turecka (no jo, levnější pracovní síla) a naše firma zde skončila. A já nastoupila do důchodu.

Tak takové bylo moje poprvé.

 

Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.

 

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Seitlová
Danuš, pěkný článek, je vidět, že se žádné práce nebojíš.
Hana Práglová
Danuš,pěkný článek a zajímavé rozhodnutí.Já dělala celý život u jednoho zaměstnavatele.
Jarmila Komberec Jakubcová
hezké počtení o fyzické práci - jste statečná a šikovná žena
Zuzana Pivcová
Já jsem ve čtyřiceti letech změnila výuku němčiny za práci v archivu. Začít takto v 55 je obdivuhodné, to zaslouží pochvalu!
Alena Tollarová
Ano, to je veliká životní výhra, když člověk dělá práci, která ho těší. A i když práce fotografky a práce u lisu nemají vůbec nic společného, je to jen zdání. Protože obě práce byly odváděny s láskou, spojuje je určitě výsledek = dobré fotky, které mají lidi v albech dodnes a dobře utěsněná okna a dveře v autech, do kterých neteče. Prima.
ivana kosťunová
Konečně někdo kdo se přizná, že rád pracuje rukami. Já to mám naopak, mě doma vždycky říkali - Ty se musíš jedině dobře učit, protože rukama ty se neuživíš -:))
Lidmila Nejedlá
Danuško, umět se postavit ke každé práci, to je ono. Bez pocitu ublíženosti. Krásně jsi to zvládla.
Alena Várošová
Danko Váš přístup k životu se mi lbí i celkově napsaný článek.
Naděžda Špásová
Dano, máte můj obdiv. Fabrika je to jediné, kam bych nikdy nešla pracovat. Dělala tam moje sestra i maminka a chodily domů značně utahané. Ne, že bych se bála fyzické práce, ta mi opravdu nevadí, i když po nemoci už to tak nejde, ale vadilo by mi to prostředí. Zažila jsem při škole praxi v Triole a zařekla jsem se, že tohle opravdu ne. *****
Danuše Onderková
Děvčata díky, vaše ocenění mne těší, tam jsem byla opravdu šťastná
Jana Šenbergerová
Danuško, to koukám! Tomu říkám akční rádius. jediným spojovacím článkem mezi tvými zaměstnáními jsi opravdu jen a jen ty. Máš můj obdiv.
Elena Valeriánová
Danko, souhlasím s Evou, hezky se to četlo a je vidět, že se nejen práce, ale i života nebojíš. Je to sympatické.
Eva Mužíková
Danko, Ty jsi nezmar, žena činu. Hezky jsi nám přiblížila své POPRVÉ, pokračovat by jsi mohla příště a napsat o svém POPRVÉ ve zmrzlinovém stánku.. *****