Samoty se bojíme více než smrti
Ilustrační foto: ingimage.com

Samoty se bojíme více než smrti

2. 5. 2016

Čím je člověk starší, tím méně se bojí konce života. V mládí by možná leckomu přišlo nepochopitelné, kdyby mu někdo tvrdil, že jsou horší věci než smrt. Starší lidé se však shodují: Mnohem horší je samota a nemoci.

Ukázal to průzkum Českého červeného kříže. Například lidé starší sedmdesáti pěti let v něm jako nejčastější nepříjemnost spojenou s vyšším věkem uváděli strach ze samoty. „Maminka mi v poslední době telefonuje častěji než dříve, vlastně tak často, až mi to leze na nervy,“ říká padesátiletá učitelka Lenka z Prahy. „Řekla jsem jí, že přece nejsem dítě, že mi nemusí volat, jestli jsem dojela domů a podobně. A ona na to, že se o mě bojí. Pak upřesnila, že ji děsí představa, že by o mě přišla a byla na světě sama. Nemáme rodinu, já nemám děti. Došlo mi, jak se máma děsí samoty. Jsem vlastně jediný člověk, který za ní občas zajde, zaveze ji k lékaři, nakoupí ji. Je jí šestasedmdesát a dříve se takhle vyplašeně rozhodně nechovala,“ vysvětluje.

Je to velmi častý případ. Někdo své obavy dává najevo, jiný je dusí v sobě. „Když jsme se ptali seniorů, co by preferovali, většinou říkali, že by si přáli, aby jejich život skončil ještě v době, kdy jsou schopni se sami o sebe postarat. Nejvíce je děsí, že zůstanou nesoběstační a osamělí,“ komentovala výsledky průzkumu socioložka Olga Starostová.

S pocitem, že je osamocen, se svěřil každý třetí senior starší pětasedmdesáti let. Pocit osamělosti je také nejčastější důvod, proč lidé volají na krizovou linku Senior telefon, určenou ke svěření se s problémy.

„Nedávno mi jedna osmdesátiletá paní vysvětlovala, že se vůbec nebojí smrti, dokonce řekla, že je na ni zvědavá,“ říká Andrea Nováčková, studentka, která chodí pomáhat do domovů pro seniory. „Podobné řeči slyším často, staré lidi více než smrt děsí představa, že budou osamoceni a odkázáni na pomoc druhých. Mnohokrát jsem slyšela: Kéž bych mohl umřít, dokud ještě budu v kondici a jakžtakž zdravý,“ vypráví.

S celým tímto smutným průzkumem souvisí jeden další smutný, ale velmi zajímavý údaj. V jaké věkové kategorii je nyní v Česku nejvíce sebevrahů? Ne, nejsou to vystresovaní mladí muži, kteří nezvládají své závazky, ani poblázněné zamilované dívky. Jsou to lidí ve věku šedesát pět a více let. Ano, tato věková kategorie je v počtu sebevrahů podle Českého statistického úřadu zastoupena nejpočetněji.

Souvisí to s tím, že mnoho lidí raději volí dobrovolný odchod než život ve strachu z bezmocnosti a samoty? „Určitě v tom hraje roli fakt, že populace stárne a celkově je počet lidí v této věkové kategorii vyšší než dříve,“ upozorňuje psycholog Jan Kulhánek. Ale dodává: „Nezapomínejme však, že pro mnoho seniorů je obrovskou zátěží, když jim zemře celoživotní partner. Se samotou se nedovedou vyrovnat, navíc mnohdy mají pocit, že je už jejich děti nepotřebují, že jsou jim na obtíž. To všechno jsou faktory, které u některých lidí opravdu mohou vést až k myšlenkám na sebevraždu a dokonce nejen k myšlenkám.“

S tím, že s přibývajícími roky přicházejí úvahy týkající se konce života, nic neuděláme. Psychologové se shodují, že na nich vlastně není nic divného ani špatného. Mladým lidem sice asi bude vždy připadat zvláštní, že od určitého věku se zdá být přijatelnější konec života než boj s nemocemi a osamělostí, ale až jim bude osmdesát, velká většina z nich nakonec bude uvažovat taky tak.

 

 

 

Hodnocení:
(3.9 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Je to adekvátní zamyšlení, vcelku pravdivé. Nemusí to být ale vždy tak, když se člověk ještě za svého mládí umí obklopovat přáteli, je rád ve společnosti a hlavně vychází dobře se svými dětmi, kteří jsou mu nejblíže, vždy má někoho, na koho se může obrátit. přátelské vztahy se musí udržovat a nenechat je rozbít pro nějakou prkotinu. Buďme ke svým přátelům tolerantní, oni nám to vrátí. Jsem již 10 let sama, ale mám velmi dobré vztahy se svými dcerami i vnoučaty a hlavně mám několik "kmenových " přítelkyň, s kterými se přátelím několik desetiletí a jsme stále ve velmi dobrém přátelském vztahu.
Zuzana Pivcová
Nechci tu pronášet nějaké "kacířské myšlenky". ale myslím, že podobně, jako je řada lidí jen pasivními konzumenty umění a zábavy, nebo i péče o zdraví, přistupují tak i k samotě. Tedy, nedovedou nebo nechtějí do ní vložit něco sami a čekají, že to někdo za ně vyřeší. Vždyť ta konečná etapa je opravdu plynulým pokračováním předchozího života, a ne nadarmo se říká, že. jak kdo zasel, tak sklízí. A říkám to z pozice a s pocity člověka, který také žije sám, a mám pochopení pro ty, kteří se octnou náhle ve skutečně svízelné situaci.
Jana Šenbergerová
Zatím se v takové situaci nenacházím, proto ji mohu těžko posoudit. Jsou lidé, kteří jsou sami proto, že si k sobě nikoho nepustí a jiní, kteří ač sami a bez rodiny, mají kolem sebe pořád spoustu lidí. Myslím, že to, jak prožijeme terciální sféru života, hodně závisí na tom, jak žijeme svůj život předtím. Asi je něco v našem světě špatně, když s tím máme takový problém.