Jak děti vidí seniory? Špatně.
Ilustrační foto: ingimage.com

Jak děti vidí seniory? Špatně.

14. 6. 2016

Toto není dobrá zpráva. Tři čtvrtiny dětí a mladých lidí v České republice si myslí, že starý člověk patří do domova pro seniory nebo do nějakého podobného ústavu. Vyplynulo to z dotazníku, který vyplňovaly čtyři tisíce dětí, přesněji žáci základních a středních škol.

Eva Stiborová, která pracuje v domově pro seniory Sokolnice na jihu Moravy, se rozhodla, že zkusí zjistit, co si mladí myslí o dříve narozených. Pěkně praktické věci ji zajímaly, například, jestli děti považují za přirozenou věc, že se má rodina o své nejstarší členy starat a tak. "Děti odpovídaly na otázky, jaký mají vztah k seniorům, co jim na nich vadí, proč je mají rády, proč je rády nemají," vysvětlila. Zjistila, že většina dětí si vůbec nedovede představit, že by se rodina nějakým způsobem měla o staré nemocné rodinné příslušníky starat.

Potvrzuje se to, co dávno víme. Česká společnost se za poslední desetiletí výrazně proměnila. Starý model, kdy lidé dožívali v rodinném kruhu, je výjimečný. Za běžnější je považováno, že poslední etapu života tráví každý, jak sám zvládá, a když nezvládá, uchýlí se do zařízení, kde se o něj postarají.

Autorka dotazníkové akce to nepovažuje za dobrou vizitku toho, jak jsou dnes děti vychovávány. "Mezi dětmi se absolutně vytrácí chuť a pomyšlení, že by se o staršího člověka starala rodina," říká. Přitom podobné dotazníky, které děti vyplňovaly před dvěma roky v různých zemích Evropské unie, tak zdrcující nebyly. V Německu takovou nechuť k pomoci seniorům vyjádřila například jen třetina mládeže. Výsledek průzkumu? Chystá se příručka pro učitele s tipy, jak dětem vysvětlovat, že jednou také budou staré a že stáří není nemoc.

"Je potřeba negativní vnímání otočit a zainteresovat děti už od nejútlejšího věku, aby se seniory počítaly. Například by se mohly v zeměpisu učit o tom, jak jednotlivé kultury přistupují ke starým lidem, v biologii by se mohly seznámit s tím, jaké problémy mohou mít, až zestárnou, a podobně," vysvětluje Eva Stiborová. Na projektu spolupracuje s vedením Jihomoravského kraje, takže metodická příručka na toto téma zřejmě brzy skutečně vznikne.

O výrazu ageismus, který vyjadřuje nedobré chování ke starým lidem, přesněji diskriminaci z důvodu věku, bylo v posledních letech napsáno a řečeno mnoho. Toto je ale jeho projev, který je mnohem smutnější než to, že si nějaký mladý manažer myslí, že kdo má padesát, je v jeho skvěle šlapajícím týmu, přítěží. Toto je totiž zpráva, která naznačuje, že naše budoucnost není moc valná.

"Nepočítám s tím, že se o mě rodina postará, naopak se do domova pro seniory těším," vysvětluje třiasedmdesátiletá Margita z Ostravska. Zatím ji všichni obdivují, jak je aktivní. I když ovdověla a trápí ji řada nemocí, žije sama v rodinném domku, stará se o velkou zahradu, hlídá mladým sousedům děti. "Vyrůstala jsem v prostředí, kde bylo běžné, že si člověka, který zestárnul a onemocněl, vzal někdo z potomků domů a staral se o něj. Jenže to byla jiná doba. Jedno moje dítě žije v Praze, druhé sice je nedaleko, ale myslím, že má co dělat samo se sebou. Ano, mluvím o nich jako o dětech, i když je jim kolem padesáti," směje se a dodává:

"S jejich rodinami si moc nerozumím, nedovedu si představit, že bych vnoučatům měla být přítěží a čekat, že si mě nastěhují domů nebo se
nastěhují ony ke mně. To bych nechtěla. Pokud jednou nebudu schopna zvládat svůj domek, raději chci žít sama v pokojíku někde v domově pro seniory a pěkně si péči zaplatím. Nebudu tak mít pocit, že pro mě dělá někdo něco jen proto, že se to tak má, ale nedělá to ze srdce, z lásky. Raději zaplatím pečovatelku, než abych se cítila být zavázaná snaše nebo vnučce," vysvětluje.

Řada starších lidí, kterých jsme se zeptali na názor na toto téma, s ní souhlasí. Zkrátka, model, že tu opravdu poslední fázi života nechce mít člověk spojenu s pocitem, že je někomu na obtíž, vyznává čím dál více lidí. A v tom je problém. Děti díky tomu mají pocit, že starý člověk takzvaně na obtíž je. Považují to za normální, stejně jako před sto lety děti považovaly na normální, že prababička či pradědeček žijí s nimi v jednom domě a všichni se jim snaží pomáhat.

Těžko říct, jestli zamýšlený školní projekt, snažící se dosáhnout změn v dětském nazírání na stáří, něco změní. Děti totiž nejvíce kopírují to, co vidí v rodinách. A pokud v té své vidí, že se za prababičkou nebo pradědečkem chodí do domova pro seniory jednou za půl roku nebo za rok, zřejmě se nezmění nic.

Co si o tom myslíte vy? Máte ve svém okolí nebo znáte z vlastní zkušenosti případy, kdy děti nepovažují pomoc seniorům za přirozenou? Nebo si naopak myslíte, že to s mladou generací není tak špatné, jak dotazník ve školách naznačil? Napište nám o svých zkušenostech...

Hodnocení:
(3.5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Nadja Pra
Zajímavý článek i diskuse. Ale mezigenerační vztahy jsou mnohem složitější. Samozřejmě záleží na vztazích ve vlastní rodině, ale i na chování mezi cizími lidmi různého věku. Dost často jsem v MHD viděla, že rodiče i se svými malými ratolestmi seděli každý na samostatném sedadle a nad nimi sotva stál starší člověk, třeba i o holi a nikoho z nich ani nenapadlo vzít si dítě na klín a uvolnit tak místo. Nebo naopak mladík nebo slečna pustili starého člověka sednout, a nejenže jim vůbec nepoděkoval, ale málem jim ještě vynadal, že se mu pořádně neuhnuli. Tak potom není čemu se divit. A diskriminaci z důvodu věku jsem v době po revoluci zažila sama při hledání zaměstnání. Na mnoha místech se jen po telefonu zeptali, kolik mi je let a hned jsem slyšela, že by mě brali, pokud by mi bylo tak kolem 35 let.
Dana Tomanová
Krásné ráno, paní Kršková, projekty jsou projekty, ale stále si myslím, že základem všech návyků a vztahů mezi generacemi je rodina. To, co si děti odnesou do života z vlastní rodiny, to pak přenášejí v různých podobách dál...ale ten základ tam stále je. Jsem zděšena, když pozoruji chování dětí a mladých lidí kolem sebe. Rodiče na ně nemají čas a vymlouvají se na všechno možné, škola a projekty to nezachrání. Tam možná přijdou osamělí lidé, kteří hledají útočiště a začlenění. Myslím, že mezigenerační vztahy by se měly udržovat v rodině a měla by to být samozřejmost. Děti by se neměly posílat k babičkám a dědečkům jen na hlídání a pro dárky (peníze do kasičky), ale měly by své prarodiče brát jako součást své rodiny. A je i na rodičích, aby svým dětem vyčlenili čas, ve kterém se pohybují na netu a čas pro reálný život, tj. skutečné vztahy, skutečnou přírodu, skutečný život. To všechno ostatní je jen přidaná hodnota. Také nejsem fanda vztahů po síti a těch uměle vybudovaných, tam je každý tím, čím by chtěl být. Přeji hezký den. Dana
Jana Kršková
Krásný den všem! Děkuji za reakce paní Jarmilce i paní Libušce :). O Totemu vím a moc se mě líbí jejich práce- tedy alespoň dle webových stránek. Co se týká připojení se k projektu Rodbinson, pracuji na webových stránkách, kde bude možno setkávat se s dětmi. Bohužel ani já nejsem příliš počítačově zdatná, tak to trochu potrvá. Ale až se zadaří, tak určitě přidám odkaz na toto místo :). Prozatím přeji všem krásné jaro, radostné srdce a hodně sil!!! Jana
Libuše Křapová
Hledala jsem, a moc se neorientovala. Prostě já a počítač... :-) Kdybych se chtěla projektu zúčastnit, co by to pro mne na druhém konci republiky znamenalo?
Jarmila Komberec Jakubcová
Paní Kršková u nás v Plzni pracuje TOTEM o.p.s.. který se zabývá mezigeneračním soužitím a vypracováno pár projektů na toto téma. Středisko je založeno právě na tomto principu. Sházejí se zde babičky s svými vnoučky, pořádají se různé společné akce. Zkuste se na tuto organizaci obrátit a dozvíte se víc.
Jana Kršková
Přátelé, ač patřím ke generaci střední, s velkým zájmem jsem pročetla diskuzi k tomuto tématu. Mezigenerační vztahy byly a budou aktuálním tématem v každé době, ač "rámec" bude pochopitelně vlivem doby odlišný. Vzpomeňme na "dědečkovu mísu", výměnkáře, chudobince, špitály... Nicméně vnímám to tak, že každý z nás je zodpovědný za to, jak s životem naloží. A život, to jsou vztahy, to je to "oč tu kráčí". Nastoupila jsem nedávno do práce po rodičovské dovolené (pravda, se třemi dětmi se trochu protáhla :) a teď pracuji na projektu „Rodbinson“, který má podpořit mezigenerační vztahy. Jak tu již zaznělo, pokud se mají vztahy kultivovat, je třeba setkávat se a společně něco prožívat. Učit děti ve škole o stáří, to asi nebude mít ten správný pozitivní vliv na formování vztahů. Tedy, mělo by, ale to by se muselo učit úplně jinak-zážitkově, sebezkušenostně, projektově a kdoví jak jinak. Nezbývá, než hledat, kde lze najít, popř. vytvořit prostor pro vzájemné setkávání generací, když už to přirozené místo, naše rodiny, jako inkubátor vztahů selhává. Napadlo mě- nechce se někdo ze čtenářů zapojit a zapracovat na onom sblížení? Vzhledem k tomu, že internet je dětem a mladým prostředím, kde se pohybují naprosto přirozeně, nestálo by za to vytvořit webové stránky či ještě lépe profil na facebooku za účelem vzájemného setkávání? Aby tedy bylo jasno, projekt, na kterém pracuji, je samozřejmě založen primárně na osobních setkáních a zážitkových programech, zahrnuje „flaškovou poštu“ mezi dětmi a seniory, která symbolicky propojuje ostrovy „trosečníků“, počítá se i s „adopcí“ babiček, dědečků a vnoučat aj. Nejsem fanda vztahů po síti, nicméně doba je, jaká je. A možná že je to jediný prostor, kde se některé děti mohou se seniorskou generací setkat. Jak to vidíte???
Libuše Novotná
Domnívám se, že příručka do školy, či výuka v biologií toho moc nezmění, když tohle myšlení, že starý člověk je na obtíž slyší mladá a střední generace kolem sebe odevšad. Psala jsem jedno do Vojenské zdr.pojišťovny, proč snížili příspěvky na preventivní péči, když jim důchodci celý život platili a bylo mi sděleno, že současná vládní politika prefereruje pouze mladou a střední generaci. Z úst vládních představitelů taky slyšíte, že důchodci jsou zvyklí si utahovat opasky, tak si taky zvyknou, když mají málo peněz a nepřidá se jim žádná korunka k důchodu. Byl to pro mne šok, něco takového slyšet z úst našich vládních představitelů, ale bohužel takový názor je dnes propagován. A tak nezbývá, než se snažit žít zdravě a co nejdéle soběstačně - samozřejmě, pokud to jde a ty mladší nechat, až na to co znamená stáří přijdou sami. Je pravdou, že pro nás už to bude k ničemu, my si hold musíme pomoct většinou sami, maximálně my staří držet spolu a pomáhat si navzájem. Libuše - 66 let.
Hana Rypáčková
Když byla vnoučata samými školáky, považovala nás za samozřejmost v rodině. Teď ti starší studenti jsou k nám shovívaví a tak trochu už jsme méně zajímaví. Myslím, že záleží na všech, jak se snášejí, tolerují a jsou vstřícní...Na ty prcky, kteří nás berou už ubývá sil.
Zdena Proboštová
Za mých mladých let, byla babička a děda z otcovy strany součástí rodiny. Takhle si to představovala i máti, když nechala sestře barák. Jenže síly docházely a sestra nebyla z těch, kdo by se neohradil, pokud ji něco nešlo do plánu. Holt jiná generace, nebo ke tchýni se jinak chovají? nevím. Já už s dětma nežila, takže si nedovedu představit, že bych na starý kolena přišla a starejte se. To by mě dcera nejspíš přizabila, protože by se mi furt něco nelíbilo a je stejně jako já, od rány. Opravdu je to ve výchově. Musíme si vystačit sami. Ale aspoň roste zaměstnanost v oblasti sociální. Nečetla jsem celou diskuzi, možná to tady někdo taky zmínil.?!
Karel Boháček
Souhlas s paní Jakubcovou - je to i můj názor. Vše se vrací jako bumerang - to by si mladí měli stále uvědomovat.
ivana kosťunová
Miloš Kopecký vjednom rozhovoru na otázku, jestli je rád mezi mladými lidmi odpověděl : " Samozřejmě, kdo by byl rád mezi lidmi, kde každou chvíli někdo zemře ? " :))
ivana kosťunová
Proč bychom se měli izolovat, protože jsme senioři ? Být senior je něco nepatřičného ? Váš způsob řešení se mi líbí.
Jarmila Komberec Jakubcová
Já myslím, že nejde o "izolaci" seniorů. Vím, že většina z nás si nejlépe rozumí s lidmi stejné generace, protože nás spojuje stejné poznání (hudba, škola, názory a sociální vazby).Proto se sdružujeme na íčku, scházíme se v klubech se svými vrstevníky. Já např. pracuji v kolektivu, kde jsou mladí, pak střední generace a pak já seniorka. A opravdu nemáme problémy generační ale řešíme ty pracovní. Rozhodně stáří není příprava na "konec". Je to jedna z etap našeho života. ne každý se jí dožije. Záleží přeci na každém z nás - nikdo to za nás neudělá.
Oldřich Čepelka
A ještě letmo, co píše J. Jakubcová. To je jasný, že seniorům je dobře v jejich bytečcích, klubovnch apod. , jen pro seniory. Ale neměli bychom mít odpovědnost za to, abychom se "šťastně neizolovali" od světa mladších , ale naopak aktivně pomáhali vytvářetn správnou představu dětí o stáří? Že to je rovnocenná část života, stejně jako např. dětství? Nebo si někdo ze seniorů myslí, že stáří je hlavně příprava na konec?
Oldřich Čepelka
Je to hrozně dlouhý text :-( Ale teda co s tím? Moje dílčí řešení: Dělat společně s dětmi. Např. literární soutěž, jak děti vidí stáří. Nebo přes školu zorganizovat, aby děti chodili se seniory (ne příbuznými) a hledali po městě zanedbaná zákoutí, zrezivěšlá zábradlí apod., a pěkně to zmapovali a odnesli na městský úřad. Mám podobných projektů několik. Chybí jen lidi, kteří by s tím pomohli. (Učit se o starých ve škole je dobrý, ale nejlepší jsou společné zážitky, společné cíle, společné aktivity. To je teba vymýšlet a uskutečňovat.)
ivana kosťunová
Myslím, že je to pojato příliš jednostranně. Jiný model je soužití mladých se starými v rodinném domku, kde má každý své soukromí a všichni si vzájemně pomáhají( staří s dětmi, mladí i jejich děti později, kdy už u seniorů ubývá sil) a jiné možnosti má rodina bydlící v 3+1 v paneláku. Znám mnoho rodin, kteří i tak denně navštěvují staré rodiče v bytech a pomáhají , starají se. Pokud však bydlí každý v jiném městě, je to obtížnější. Vše se dá ale vyřešit. Myslím, že děti na základní škole nejsou ještě dostatečně vyzrálé, aby nad těmito věcmi přemýšleli.
Helena Votíková
Pardon, příručku beru zpět. Ta se týká učitelů.
Jarmila Komberec Jakubcová
Čím bohatší země tím narůstá i mezigenerační odcizení. V Austrálii, kde jsem byla na návštěvě je zcela běžné, že senioři žijí štastně a spokojeně mezi svými vrstevníky v tzv. satelitních vesničkách.Malé domečky zasazené do zahrady, společné klubovny, bazény či tělocvičny. Tak chce žít většina seniorů se kterými jsem hovořila. Každý má svoje soukromí, ale může se scházet s ostatními na společných aktivitách. I mně by se líbilo takto dožít zbytek života.
Helena Votíková
Škoda, že neznáme ten dotazník. Nevím jak bych na základní škole odpovídala na otázky týkající se stáří já. Vzpomínám, že jsme v té době dostávali i od cizích starých lidí vynadáno za lumpárny. A aby se ke starým lidem mladí chovali podle příručky to mi nějak nejde pod nos.
Jarmila Fialová
Nevidím to tak špatně,alespoň co se mých dětí týká.Je to především ve výchově.
Naděžda Špásová
Bohužel, situaci nás seniorů v budoucnu nevidím vůbec růžově. A když poslouchám a sleduji školní děti, tak se přímo děsím. Nevím, jestli školní projekt ve školách něco změní. Jsem v tomhle opravdu skeptik.