Záletnice záletné
Ilustrační foto: ingimage.com

Záletnice záletné

1. 1. 2017

Nebyla jsem v manželství žádná světice, ale taky jsem hned nebalila kufry, když jsem si někde užila, a taky jsem pro stejně postižené měla pochopení. Tehdy jsem pracovala ve výpočetním středisku jako operátorka u sálového počítače. Dělali jsme na tři směny a do práce jsem jezdívala autem.

Jednou mě náš podnikový šofér při odpolední směně požádal, jestli bych mu na pár hodin nepůjčila auto, že mi ho vrátí s plnou nádrží. Bezvadný obchod, kdo by ho nevyužil, akorát jsem zdůraznila, že nesmí jet do  revíru mého muže. A tak nám to fungovalo při odpoledních směnách do doby, kdy měli myslivci nějakou konferenci v okresním městě.

Manžel po návratu začal výslech, co naše auto po několikrát dělalo tam a tam v lese a s kým jsem tam byla. Počítat uměl, takže si dal dohromady, že v tu dobu jsem byla na sále, a tak mi nedalo velkou práci mu vysvětlit, jak se věci mají. Taky ten informátor viděl muže, ale tu ženu z auta ne, a mě znal osobně. Manželovi taky bylo divné, že najednou se jezdí na skoro plnou nádrž, když obvykle bývá prázdná, přesto mi tenhle obchod velice striktně zakázal a já k nemalému zklamání našeho šoféra uposlechla.

Kdyby to bonznul nějaký dědek moralista bez poskvrnky, ale zrovna stejný záletník, takže při nejbližší příležitosti jsem mu to omlátila o hlavu.

 

Jednou mi kamarádka vyprávěla vlastní zážitek, fakt hororový

Odskočila jsem si zaskotačit se svojí bokovkou v pozdních večerních hodinách, a tak jsme zaparkovali na cestě k jeho mlýnu, kousek před značkou zákaz vjezdu – vojenský prostor. Protože v té oblasti měl chalupu (v tu chvíli jsme tam nemohli), ubezpečil mě, že se nic neděje, že v tuhle dobu ani o nic nejde a je bezpečno.

Všechno proběhlo v pohodě a plné spokojenosti obou, dokud najednou nezasvítila světla. Auto zastavilo a někdo s baterkou začal svítit do našeho auta, klepat na kapotu  a výzva k předložení dokladů a vystupte si. Vojenská hlídka. Výzvy byly neodbytné, takže nebyl čas se obléknout, navíc důstojník viděl, že načapal milence, a zřejmě se chtěl pobavit, tak jsem neztratila nervy (byli jsme tam mým autem) a vystoupila – tehdy štíhlá, trochu zpocená a rozcuchaná – oblečená jen do přivřených víček a podala mu doklady. Byl džentlmen – zavelel ostatním otočte se. Po prozkoumání dokladů jsme dostali ponaučení, že tohle je vojenský prostor a nemáme tam co pohledávat a ať okamžitě zmizíme. Nevím, co bychom tam po tomhle extempore ještě dělali.

Tohle ovšem nebyl konec. Po pár dnech mi přišel od vojáků doporučený dopis, abych se dostavila na posádkovou zprávu. V tu chvíli se mi rozklepala kolena a krve by se ve mně nedořezal. Bylo mi sice divné, že předvolání je na 18. hodinu, ale v tu chvíli člověk myslí na jiné věci a jejich následky. S malinkou dušičkou jsem se v určený den a hodinu dostavila na posádku. Za stolem seděl mladý důstojník, zády ke mně nějaká vojenská šajba s pár hvězdičkama ve zlatém rámečku na distinkcích. Nebudu popisovat trapnosti, ale když se šajba otočila, myslela jsem, že ho zabiju. Byl to známý, kterého jsem do té doby v uniformě neviděla, a když se z hlášení od svého mladšího podřízeného dozvěděl, koho načapali na cestě, tak zrežíroval tohle divadlo. Nevěděla jsem, že je to ten kontrolující důstojník, baterka svítila na mě, ne na něj.

Tak to odpoledne v podstatě dopadlo dobře, dneska se tomu smějeme. :-)

 

Hodnocení:
(4.9 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
František Pašingr
Mám od ženy povoleno "běhat za holkama" a jí jsem při záletech radil, jak na chlapy. Nyní již za holkama neběhám, protože mi to nedovolí fyzička, ale holky chodí za mnou, abych zdokumentoval jak jsou krásné. Zatím mojí nejstarší aktové modelce je 70 let.
Marie Bartošová
Ťukla jsem o 1 hvězdičku méně, než jsem chtěla. Jsou to úsměvné článečky a úsměvu není nikdy dost !
Zdena Proboštová
To druhé vyprávění je moji známé, ale protože se mi líp píše v "ich" formě tak jsem to tak napsala, jako, že já. A opravdu se to stalo. Nebyl to vyloženě vojenský prostor, protože tam byly chalupy civilistů, ale tabule tam zůstala a tak tam vojáci občas zavítali a věděli, že někoho nachytají. :-) A neberte všechno moc vážně, můj muž ještě žije a občas si to přečte, akorát dcera se pohoršuje. Ale je to tak dávno, že se to může i zveřejňovat - lepší než mudrovat o starostech a nemocech. Každý jsme nějaký. :-))))
Anna Čípová
Prvnímu příspěvku bych věřila, druhému však ne.
Zdenka Jírová
Je to odvážný článek. žije ještě váš tehdejší pan manžel?
Eva Mužíková
V prvním příběhu nevidím nic pobuřujícího, snad jen ta první věta je odvážně upřímná. No a druhý příběh... i to se v životě stává, hlavně že neprobíhalo v tu dobu ve vojenském prostoru cvičení... to by se asi vojíni pobavili. Za: " oblečení do přivřených víček ", máte moji pochvalu, mám ráda lidi se smyslem pro humor..
Jana Šenbergerová
Vtipné i odvážné. :-)
Zuzana Pivcová
Život není vždy to, co chceme, ale to, co máme, a já si cením Vaší upřímnosti, ale i smyslu pro humor.
Alena Várošová
Nepřipadá mi to zrovna úsměvný článek,když se vžiji do některé té situace,určitě bych se s tím nechlubila.Ale papír snese vše,horší je potom skutečnost,za vším hledej ženskou.To je můj názor.
Naděžda Špásová
Nejsem sice puritán, ale nejsem ani přívržencem zanášecích praktik ve vztazích. Takže sorry, já se moc nesmála.
Marie Ženatová
Skutečně přímo hororový a i úsměvný zážitek...
ivana kosťunová
To byl ale pitomec ! Dobře jsem se po Silvestru pobavila.
Anna Potůčková
Život tropí hlouposti - úsměvný článek a líbivý