Jako šťastný obyvatel domku na kraji vesnice s velkým dvorkem, zahradou a záhumenkem jsem se dal do živočišné i rostlinné výroby. Dříve jsem to jenom dělal jen okrajově, ale teď jako Pracující Senior (PraSe) se tomu věnuji na plný úvazek, co se do mne vejde.
Kombinace drůbeže a zeleniny je však nevhodná, ba přímo smrtelná kombinace. Ti zobákatí si třeba rajčat nevšimnou, ale najednou je oholí kam až dosáhnou. Nebo brambory. Loni nic, jen vzorně obrali mandelinky, ale letos se kačeny chodí pást na nať. Kraj záhonu je jak po vichřici. Nebo dýně. Loňský druh jim nechutnal, letošní jsem musel oplotit, začali jim chutnat květy. A co křen? No ten přeci husy nežerou, každá to ví, ale pokaždé, co jde okolo si ochutná, zjistí že to vlastně nežerou, ale stejně je z toho zase koště.
A co je u mne nového?
Mám letošní odchov drůbeže z vlastní líhně a z toho mi na dvorku zbylo mimo jiné stádečko hus Landenských. Po chovatelsky ½ to znamená houser a dvě husičky. Ve dne jsou zavřeny na „zadním“ dvorku, proto že jsou agresivní k ostatní drůbeži, ale to je dáno od přírody, obhajují si svoje teritorium. Kde jsou, tam to ovládnou. Na noc je pouštím k domu, kde je dostatek trávy, a tak jsem vlastně zavedl dvousměnný pastevní cyklus (denní/noční). Pod oknem ložnice mají napáječku, tak občas v noci poslouchám jejich stížnosti na qalitu vody, že by chtěla vyměnit, že je v ní zase nas….o.
Houser, dostal jméno „Pepek montér“, suverénně vede hejno. Jak přišel k tomu jménu? No samozřejmě si ho zasloužil. Ale za to může jeho zobák a povaha. U všeho musí být, je zvědavý jak bába domovnice, do všeho kecá a kibicuje. Jak mne uvidí, běží ke mně a všechno mi musí vyštěbetat. Kdyby měl místo zobáku kombinačky, tak mi snad rozebere i auto. Ten přední konec má hravý a roztřepí konec hadice, roznese po dvoře plastové květináčky od sadby, hodiny zápasí s plachtou na dřevě, ale jinak je to borec a pán dvora.
Věřím, že by houseři ubránili hejno i proti lišce. Jednou ráno se mi za plotem pásl srnec. Viděl mne a jen blbě čuměl. Jak jsem ale pustil husy, z místa všechny vystartovaly hromadným útokem na plot za husitského pokřiku „hrr na ně“. Kdo zná husí povahu, ví, že v takovémto případě NIKDY nenapadnou, ale doběhnou na metr a řvou. Ale i ten hromadný útok účel splní a všechny nepřátele donutí k ústupu.
Malinká vsuvka:
Vnouček asi ve třech letech rád housata pronásledoval na koloběžce, a tak mu to jednou vrátily, když se skrčil a koukal jim do hnízda, tak na něj ještě jako odrostlá housata takhle zaútočily. To byl rachot. Řval on, máma taky, jen já jsem se (tiše) usmíval... :-)
Husy ale napadnou, hlavně v sebeobraně a to dost tvrdě, a to zobákem nebo ránou kloubem křídla, a to je pecka. Když jim kontroluji hnízdo, tak jedině s deskou před sebou. To je nebezpečná i husa.
Když se ráno objevím na dvoře, tak hned Pepek běží ke mně, ožvatlá mi nohavice a jestli by nebyl kousek rohlíku po ránu na chuť a rozpovídá se, co je za noc nového. Třeba to, že sousedovic kohout na něj dělá xichty a kdyby se náhodou udělala v plotě díra, tak ho oškube, nebo že se zase okolo plotu flákal ten zlej černej kocour té báby Duškové z druhýho konce vesnice a že se na to hlídání vyprdne, že je celej uběhanej.
Ano, je to fakt, povídám si s tím svým zvěřincem a celkem si rozumíme. Stačí se dívat a poslouchat.
Dříve pokud sedlák žil se zvířectvem (což byla jeho obživa) a porozuměl jejich chování a potřebám, tak si jako každý den po ránu sedl na lavičku před vratama, zapálil si čibuka s machorkou (domácí tabák) a stačilo jen poslouchat. Z toho odposlechu věděl že: ta naše prasnice je nějaká moc tichá, asi se bude brzy boukat, tak budu zase shánět kance, kohoutci se zase rvou, tak je rozdělím na jedlé a chovné, sousedka ječí jako tur, to byl Venca zase na tahu a přinesli ho až ráno, Tonda od naproti startuje traktor, to už mu sundali sádru, má na poli co dohánět a mohl by mi už dovézt konečně dřevo z lesa, mamina křičí do telefonu, to zase zve tchýni na oběd, (škoda, nebude Vávrovo kafe) ale určitě svíčková a nějak mne loupe v koleni, pozůstatek po zranění na Užhorodu, tak bude k večeru pršet.
A závěrem?
Všechno mne to baví, občas bolí ruce nebo záda, ale vracím se ke kořenům civilizace a pokouším se žít nezávisle jako se žilo ještě před padesáti lety.
