Já a voskové figuríny, II. část
Ilustrační foto: pixabay.com

Já a voskové figuríny, II. část

7. 9. 2016

...Pokračování

Před východem z muzea byl ještě malý obchůdek se suvenýry, který jsme měly na starosti také.

Ze začátku mě figuríny strašily hodně. Když jsem vešla do místnosti, kde byli diktátoři,  a zařval na mne něco ozvučený Hitler, nebylo to příjemné. Když na mne v  interiéru Starého Města vykoukl  z příšeří starší pán a chtěl se na něco zeptat, tak jsem vyskočila leknutím. Lekli jsme se oba.  Ze starých hospod se linula hudba a zpěv starých hospodských písní a to bylo zase velice příjemné. No,prostě jsem si musela zvykat.

Jak už jsem dříve podotkla, muzeum přes všechnu zajímavost nevydělávalo a majitel ho musel dotovat ze své herny a kasína, které měl poblíž. Z toho důvodu také šetřil na všem. Vzduchotechniku nám vypnul a my jsme se celou pracovní dobu dusily nedostatkem kyslíku. Staří lidé, kteří došli k východu nahoře, málem omdlévali, aniž věděli, proč. Na naše námitky nebyl brán žádný zřetel. Nikdo se s námi nebavil. My jsme majitele viděli jenom jednou, a to z dálky.Že jsme neomdlévaly my, byl zázrak.. Práce mě ale bavila, a tak jsem vydržela hodně.

Moje starší kolegyně však neunesla potupu, že ona, starší a zkušenější, má poslouchat mne, jako svoji nadřízenou. Stále mi házela klacky pod nohy a dělala naschvály. Musela jsem určit i naši pracovní, střídavou dobu a i střídavý prodej ve stánku se suvenýry. Když měla prodávat ona, udělala docela slušné manko a tvrdila, že jsem jí řekla špatné ceny. Do této doby jsem její chování tolerovala, ale tehdy jsem se opravdu neovládla a seřvala ji na dvě doby. Druhý den do práce nepřišla a začala marodit. A marodila, dokud to šlo, a pak zcela zmizela. Horší bylo, že jsme práci musely dělat za ni a i to manko jsme za ni musely zaplatit.

Každý den jsem odcházela domů stále více unavená a hladová. Neměly jsme  se totiž ani pořádně kde najíst. Mozek trpěl nedostatkem kyslíku a takto odkysličený přestával skoro fungovat.Také tělo nějak rychle chátralo. Pleť jsem měla šedivou a unavenou.

Jediné, na co jsem se po práci těšila, bylo to, že jsem si každý den kupovala na Národní třídě v obchůdku, kde prodávali dva Turci, pálivá kuřecí křidélka. Na ta jsem se těšila opravdu celý den. Donesla jsem si je domů, pro slušnost jsem se zeptala přítele, jestli nechce, a on vždy nechtěl a tím mi způsobil pokaždé radost. Seděla jsem pak unaveně v křesle a nemohla se ani pohnout. Přítel se na mne podíval a sdělil mi, že vypadám hrozně, unaveně a staře. Když jsem viděla jeho, odpočatého a růžolícího, tak mě chytal běs nad jeho neomaleností.

Ještě musím dodat, že když jsem jedla ta pálivá křidélka, tak mi tekly slzy. Byla pálivá totiž  hodně, ale mně to nevadilo. Jedla jsem je však tak dlouho, až jsem jednou dostala žlučníkový záchvat a musela na operaci. Po operaci jsem se do muzea už nevrátila. Dlouho jsem se totiž musela zotavovat a pokusit se zastavit to stárnutí a nasytit zase mozek kyslíkem.

Dozvěděla jsem se, že z muzea odešly postupně všechny pracovnice. Nedalo se v tom prostředí dělat. Muzea mi však bylo líto. Nevím, jestli ještě vůbec funguje, ale jestli ne, je to škoda.

Hodnocení:
(5 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lidmila Nejedlá
Nebyla bych tam ani hodinu!
Květoslava HOUDKOVÁ
Také vím jen o Muzeu vosk.figurín v Celetné ul., vstupné šíleně drahé, tak si všechny "ty nádhery" nechám ujít. Ani pracovat bych tam nechtěla, ke všem uvedeným překážkám ještě strach, že zpoza některé figury na mne "vybafne" někdo živý - a to bych se navíc ještě pos .... . Jsem ráda v důchodu = že už jsem z pracovního procesu pryč!!
Jaroslava Handlová
Hani, u 1. dílu jsem v komentáři napsala, že by se mi tam docela líbilo dělat. Teprve teď, jak jsi zde vylíčila to nedýchatelné prostředí, si uvědomuji, že skutečně trávit tam celé dlouhé dny nebyl takový med, jak se na první pohled, a jen asi něco přes hodinu trvající pobyt, návštěvníkovi zdá.
Věra Lišková
Hani, chvála důchodu, když pracovní podmínky jsou neúnosné. Možná bylo ve vzduchu, kromě nedostatku kyslíku i zvýšené množství formaldehydu (výpary z lepidel a dřevotřísky), když se prostory nedaly větrat. Není pak divu, že se návštěvníci moc nehrnuli.
Zuzana Pivcová
Hani, schválně jsem se podívala, ale muzea voskových fogurín jsem na seznamu našla pouze v Celetné. Melantrichova je hned vedle, tak možná že jedno bylo to "Tvoje". No, snad přece jen nemusíš litovat.
Karel Boháček
Dobře popsaná dnešní doba podnikání a důsledky..