Vzpomínka na Víťu Klimtovou
FOTO: autorka

Vzpomínka na Víťu Klimtovou

25. 9. 2016

PRAHA. Ve věku 75 let zemřela malířka, ilustrátorka a spisovatelka Vítězslava Klimtová. V pondělí to řekl její syn Josef Klimt. Autorka pohádkových leporel, omalovánek, kalendářů, kuchařek, pohlednic a lexikonů pohádkových bytostí zemřela 10. září po dlouhé těžké nemoci.
Zdroj: http://www.lidovky.cz/

Tolik novinová zpráva. Strohé sdělení o konci jednoho bohatého života. Všichni, kdo se s „Víťou“ setkali, mají na ni krásné vzpomínky. Také já jsem měla to štěstí poznat se s ní blíž. Pokud se jí někdo zeptal, jak by sama sebe charakterizovala, odpovídala : „Jsem starší paní, která celý život žije na okraji pohádkového světa a nerada se vrací do světa, kterému říkáme skutečný.“ A jejím životním krédem byla věta: „Svět je krásný a lidé jsou dobří.“ A taková byla a tím žila.

Nechci psát o jejím životě a díle, to už učinili jiní podrobně a lépe například na webových stránkách její Pohádkové země (viz http://pohadkovazeme.cz) Moje vzpomínky z let 2009 a 2010 jsou krátké útržky příjemně strávených chvil v její společnosti.
Poprvé to bylo na setkání s dětmi. Malovala obrázky, vyprávěla příběh a krůček po krůčku vedla děti do světa víl a skřítků. Učíla děti, jak se se skřítky stýkat, jak se k nim chovat, jak je poznat, jak se s nimi skamarádit. Naučila děti několik písniček o skřítcích, které zpíval a na kytaru a foukací harmoniku doprovázel Pavel Půta, její spolupracovník, písničkář, textař, skladatel a herec.

Podruhé jsme se setkali u stolu při společném obědě. Pan Půta na Víťu prozradil, že si v každé restauraci, kterou poprvé navštíví, dává svou milovanou svíčkovou. A podle toho, zda ji chutná, hodnotí kvalitu kuchyně. Měli jsme štěstí – vybrali jsme dobrou restauraci.

Další setkání bylo na jejím autorském čtení v knihovně. Paní Klimtová - spisovatelka představila několik svých knížek. Velké oblibě se těší zejména  Sexuální přitažlivost domácích kutilů, která vznikla přetavením vlastních velmi trudných zkušeností z manželského života do humorné podoby, humorné natolik, že údajně v jistém špitálu předčítají pasáže z této knihy pacientům, aby zaplašili jejich strach před operací. Některé kapitoly, např. Co udělat s přistiženým manželem, jsou nejenom mazaným praktickým návodem, ale také znamenitou literární lahůdkou.(viz Databaze.knih.cz)
Nejzajímavějším a nezapomenutelným setkáním se stala tvůrčí dílna pro nás knihovníky, kdy jsme měli  možnost „nahlédnout pod pokličku“ a nejen poodhalit tajemství vzniku pohádkového skřítka, ale také si ho vytvořit vlastníma rukama. To se vezme kousek moduritu, rozválí  se a připlácne na porcelánový čajový hrnek. To je základ budoucího obličeje. Postupně se z malých válečků hmoty vytvarovaných podle potřeby přilepuje nos, oči, obočí, rty a nakonec i tváře a brada. A obličej dostává svůj výraz. Celá „tvář“ se pak společně s hrnkem několik minut vytvrdí ve vařící vodě a po vychladnutí  se skelet sloupne a vybarví podle fantazie tvůrce. To vše jsme se naučili a zvládli to všichni. (viz obrázky v galerii) Nebudu popisovat, jak se při výrobě loutky postupuje dál. Jen, že je k tomu třeba ještě drátěná konstrukce na tělíčko, dřevěný špalík na hlavičku, molitan , gáza, obinadlo a látka na obleček. A k tomu samozřejmě hodně trpělivosti  i fantazie tvůrce. Byli i tací mezi námi, kteří se do toho individuálně pustili, a výsledky nebyly zas tak nejhorší. Hlavně se přitom každý dobře pobavil.

Originální loutky z dílny paní Klimtové jsme nějakou dobu mohli ještě obdivovat na putovní výstavě.

Od té doby jsme se s Víťou neviděli. Jaký bude asi další osud nyní osiřelé Pohádkové země? Syn Josef, který trvale žije ve Španělsku, by si přál, aby zůstala zachována. Aby se návštěvníci mohli dál těšit ze všech skřítků, kteří tam sídlí. Jako třeba Záhumník domácí (Propinquus domestici), Borina divá (Picea agrestis), Nosatka medomilná (Curculionida melliphila) nebo Pumelice sněžná (Tempesttas nivosa).
Pozor, nedejte se zmást latinskými názvy. Jsou vytvořeny ve spolupráci s odborníky z oboru biologie!

Na závěr bych ráda přiložila Vítino poselství, které má co říci právě nám, šedesátníkům:
Kdysi jsem řekla – a dosud to myslím vážně, že stáří je nejkrásnější období života, bez ohledu na výši důchodu. Proč? Jsme už dost moudří a je to období sklizně. Sklízíme to, co jsme celý život rozsévali. Jestliže jsme seli radost a lásku, budeme je teď sklízet, kdo sel  zášť,zlobu a závist, sklizeň bude hořká. Proto říkám mladým, ať si tohle uvědomují co nejzřetelněji.  Stáří je prostě takové, jaké si ho připravíme.  A pamatujme si, že strach je služebníkem zla. Nepřemýšlejme, co bude, a věci řešme, teprve až přijdou.“

Zdroj: http://www.denik.cz/

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Také děkuji za tuto vzpomínku. Měla jsem pohlednice paní Klimtové, ke kterým jsem psala svým vnoučatům aktuální rýmovačky. Zbyla mi jediná, tak tu si nechám.
ivana kosťunová
Vzpomněla jsem si na její krásně ilustrované Karafiátovy Broučky. Je smutné, že o smrti této výtvarnice se media nezmínila. Díky za připomenutí.
Eva Komínová
Uvědomuji si, že jsem měla v článku zmínit, že dílna s paní Klimtovou nebyla samoúčelná, jak by se někomu mohlo zdát. Zúčastnily se jí knihovnice, které pracují s dětmi a organizují výtvarné dílny. Takže své poznatky při výrobě loutek mohly využít a také později využily.