O ženách a mužích: Druhá nebo třetí míza? 1.část
FOTO: Karel Janeček, Bruntálský a Krnovský deník

O ženách a mužích: Druhá nebo třetí míza? 1.část

23. 9. 2019

 Tento článek vydáváme po dohodě s autorem ještě jednou jako vzpomínku na zesnulého Františka Mendlíka.

Vážení čtenáři,
prozatím nehodlám polemizovat se stovkami autorů z řad sociologů, psychologů, sexuologů a manželských poraden, kde se touto problematikou zabývají. Odborníci většinou vycházejí z toho, že zejména muži v určitém věku procházejí někdy obdobím, které je vede k pošetilému chování. Empatie a porozumění partnerky je v tomto obtížném životním období jedním z nejlepších léků. A to mne na té záležitosti zaujalo nejvíce. V této části bych se rád zabýval jen případy spíše roztomilými a ne běžnou nevěrou, kterou často provázejí devastující následky v rodinných vztazích.  

Někteří muži mají to štěstí, že se jim povolání stane zároveň životním koníčkem, a tak vlastně procházejí tímto kritickým obdobím celkem nepozorovaně, ovšem právě jen tehdy, mají-li štěstí i na tolerantní manželky. Patří mezi ně zejména mnoho železničářů. Rád bych vás seznámil se dvěma takovými příběhy.

Příběh první: Železný dědek nechce přijít o svou trať

Tento článek mne na internetu velmi zaujal, a tak jsem požádal redakci a autory o laskavý souhlas s jeho použitím pro magazín i60, který jsem písemně obdržel, jakož i s použitím obrázku (1). Cituji teď z něj vybranou část: 

Trať z Bruntálu do Malé Morávky, o jejímž zrušení rozhoduje ministerstvo dopravy, by velmi chyběla strojvůdci Stanislavu Tomanovi z Bruntálu. Železničář tělem i duší pracoval u státní dráhy od roku 1968, z toho devatenáct let působil jako strojvůdce právě na této trati.  Pan Toman je podobný Železný dědek, jakého ve stejnojmenném českém filmu ztvárnil Jaroslav Marvan. 

Jako odpověď na úvahy ministerstva o zrušení tratě začal pan Toman v důchodu stavět model trati vlastní. Nikdy předtím žádné modely takových rozměrů nestavěl. Je to už pět let, co na modelu ukazuje potomkům a dalším zájemcům místa okolo železnice, na něž má jako strojvůdce nejvíce vzpomínek.„Já beru trať do Malé Morávky jako trasu pro vyloženě citlivé duše. "Já mám rád přírodu, a co mě vždy pohladí po duši, to je právě trať, kterou chtějí rušit,“ komentoval snahy ministerstva Toman. Často se také vydává podél trati pěšky, aby si její krásy připomínal.
Zdroj – včetně dalších fotografiií a videoklipu zde. (4.3.2011, autor článku Karel Janeček)

Co k tomu dodat? Železnice se brzy po svém vzniku na počátku 19. století stala světovým fenoménem a má své kouzlo dodnes (viz obr.2 foto Al-Tollarová i60). Železniční modely učarovaly i lidem, převážně mužům, jiných profesí. Vzpomínám na malý jednokolejový vláček jako na svoji nejmilejší hračku, na větší model maminka neměla peníze ani místo v bytě. A stejně na tom byli i moji synové. Ale měl jsem kolegu - učitele, který této vášni propadl a jeho hodná manželka mu dovolila v bytě 3+1 zabrat pro obrovský model celou místnost. A tak jsme k nim často chodili na návštěvy všichni, kteří jsme měli děti. Věřím tomu, že jste něco podobného také zažili. (Na obr.3 je věrná kopie nádražní budovy, foto Helenka Červenka). Na toto téma se mi na chatu i60 líbil také vtip:

Mamimka se ptá synka: „Tak co, budeš si večer hrát s novým vláčkem, anebo s vychovatelkou?“ „Podle toho, co si vybere táta!“ (Vložila Alexandra Brzobohatá)

Příběh druhý: Železničář Bohoušek a vrabci v hrsti

Tento příběh mi vyprávěl můj kamarád Luboš. V jedné vesničce blízko Veselí nad Lužnicí žil starý pán, bývalý výpravčí, který také i v důchodu železnici miloval. Nejen, že měl doma miniaturní vláčky, ale ještě se začal bavit tím, že z papíru vyráběl malinké čepičky s kšiltem, jak je nosili nádražáci před mnoha a mnoha lety. V krmítku pro ptáčky nastražil nějaké lepidlo a chytal vrabčáky. Když se některý přilepil, tak mu poctivě pacinky vyčistil, ale nalepil mu na hlavičku tu „ajznboňáckou“ čepičku. (slangově). No a tak v té vesničce létali vrabčáci s čepičkami jako v tom našem filmu Ostře sledované vlaky. (Oscar v r.1968). K údivu i pobavení místních občanů.

4. Sluší mi to? Sluší mi to? Náčrt mé virtuální kamarádky Sofi.

Stylizace autorky náčrtu - zajímavé je, že se strefila do barvy – jak pravil Václav Neckář po 50 letech od natáčení filmu: „Původní čepice ve filmu byla originál z První republiky barvy modré, nebyl jsem výpravčí, ale elév." (Ta červená barva u štítku a zobáčku je tam ovšem navíc a výpravčího čepice byla červená). Mimochodem autor předlohy filmu Bohumil Hrabal během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí (obr.6), což se odrazilo i v jeho literární tvorbě.

 

5. Václav Neckář ve fiilmu a po 50 letech

 

No řekněte, přátelé, není takovéhle infantilní stárnutí miloučké? Jasně, taky mě hned napadlo, jestli to není trápení zvířat. Ale, myslím, že to není až tak zlé, čepičky jsou z papíru a stačí děšť a nějaké to křoví... A že to vrabčákům nevadilo, se prokázalo tím, jak se rádi ke krmítku vraceli. Psal jsem Vám o tom hlavně proto, že mě zaujalo, jak legrace může být kořením života i v pozdním stáří. A řekl bych, že celkem neškodná. Vrabčáky miluju, jsou nám věrni i v tuhých mrazech a nelítají někam za lepším bydlem. A jsou to osobnosti, nenechají se vycvičit, aby kdejakou volovinu papouškovali. Snad ani žádného blba nenapadlo zavřít vrabčáka do klece a zkoušet naučit ho pozdravit návštěvu „Nazdar, vole“!

Mé otázky pro čtenáře
1. Znáte ze svého života nějaké milé příběhy druhé či třetí mízy? (Vynechme zatím případy trapně banální nevěry). Existuje něco
    podobného i u žen?
2. Milé dámy. Kdybyste s manželem bydleli v bytě 2+1, dovolily byste svému muži, aby si celou jednu místnost zabral pro svoji sbírku –
    muzeum např. historických záchodových mís a nočníků z celého světa? A směl by tam vodit návštěvy, či byste dokonce spolupracovaly
    a vybíraly vstupné?

 

6. A co chlapi, mají si kde hrát?   A co chlapi? Mají si kde hrát?

 

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jaroslav Charvát
Víte, ono je to skutečně těžké, zcela zaříznout něco, co člověk dělal celý život a navíc pokud to dělal rád. I já to prožívám. Táhne mně na 76 roků a pořád ještě pracuji. Již sice méně, ale do 70 roků jsem pracoval velmi intensivně a rád. Nyní tak pár dnů v týdnu a tak trošku už si vybírám, aby to nebylo moc náročné, především fyzicky. Pravého koníčka nemám, koníčkem je ještě pořád moje zaměstnání. Před pár dny jsem potkal jednu lékařku, v důchodu. Skončila ordinaci dnem, kdy ji vznikl nárok na důchod. Řekla mně, že nechtěla pracovat ani o den déle, že je otrávená ze systému zdravotnictví, že už má plný žaludek všech pacientů, atd.atd... Asi byla nebo je dost nešťastná, ale jak jsem ji slyšel, není jí patrně pomoci. S tím se musí každý vyrovnat sám. Je to někdy asi velmi těžké.
ivana kosťunová
Mám doma leteckého modeláře. Občasného, o to je to horší. Neustále přeplňuje byt nedokončenými modely letadel :))
Drahomíra Stínilová
Moc pěkný článek. Vlaky a nádraží jsou moje slabost. Jak by taky ne. Bydlím u nádraží a přátelé mi říkají Dráža.
Soňa Prachfeldová
Pěkný hravý článek, jsem ráda za opětovné zveřejnění. Také u nás zabírala velkou část pokoje železnice s vláčky a manžel byl u vytržení více nez malý synek.
Jana Šenbergerová
Také vnímáte, že stejný článek může být v jiné době pod dojmem jiné skutečnosti úplně jiný? Možná by se František divil, jakou vlnu solidarity svým nečekaným odchodem vyvolá.
Naděžda Špásová
Jsem ráda, že můj muž žádnou sběratelskou úchylku nemá. V naší rodině hromadím věci já. K dráze jsem nikdy blízko neměla. František tu bude chybět. :-)
Jitka Hašková
Oprava - místo zahrál má být zabral.
Dana Puchalská
Hezký zařazeno. Milá vzpomínka na F. M. a perfektní článek.
Jitka Hašková
Libore, moc jsem se pobavila a vzpomněla jsem si na svého bývalého manžela, když jsme spolu bydleli. Neměla jsem šanci k něčemu dávat svolení, prostě si zahrál co chtěl. Z komory si udělal fotokomoru, zabral pro sebe malý pokoj ve 3 pokojovém bytě, občas nešly zavřít dveře. Co se mu tam nevešlo, tak dál na chodbu před byt. Kamarádka, která ho neznala, tak když šla k nám na návštěvu, tak nemohla najít náš, až se jí to podařilo a vzhledem k nepořádku za dveřmi, nemohla uvěřit, že tam bydlím já.
Jitka Havlová
Liborku tenhle tvůj článek je moc povedený! Samotnou mě žádný podobný příběh nenapadá a na tvoji druhou otázku odpovídám ano. Manželovi bych to dovolila buď proto, že by to bylo něco, co by mě taky bavilo, anebo proto, abych od něho měla pokoj a měla sama čas na to, co by mě bavilo...
Jaroslava Handlová
Hravost přispívá k dobré náladě, tak bych sbírku v 2+1 umožnila i podporovala. Vždyť by pro mne snad zbyla postel i něco dalšího v tom druhém pokoji, tak proč ne?
Hana Rypáčková
Kdo si hraje nezlobí. U nás byl pink ponk na 1. místě. Ať si muž říkal co chtěl. Ale dobrý...Příběh první- měli jsme na záchodě sbírku přívěsků. Skončila nedávno rozdaná vnoučatům/ať chtěli či nechtěli/. Koupelna smrděla vývojkou...Ale ten druhý. Není to týrání zvířat? Mají dnes svátek. Nevešli bychom se tam ani bez železnice, bydlela s námi všemi četná zvířena/ dětmi a mnou vydupaná/.
Libor Farský
Návrh pro Zuzku: Udělej si ještě řidičák! Vůbec nepochybuji o tom, že to pomocí Jiřího L. zvládneš levou zadní .....
Marcela Pivcová
Libore, tohle je zase Tvůj typický styl humoru a vlastně jím dáváš najevo, že patříš také k těm hravým lidem, třebaže nevlastníš nějakou sbírku. Za sebe tentokrát mohu říci, že jako sestry jsme si se Zuzkou v té hravosti podobné, mne vlastně také nikdy neopustila - a víš, jak já jsem si s dětmi ve škole vyhrála při výtvarných činnostech? A hraju si stále - v rámci kroužku, s dětmi při kytaře. Do garsonky se mi podařilo srovnat sbírku kočičích figurek, které se mi ještě nepodařilo spočítat (600 - 700?) a mezi tím ještě pobíhají tři kočky.
Jana Šenbergerová
Tak o tomhle bych mohla psát dlouho, i když tehdy šlo o mízu evidentně první. Až teď vidím, jaká jsem byla skvělá manželka. Byli jsme mladí, neměli děti, a tak jsem ve 2+1 bez problémů obětovala nejen jídelní část malé panelákové kuchyně, ve které nám vyrostla železnice, ale také pěknou šatnu, která se změnila ve fotoateliér. Občas jsem oželela i koupelnu, když bylo hodně práce a máchalo se i sušilo všude, tedy i na kuchyňské lince.
Zdenka Jírová
Dala bych přednost muži s koníčkem méně náročným na místo, ve 2+1 bych určitě jeden pokoj neoželela.
Alena Tollarová
Libore, pobavila jsem se jako vždycky nad Tvými články. Ne, ve 2+1 bych opravdu nechtěla mít celou místnost zabranou sbírkou čehokoliv. Jedině že by to byly tabule obcí se zajímavými názvy :-) Libuška to trochu napsala za mě, ale já je (zatím) schovávám jen v počítači. Ovšem doporučuji publiku, aby se mrkli na můj článek Miniatury budov i železnice. Nedaleko za hranicemi je do železnice zblázněná celá rodina, takže nezabrala jen jednu místnost, ale i dům a celou zahradu a vstupné se tam skutečně vybírá. Stojí za návštěvu.
Lidmila Nejedlá
Hezké, Liborku. Míza nemíza, mám v bytě artefakty s příběhem, kterých se nemohu vzdát. Mistička od chovance dětského domova, figurka Budhy z Japonska, náprstek od tchyně, kachel od Thunů, andělíček od Helenky Č,...
ivana kosťunová
Tak pokoj ne, ale balkon mám zasekaný různými balzami, barvami, papíry a torzy ještě nedokončených modelů letadel. Pravidelně jednou ročně se vzbouřím, ale je to marný, je to marný, je to marný.
Karel Boháček
Jako kluk jsem měl také železnici na panelu, postavil sem to perfektně,ale pak už nebylo do čeho píchnout - tak jsem to prodal a dnes mně tento koníček vůbec neosloví. Naopak kresba na tělo je mým koníčkem. Mám sbírku cca 3000 kreseb. Koníček krásný, stále inspirující, docela levný a potěší jak tvůrce - tak modelku = a nejvíce okolí.
Naděžda Špásová
Naštěstí nic takového řešit nemusím. Manžel pracoval v kultuře a na koníčky nebyl čas. Jen jsme kupovali gramodesky a knihy. Do 2+1 bych určitě s ničím nesvolila.
Zuzana Pivcová
Libore, napsal jsi to moc hezky a tak řečeno trefně. Za sebe říkám, že mě vlastně nikdy neopustila první míza. Tedy, co se týká hravosti. O svých sbírkách (vlci, ještěrky, šátečková víla Berenika, plyšový medvěd Bubu) jsem psala ve svých dřívějších článcích. A což teprve, že jsem se v šedesáti zamilovala do motorek! Muži koníčkáři jsou mi veskrze velmi sympatičtí. Kdo si hraje, nezlobí. Mít takového, hraju si s ním v celém bytě. :-)))
Ilona Kolářová
Ve dvoupokojovém bytě určitě ne. My máme co dělat, abychom se vešli do třípokojového. Máme složenou velkou modelovou železnici v krabicích, bohužel není místo, kam bychom ji postavili. Kdybych měla možnosti, dovolila bych manželovi postavit zahradní železnici a klidně bych ji otevřela pro veřejnost.
Libuše Křapová
Libore, to se mi líbí. Takhle "blbnout" na stáří neumí každý. Najít si koníčka a vložit do něho celou svou duši. Musím se ale přiznat, že já si osobně nedovedu představit, že bych v dvoupokojovém bytě jednu místnost manželovi přenechala celou. Moje děti bydlí daleko, kde by přespaly, když přijedou? A ještě -my ženy si takhle koníčky dokážeme vytvářet taky. Snad se zde mnou uvedené neurazí, když je dám za příklad - není to myšlené ve zlém, ale jako výraz mého uznání. Např. Eva M. a její Bertík, Alena T. a její cedulománie + nádherné fotky, Elena V. - fotky + čtení pro seniory, Hanka P. - organizování zájezdů....., jenom tady na íčku, co jich je. Nelze všechny vypsat - takže vám které jsem zde neuvedla, se omlouvám.