O rodiče se postaráme. Ale zvládneme to?
Ilustrační foto: ingimage.com

O rodiče se postaráme. Ale zvládneme to?

3. 11. 2016

Většina lidí považuje za přirozené postarat se o své staré rodiče. Vyplynulo to z průzkumu, který si nedávno zadala Charita. Ukázal však ještě něco: Většina lidí si není jistá, zda to ve skutečnosti zvládne.

Ten problém se týká čím dál více lidí. Tím, jak se dožíváme vyššího věku, vyvstává v mnoha rodinách zátěžová situace. Šedesátníci, kteří se těšili, jak si budou užívat v penzi svých chat, zahrad, zájmů či cestování, jsou postaveni před těžké rozhodování. Jejich osmdesáti až devadesátiletí rodiče jsou nemocní, dostávají se do fáze, kdy se o sebe nejsou schopni sami postarat. Domovy pro seniory jsou přeplněné, sami zůstat doma nemohou, byty jejich příbuzných jsou malé, neuzpůsobené na pobyt vážně nemocných, často nepohyblivých starých lidí. Prekérní situace, která může potkat každého z nás, ať už budeme v roli pečujícího nebo toho, kdo potřebuje, aby se o něho někdo postaral.

Výzkum Charity ukázal následující: Každý třetí obyvatel České republiky má v rodině někoho, kdo se už o sebe nedokáže sám postarat a potřebuje pomoc. Dvacet procent lidí uvedlo, že se bojí, že se jich taková situace bude týkat. Nejsou si jisti, zda by psychicky a fyzicky péči o starého nemohoucího příbuzného zvládli. Dobrá zpráva je, že zároveň uváděli, že považují za přirozené, když člověk stáří prožívá v rodině a s pomocí blízkých.

"Mezi dobré výsledky průzkumu patří to, že šedesát procent lidí považuje péči o seniory za pozitivní věc," řekl ředitel Charity ČR Lukáš Curylo. Dodal, že sedmašedesát procent dotázaných lidí dokonce uvedlo, že při plánování bydlení a způsobu dalšího života přemýšlí nad tím, jak vše skloubit s péčí o stárnoucí rodiče. "Nejvíce potřeby stárnoucích rodičů mladší lidé reflektují při rozhodování o stěhování," uvedl.

Například pětapadesátiletá Dana z Karvinska nedávno dostala nabídku na dobrou pracovní pozici v Praze a kvůli své nemocné matce ji odmítla. "Jsem rozvedená, sama, vlastně to pro mě byla příležitost, jaká se neodmítá," vypráví. "Zejména v mém věku šlo přímo o zázrak. Myslela jsem, že takové vysoké pozice v naší firmě budou nabízet jen lidem mladším, ale centrála měla zájem přímo o mě. Lichotilo mi to, zvedlo mi to sebevědomí. Jenže mojí matce je přes osmdesát a její zdraví se rok od roku zhoršuje. Nemohla jsem ji nechat samotnou v Karviné a odstěhovat se do Prahy. Jezdím za ní několikrát týdně a naopak uvažuju, že se přestěhuju do přízemního bytu a vezmi ji k sobě. Přiznávám, že se na to netěším. Jsem zvyklá žít sama, bude to citelný zásah do mého pohodlí a vůbec nevím, jak to zvládnu," říká s upřímností a otevřeností.

Realitní kanceláře zaznamenávají nový trend. Lidé mají zájem o rodinné domky s dvěma samostatnými bytovými jednotkami, přičemž plánují, že v jedné budou žít jejich staří rodiče. Vrací se tak vlastně starý běžný model, kdy v domech žilo několik generací pohromadě a péče o staré lidi tak byla snadnější než nyní, kdy jsou rodiny rozstříleny po různých městech nebo částech velkoměst.

"Samozřejmě, že nejideálnější je model, kdy senior může žít co nejdéle tak, jak byl celý život zvyklý, tedy v domácím prostředí. A když se může věnovat obvyklým činnostem a zálibám," řekla Iva Kuchyňková, koordinátorka pro sociální oblast v Charitě ČR.

A takto si své stárnutí i stárnutí svých nejbližších představuje i většina dotázaných Čechů. V průzkumu uváděli, že by rádi takzvaně dožili v domácím prostředí a totéž by přáli i svým starším příbuzným. Očekávají však, že by se v péči o ně měly angažovat charitativní organizace. Zejména tak, že bude dostatek sociálních a zdravotnických pracovníků, kteří by ke starým lidem docházeli domů a pomáhali jim. Protože hodně dotázaných přiznávalo: Mám strach, že sám péči o staré nemocné příbuzné prostě nezvládnu.

Padesát dva procent z nich uvedlo, že se obávají psychické náročnosti, sedmačtyřicet procent, že to nezvládnou finančně. "Tři čtvrtiny Čechů uvedly, že nevědí, kam se obrátit v případě, kdy se dostanou do situace, že jejich starý příbuzný bude potřebovat pomoc," řekl Lukáš Curylo.

Do podobné sitauce se nedávno dostal osmapadesátiletý pan Vítězslav z Olomouce. "Celý život jsem si pochvaloval, jak je moje sedmasedmdesátiletá maminka čilá a vitální. Žila sama v malém domku a vše zvládala. Pak si zlomila nohu a přišly další komplikace. Zhoršila se fyzicky a teď i psychicky. Jezdím za ní téměř každý den přes celé město. Ale nevím, co si počít. Odmítá, abych jí pomohl při osobní hygieně, stydí se. Chápu, ale výsledkem je, že ji zanedbává. Dokonce mě na to upozornila její lékařka. Do domova pro seniory však jít nechce. Rád bych jí pomohl, ale nevím jak," vypráví.

Nakonec našel pomoc v jedné neziskové organizaci. Za paní začala docházet studentka a pomáhá jí s mytím. Její stav kontroluje i zdravotní sestra. Vítězslav nosí jídlo, uklízí domek. Ale ví, že to je situace přechodná. Že se vše  bude jen a jen zhoršovat. Ze stresu se už zhoršil i jeho zdravotní stav. "Místo toho, abych si šetřil na penzi a těšil se na ni, přemýšlím, jestli si budu moct dovolit mamince platit další péči, pokud to bude třeba," vypráví.

Charita si už zmíněný průzkum zadala proto, že prognózy demografů jsou jasné: V příštím roce už budou žít v České republice dva miliony lidí starších pětašedesáti let. V roce 2050 bude v tomto věku celá třetina Čechů. Vznikne tedy obrovská skupina lidí, kteří místo toho, aby se starali sami o sebe a šetřili síly na své pokročilé stáří, budou mít starosti s tím, jak se postarat o své ještě starší rodiče.

Je na to naše společnost připravena? Co si o tomto problému myslíte? Setkali jste se ve svém okolí nebo sami s podobnou situací a víte, co je v takovém případě nejlepší řešení?

Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Vladka Steinová
Pečuji o maminku, které bylo 92 let od r. 2010, poslední 2 roky, po zhoršení zdravotního stavu intenivně.Je to velmi náročné,vyčerpávající,nezbývá čas vůbec na nic, přidal se ALZH. Jsem na vše sama. Nestěžuji si.Mamince tím vracím její péči a lásku, navíc, v našem rodě, v naší komunitě nepřipadá v úvahu, seniora někam dát. Maminka zemře v tom bytě, kde žije 60 let a já budu u toho. Na určitou dobu jsem se dobrovolně vzdala všech aktivit, výletů, pobytů a dovolených, divadel a kin. Prostě všeho.
Lada Nováková
Velmi mě zaujal příspěvek Jany Vašíčkové o dvířkách do vany bez bourání. Můžete mi někdo vysvětlit jak se to provádí? Nová vana s dvířky se nechá koupit, ale jak to provést u staré vany? Prosím o info. Moc Děkuji.
Jana Vašíčková
I my starší a staří mnohdy potřebujeme jen trochu pochopení a pomoc, abychom se o sebe mohli případně postarat do určité doby i sami. A tam mnohdy stačí jen málo, viz např. dvířka do vany. To není reklama, to je skutečně možnost, jak pomoci, když například nejsem sám bez pomoci schopen se dostat do vany. A dokonce nemusím ani nic bourat, ani měnit. Za jeden den je vše hotovo a všude čisto, jak by se nic nedělalo. Jen je třeba vědět. A jistě různých jiných pomocí je více. Kdo víte další, prosím poraďte.
Dagmar Bartušková
Tak teď jsem dostala mail, že dotyčná stará paní, o které jsem níže psala, to vzdala. Jaká to náhoda! Těch nářků v dopise od té mé známé - její dcery! Tak nevím, litovala tolik odchodu na onen svět své devadesátileté matky nebo těch peněz. Jak ji znám, tak asi toho druhého.
Eva Balúchová
Paní Kollinová a ostatní jste silné ženy.Já jsem sice zaopatřila oba rodiče,o tatínka jsem se starala 2 roky,ale poslední týden kdy se z něho stal ležák,jsem fyzicky i psychicky zvládala velmi těžce.Naštěstí bydlíme v domě tři generace,tak jsem měla pomoc při ruce.Teď se starám o manžela,který naštěstí zvládá základní potřeby.Beru to jako samozřejmost a pokud chci na pár dní někam vyjet,mám v domě dcery,zetě a vnoučata,všichni rádi pomohou.Ještě dodám,že byla výhoda,že rodiče bydleli s náma v jednom domě.Bydlet na druhém konci republiky,nevím co bych dělala.
Dagmar Bartušková
S láskou jsem se starala o mě nejbližší, kteří tady již nejsou. U nás v rodině to bylo samozřejmostí. Co bych za to dala, abych je ještě jednou mohla pohladit, říci jim, jak .je mám ráda. a jak mi chybí. Ma známá má doma matku jen kvůli penězům, které od ní rychle odčerpá a v jednom kuse na ní nadává, jak narušuje ten jejich rodinný chod. Žádné starání, jen výčitky. Když jsem ji navrhla, aby ji svěřila důchoďáku nebo penzionu, okamžitě mi sdělila, že by přišla o peníze. Její matka snáší zlatá vejce formou svého důchodu, důchodu po manželovi a příspěvku na péči. Inu - prachy jsou prachy! Tak jsem si pomyslela - holka, aby se ti to jednou nevrátilo.
Libuše Křapová
Přesně tak, Hanko, dá se to zvládnout, pokud je rodič mentálně v pohodě, není ležák s potřebou veškeré péče 24 hodin denně a není na to pečující osoba sama. Pak se toho dá zvládnout moc. Mně jenom hodně vadí takové ty autoritativní názory, které neberou v potaz konkrétní osoby. Které paušálně odsuzují bez znalostí problémů určité rodiny. Pracovala jsem v DD, a několikrát se nám stalo, že ráno přiběhl nešťastný manžel, že potřebuje pomoc s babičkou. Manželka se v noci zhroutila a je v nemocnici. Moc dobře si vzpomínám konkrétně na jednu rodinu. Starala se snacha o nemohoucí ležící tchýni. Z rozhovoru s tímto synem babičky vyšlo najevo, že ani snacha nechtěla tchýni někam dávat, protože co by řekli lidi. Nakonec byla snacha tak vyčerpaná, že se zhroutila, a jako perlička - poslední kamínek k tomu byla návštěva dcery oné babičky, která své švagrové vyčetla špatnou péči. Sama dcera se péče nijak neúčastnila, jen občas přišla na kontrolu.
Hana Lancová
Ano, z vlastní zkušenosti vím, že zvládnout se to dá. Ale záleží na mnoha okolnostech: Zda rodiče bydlí ve stejném místě jako děti, jak jsou na tom fyzicky ale hlavně psychicky, kolik členů rodiny je pro péči k dispozici, atd. Vím, že péče o rodiče s Alzheimerem je velmi náročná a zvládat ji 24 hodin denně bez pomoci druhých je nemožné. Sama nějaké zkušenosti mám - odešla jsem z práce (což jsem si mohla dovolit díky manželovi) a starám se již 3 roky o moji nyní skoro 90tiletou maminku. Bydlíme spolu, myslí jí to na její věk dobře a pro případ, že chceme s manželem alespoň na pár dnů do roka vyrazit na cesty, jsou k dispozici naši synové.
Květoslava HOUDKOVÁ
Ještě dodatek: Bydlením v Pečováku jsem s rodinami dětí přesto zůstala v blízkém a stálém kontaktu. Žijí ve stejném městě - jedna rodina na začátku, druhá na konci a já uprostřed našeho nevelkého městečka -.auta, kola nebo "pěškobus" nás spojují.
Růžena Marková
Hanka Praglová to vystihla přesně. My jsme se staraly o mamku se sestrou. Práci jsme měli doma, vstávali ve 3 hodiny ráno, abychom zvládly udělat zakázku včas. V půl sedmé se šla jedna postarat o máti, Umýt, dát léky píchnout inzulin, dát snídani, postavit na oběd, Pak jsme se vystřídaly. K lékařům jsme jezdily obě. Postarat se o své nemocné rodiče je velmi náročné a pro jednoho asi nemožné, ale kdybych se dostala znova do této situace, zvolila bych si stejnou cestu. Rodiče nejsou nepotřebný hadr, který můžeme odložit jako kus nepotřebného nábytku.
Květoslava HOUDKOVÁ
Za těch 6 r., co žiji v Pečováku, jsem naprosto spokojená. Podmínky: Byt v přízemí a v klid.části mám splněny (garzonka s velkým oknem-plným květin - do zahrady, vidím i na altán se svou trojkolkou). Je nás tu cca 25 obyvatel, odejít můžeme kdykoliv, kamkoliv (dokud to jde) - kdo chce, může -ale nemusí!! - sdělit pečovatelkám. Několik zdejších "drben" vynechávám, s ostatními si v pohodě promluvím. To, že jsem stihla naučit PC/internet je taky fajn - prostě neměnila bych!
Hana Rypáčková
Moje známá dala svůj a tatínkův byt vnoučkům a šla s ním do pečovateláku. Byla tam tak nešťastná, všechny služby stejně musela platit, byla odříznutá od života a tatínek tam taky rád nebyl, nestýkal se s ostatními , byl ještě více uzavřený do sebe. Ona tam tak zestárla....Já měla tatínka- ještě s mamkou jsme ho doprovodili do konce a s maminkou to šlo čtyři měsíce taky strmě dolů. Než se sežene nějaká pomoc... ta byrokracie a papírování, lítání po doktorech, potřebný člověk mezitím umře...
Eva Krausová
P.S. do LDNky bych maminku nikdy nedala. S něčím takovým bych nemohla žít... Raději bych se vzdala i práce a starala se o ni 24 hod. denně.
Eva Krausová
Zvládne to každý, pokud chce. Co já bych za to dala, kdyby mi péče o maminku byla umožněna...
Květoslava HOUDKOVÁ
I přesto, že na své stáří jsem myslela včas! a již 6 r. žiji v Domě s pečovat.službou, mám ještě jednu myšlenku: Kdyby developeři, kteří staví nové domy, vybudovali v jejich přízemí a klidové části vždy několik malých bytů, garsonek. Pak upřednostnit nové bydlení těm, kteří by "s sebou" potřebovali vzít své seniory - mít je blízko, ale zvlášť = zachovat rozumný generační odstup, ale v případě nutnosti pak - třeba s pomocí terénní služby - možnost péče.
Karel Boháček
Jelikož manželka je rehabilitační sestra měl jsem několikrát možnost vidět domovy důchodců, byty seniorů a prostě řečeno i když máme dost nakročeno ve světě o péči seniorů, tak stále je to zoufalé a málo. Ještě jsou tu případy kdy rodiče v 70 a 80 letech se starají o invalidní a nemohoucí děti. Nemluvě o seniorech co zůstali zcela sami. Dcera taky pomáhala těmto lidem, ale bylo to ta fyzicky a psychicky náročné na jednu osobu.
ivana kosťunová
Člověk dokáže víc, než by si kdy dokázal představit. Domnívám se, že při společném bydlení třeba v rodinném domku více rodin, lze základní péči starému člověku poskytnout. S pomocí sociálních služeb - obědy, dohled sociálního pracovníka, které by byly financovány formou sociálního příspěvku. Pokud ale starý člověk trpí alzheimrovou chorobou, je lepší když se mu dostane odborné péče, a příspěvek by měl být poskytován zařízením, která jsou schopna se o nemocného starého člověka postarat. Ale souhlasím s. J. Kollinovou, mělo by to být až krajní řešení.
Libuše Křapová
Jana Kollinová - nezvládne to každý. Sestra si vzala k sobě matku, jezdil jí pomáhat i bratr. Já bydlela na druhém konci republiky, jezdila jsem domů sporadicky. V krizové situaci jsem si dočasně vzala matku i k sobě, pracovala jsem v DD, matku jsem měla na tzv. přechodném pobytu, protože sama být nemohla a já do práce MUSELA. Matka se zhoršovala psychicky i tělesně, v sestra se téměř zhroutila, nakonec matka stejně přes péči sestry i bratra musela do DD, protože za ní skoro každý druhý - třetí den jezdila RZP. Kamarádka měla matku, která trpěla stařeckou demencí. Vzala ji k sobě do bytu, ale stará paní běžně utíkala. Při tom kamarádka i její manžel byli oba zaměstnaní, měli tři děti a všechny ve škole. Z jednoho platu by je prostě neuživili. Jak chcete řešit tyhle případy? Odsouzením, jako moji sestru i kamarádku odsuzovali příbuzní, kteří se do péče nijak nezapojili? Vy jste to zvládna, chvála vám. Ale neodsuzujte ostatní, když do toho nevidíte.
Zuzana Pivcová
Tuto situaci posoudit nemohu. Nevím však, jestli někdo, kdo je sám v seniorském věku a není zdravotně v pořádku, by zvládl péči o 90-letého nemohoucího rodiče. Tady asi láska a obětavost nestačí. Jenže pokud nejsou peníze, na pečovatelskou službu, pak nevím....
Hana Práglová
No,já o tom tak přesvědčena nejsem.Prožívala jsem tuto situaci na vlastní kůži nedávno.A musím přiznat,že to nebylo vůbec lehké.Rodiče můžeme mít rádi sebevíc,ale pokud máme doma i protějšek a lásku či péči v jednom bytě musíte chtě nechtě dělit na několik částí,navíc,když už není k ruce nikdo jiný,kdo by občas jakkoliv pomohl,je to velice těžká situace.