Vánoční příběh

Vánoční příběh

23. 12. 2016

„Babi, ještě tam na tu větvičku, tu modrou kouli a támhle tu bílou. Ne tam, tam! Babi a proč jsou vánoce kouzelné?“ Malý asi šestiletý klučina sedící na taburetku před vánočním stromkem, který babička právě strojí za jeho vydatné pomoci, má plno otázek a povídání. Je to takový malý mudrlant. Tak jak jen děti v jeho věku umí být.
„Kouzelné jsou proto, že dokáží splnit přání. A dějí se zázraky,“ usmívá se babička a klouček už má další otázku.
„A splní každé přání?“
„Hodným dětem splní.“
Klučina se zamyslí a pak najednou odběhne k oknu. „Kde je ten děda?“
„Však on přijde, měl ve městě nějaké pochůzky,“ odpoví mu babička. Stojí před stromkem a kontroluje, kam ještě je potřeba pověsit nějakou tu ozdůbku. Tady nahoru dám toho krásného bílého anděla, tak jako každý rok. Třeba JI přivede domů.
„A najde Ježíšek ten můj dopis? Víš ta moje přání? Mám ti říct, co jsem si přál?“ ptá se najednou tiše Vilík.
„Ne, Vilíku, neříkej. Uvidíme večer, která přání se ti splní.“
Je pozdní odpoledne, kuchyní voní rybí polévka a smažený kapřík a taky řízeček pro Vilíka. Z ryby dostane jen pár soust na ochutnání. Klučina je už velmi netrpělivý, poskakuje kolem babičky, popohání dědu, aby se už nachystal, protože za oknem je už černočerná tma. Chvíli stojí u okna, nos přitisknutý na sklo až jeho dech zamlží celou tabulku. Prstem kreslí na sklo postavičku. Jednu, druhou, třetí a ještě jednu, pěkně velkou.
„Co ty, malíři, co maluješ?“ ptá se Vílíka děda Vilém, po kterém má vnouček jméno.
„Dědo, já ti to prozradím. To připomínám Ježíškovi, že chci, aby o vánocích byla s námi doma i máma.“ s vážným výrazem šeptá svoje přání.
„Aha, to nevím jestli Ježíšek plní i taková přání. Ale pojď, už budeme večeřet.“

Večer pokročil, dárky jsou rozbaleny a malý usnul dědovi na klíně. V televizi končí pohádka. Ukládají spolu toho malého neposedu do postele, tak jako každý večer. Už skoro šest let.

Teď pro změnu u okna stojí babička, smutnýma očima se dívá do tmy. Vzpomínky ji vedou zpět do doby, kdy Petře, Vilíkově mámě nebylo ani sedmnáct let. Je podvečer uplakaného podzimního dne.
„Mami, musím ti něco říct.“
„Hm???“ zvedne hlavu od knihy a zahledí se na svou dceru. „Něco ve škole?“ ptá se.
„Neé,“ protáhne svou odpověď Petra „jsem těhotná.“ dodá tiše.
„Cože? Ty jsi těhotná?“ máma nevěřícně vyslovuje jednotlivá slova.
„Jo. Nechám si to vzít. Já to dítě nechci. A Patrik taky ne!“ ve vzduchu se najednou vznáší napětí, vzduch jakoby ztěžkl.

Nastanou dny, kdy je doma plno křiku a pláče. Pak padne rozhodnutí. Petra si dítě nechá a rodiče jí ho pomohou vychovat. Petra se brání, ne, nechce ho. Nakonec rodiče poslechne. Patrik, otec dítěte, mizí z městečka. Je mu dvacet a nic mu nebrání sobecky nechat Petru v problémech a jít si za svým.
Koncem dubna Petra porodí zdravého kluka. Dá mu jméno po svém tátovi. Něžně ho hladí po tvářičce a přemýšlí, co bude dál.
Jaro se rozvine do krásy a pak se přehoupne do horkého léta. Máma s tátou jí pomáhají, tak, jak slíbili. Jenže oba chodí ještě do práce, vždyť mámě je něco málo přes padesát. Takže větší díl starostí o malého Vilíka je na ní. A ona by tak ráda šla na koupák, jela se spolužáky na kolo a zatím, aby jezdila s kočárkem před zraky těch drben z ulice.

A pak se to stalo. Do každodenní nudné rutiny vpadl on, vysoký sportovní typ, v opálené tváři mu svítily bílé zuby. Seznámili se u řeky, kde hojdala kočár. Bravurně zastavil své namakané kolo u kočárku. Byla jak ve snu, na něco se jí ptá. Koktavě ze sebe vypraví odpověď. Začali se u řeky scházet pravidelně. Na dítě v kočárku se jí neptal. To jen jednou, když hlídala Vilíka máma, zeptal se, kde má toho mrňouse bráchu. Styděla se mu říct, že to není brácha.
Po prázdninách odjížděl, do Anglie. Přemlouval ji, aby jela s ním. Kroutila hlavou, že ne, čeká ji maturitní ročník. Ale její odpor slábnul. Pak mu řekla pravdu o Vilíkovi. Beze slova odjel a nechal ji sedět na lavičce. Neukázal se týden. Když přijel znovu, postavil ji před hotovou věc. Buď pojede s ním a kluka nechá rodičům a nebo je mezi nimi konec. Byla bláznivě zamilovaná. Přesně za týden, nad ránem, kdy celá ulice ještě spala, tiše za sebou zavřela domovní dveře. Na stole zůstal jen dopis a v něm chabé vysvětlení. Už skoro šest let posílá jen stručné sms. Láska vyprchala jak bublinky ze šampusu. Zůstala jen hořkost a … stesk.

Vilíkova babička si povzdechne, odstoupí od okna a pohladí tu malou střapatou hlavičku. „Za nic bych tě nedala, jsi naším sluníčkem,“ řekne tiše a už veseleji se vrací k vánočnímu stromku. Její muž na ní poznal, že vzpomínala. Neříká nic, jen ji k sobě přitulí a vtiskne jí do vlasů polibek, není třeba slov.

Ráno se probouzejí do zasněženého dne. K zemi se snášejí bílé vločky, kouzelné vánoce. Vilík výská radostí. Půjdou bobovat. Zimní slunce se těžce prodere přes mraky a projasní studený zimní den. V předsíni se rozezvučí melodie venkovního zvonku. Vilík na nic nečeká a utíká ke dveřím. Otevře je dokořán a zírá na neznámou pani. Do předsíně se dere studený dech zimy. Neznámá si k němu kleká a po tvářích ji stékají slzy. A nebo to jsou rozpuštěné vánoční vločky?
„Proč pláčeš?“ ptá se Vilík s nevinností šestiletého dítěte.
„Vilíku, kdo je to?“
„Nějaká paní, babi.“
Babička vyjde z kuchyně, v ruce má hrníček s kávou. Třesk! Hrníček se roztříštil na tisíc kousků, káva udělala stříkance i na čerstvě vymalované zdi.
„To není paní, Vilíku, to je zázrak. Vánoční zázrak,“ řekne děda, jenž stojí za babičkou.
„Máma?!“

 

Úvodní fotografie je složena ze dvou fotografií, mé a fotografie chlapce z www.pixabay.com

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Štolbová
Elenko, krásné a dojemné. Pobrečela jsem si... Věřím, že je to pravda. *****
Lenka Hudečková
Elenko, mám husinu a slzy dojetí v očích.... krásný a smutný příběh...♥♥♥
Hana Lancová
Moc krásné a dojemné. I slzičku jsem zamáčkla.
Ilona Kolářová
Je to strašně dojemný příběh, hlavně že má krásný konec.
Oldřich Čepelka
Eleno, je to dojemné, silné - a úplně profesionální. Za to se už dávají ceny. U mě určitě nějakou máte připravenou. Krásný příběh.
Alena Tollarová
Eleno, napsala jsi silný vánoční příběh. Přečetla jsem si ho včera a dneska znovu. Vzbuzuje ve mně hodně otázek ...
Anna Čípová
Elenko, tak dojemné. Slzy stékají po tváři a já vzpomínám na kamarádku z dětství, která odešla od dvou malých dětí za hlasem svého srdce.Děti vychoval jejich tatínek. A pak že Vánoce jsou veselé.
Alena Várošová
Věřím,že to není pohádka,ale skutečný příběh.Smutný,ale krásně dojemný s procitnutím matky na konci,kde dítě má už své zázemí svoji babičku a dědu, díky.Také znám podobný příběh.
Hana Rypáčková
Přání se mají plnit o Vánocích...Kéž by všechny děti měly milující rodiče. Hezké Elenko.
Zuzana Pivcová
Je to krásné. Ráda bych věděla, jestli se něco takového stalo. Třeba ne zrovna o vánocích.
Eva Mužíková
Elen, nádhený dojemný příběh, který jsem četla jedním dechem... ******** a víc
Helenka Červenka
Happyend, škoda, že v životě to tak pěkně končí málokdy
Marie Novotná
Beze slov ********
Libor Farský
Bože, Elenko, tys mi dala!!! Je to úžasné. Ale kde mám brát tu stovku hvězdiček???