Zamyšlení o bílých závějích
FOTO: autorka

Zamyšlení o bílých závějích

7. 1. 2017

Tento příběh, který vyprávím, se stal před více než 15 roky, ale přeposílám ho v dnešním velice studeném a bílém dni. Úvodní fotografii jsem fotila cestou autem přes sklo, proto není ideální.

Sněhová nadílka je v celém mrazivém regionu krásně čistá a bílá. Letošní zima dává zabrat silničářům, řidičům, ale pro milovníky bílé stopy jsou ideální podmínky hned za "humny".

Jedem s vnučkou na Suchým pěkně z kopce ve vyjeté stopě, proti nám šlape větší skupinka. Vnučka volá:

"Babičko, mám vykolejit?" Usmívám se roztomilému výrazu. "Nemusíš, kdo jede ve stopě a rychleji, měl by mít přednost!"

Ale sama trnu, jak setkání dopadne. Lyžaři proti nám skutečně dávají přednost, usmívají se a zdraví. Ano, v čisté a zasněžené přírodě nemůže být ani jinak než vzájemná ohleduplnosti, vlídnost a laskavost.

Další den jedeme autobusem přes několik vesnic, vidíme obrovské sněhuláky, koule převeliké ozdobené chvojím, kbelíky od barev obalené vybouchlým rachejtlemi a dozdobené jinými věcmi - veliké průchozí sněhové bunkry, obrovské sněhové bariéry. Domečky v některých vesnicích nejsou pro změnu ani vidět pod vysokými hromadami odházeného sněhu. V jedné zatáčce stojí na sněhu srnka a upřeně nás pozoruje.

Tentokrát vnuk - pětiletý - se ptá: "Babičko, ta srna je přibitá?"  Pohádková dětská otázka. Já na ni - to je přímo dar a velebnost Boží přírody, tak to zde hezky působí i na zvířátka, že se nebojí.

Dobře si vychutnáváme sněhovou nadílku, někde vydrží déle, jinde je z ní brzy jen rozmáčená načernalá sněhová hmota. Ale děti využívají každé chvilky na sněhu - boby, lyže, sáňky, brusle, lopaty, -využívají všeho dostupného. Tatínek jim vyrobil ze tří prkének malý dětský pluh, takže i protahují chodníček, staví sněhuláky a tak není divu, že mnohý přeškolák onemocní. To se stalo i u nás a já jsem "jen" uvázaná u nemocného vnoučka. Nemá horečku, jen rýmu a kašel. Hrajeme si doma, občas mu donesu na pekáči trochu sněhu, abych mu postavila malého sněhuláčka přímo v pokojíčku, nebo mu dovolím si svůj malý výtvor stavět třeba na misce v rukavicích na koberci. Učíme se písmenka, říkanky, vymýšlíme pohádky. Tu mi vnuk řekne:

"Babičko, teď Ti předvedu pohádku já." Vezme CD a dá do přehrávače a už se místností line nádherný hlas předních herců, kteří vyprávějí pohádku Princ Bajaja. A vnuk mi říká: "Tuto pohádku mám ze všech nejraději, zvítězí v ní dobro."

Zaposlouchávám se s ním znovu do melodiky ztvárněné pohádky a myslím si, kéž by vše na světě tak dobře dopadlo a všem dětem se dařilo moc a moc dobře. A to by byly ty nejkrásnější dny pro všechny děti, které začínají žít. A my jim můžeme přát jen šťastné další a další dny.

Chtěla bych ještě napsat vzpomínku na zimy mého dětství. Narodila jsem se rok po válce. Ty dřívější zimy byly všechny hodně mrazivé i zasněžené, přímo Ladovsky pohádkové. Snad jsme nemuseli mít v některých oknech ani záclony, ten kouzelník mráz každý den vytvořil ty nejnovější, nejoriginálnější a nejkrásnější ornamenty na oknech a naše dětské oči je všechny obdivovaly. A jestli jsme se chtěli podívat jak je venku, tak jsme si museli kolečko pro oči hezky na okně pěkně "vydýchat."

Když jsme šli ze školy kolem pěkně umrzlého kopečku, spolužáci ho večer polili vodou, abychom měli dobrou skluzavku, stačilo nám položit školní tašku na začátek klouzačky a už jsme se na ní vozili - to byly naše boby. Tehdy bývaly školní tašky lehčí, ne jako dnes, kdy prvňáčci málem nemohou tašku unést, co tam mají věcí. Ale tašky vydržely moc let, dědili je i mladší sourozenci a rodiče si snad při vší práci ani nepovšimli, že jsou odřené. Na osvěžení nám visely ze střech domečků dlouhé, lesklé rampouchy, všechny děti je rády olamovaly a lízaly, tak jako nám všem chutnal obyčejný bílý a čistý sníh, neznali jsme plastové láhve s vodou.

Ovšem někdo měl na destičce připevněné na pevno staré brusle a tomu to fičelo daleko víc. Někdo jiný měl sáňky, které se půjčovaly, na kopečku jsme vydrželi jezdit až do tmy.

Když byl na rybníku led, tak se nasadily na "komisňáky" brusle na kličku, které se také půjčovaly a už se ladně projíždělo.. Sníh z rybníku jsme si ale napřed vždy společně museli odházet. Stavba sněhuláků a bunkrů - to byla také ta nejlepší zábava i to obyčejné koulování.

A když už led k jaru trochu roztával a na rybníce se vytvořily kry, tak jsme je jako "dobyvatelé moří" přeskakovali z jedné na druhou. I stalo se, že můj mladší bratr spadl z "kry" do mělkého rybníka, ihned jsem s ním běžela k babičce na výměnek a ta ho ráda vysušila a nasytila, aby nebyl od rodičů bit.

Ale při vzpomínce na tu bílou a zasněženou vesničku mi přichází jediná myšlenka: "Kde je čisté srdce, tam jsou čisté oči - pohled, cit - tam je čistá mysl..."

 

Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Aničko, hezké sny a krásné vzpomínky na velebnost zimy a s ní spojených zážitků v dětství máme téměř všichni a já jsem moc a moc ráda, že se mohu o ně podělit občas s Vámi se všemi...
Anna Čípová
Maruško, krásné vzpomínání.
Soňa Prachfeldová
Ano velmi se tím evokují vzpomínky na naše dětství se sáňkováním, bruslením, lyžováním s prostým vybavením, ale bylo to úžasné . Moc hezké vyprávění !
Jana Šenbergerová
Pěkné zamyšlení. Kde ty dávné sněhy jsou ...
Libuše Křapová
Umíte krásně vzpomínat. I pěkně je podat. Vaše vnoučata mají prima babičku :-)
Marie Ženatová
Když jsem měla nějaké nemocné vnoučátko v zimě doma, tak vždy jsem všem udělala tu největší radost tou donešenou trochou sněhu na jejich malé výtvory...
Marie Ženatová
Paní Zuzano, díky za vzpomínku, také jsem měla první lyže jen na "řemínkové vázání", které jsem si ještě jistila provázky, gumáky s papuči uvnitř také pamatuji a sníh jsme mívali všichni po příchodu z venku také přimrzlý všude. Oblečení v dětství jsme moc neměli, tak jsme se vždy sušili spolu s oblečením na rozlehlé peci, kde bylo pro nás děti stále teploučké místo...
Alena Tollarová
To jsou moc krásné vzpomínky a pěkně napsané. Vybavilo se mi také mnohé podobné, ale nejvíc mě pobavila stavba sněhuláčka doma. Totiž když jsem byla já malé nemocné dítě, maminka mi také sníh přinesla a já jsem si dělala sněhuláčka na nějakém tácku - už nevím - v posteli ...
Marie Ženatová
Paní Hano, bydlím už dlouhou dobu v Boskovicích, ale dětství a mládí jsem prožila ve vesnici na Drahanské vrchovině.
Zuzana Pivcová
V Podkrkonoší, kde jsem bývala kdysi doma, byly dlouhé bílé zimy samozřejmostí. A k tomu patřily sáňky, lyže s bačkorovým vázáním, první brusle šlajfky (my říkali šlejfky), klouzačky ze stráně sjeté po bobku a později vestoje! Z celého náměstí prohrnutý sníh a z něj hradby kolem chodníků s několika bránami pro chodce. Gumáky vevnitř s bačkorkami a sníh přimrzlý na kalhotách a rukavicích. A obrovské rampouchy z tajícího sněhu až někdy koncem března. Díky za impuls ke vzpomínce, Maruško.
Karel Hyndrák
Marie, jsem o rok starší. Obsahově bych to řekl stejně, akorát to neumím tak hezky napsat. Vzpomínám na brusle "na kličku".
Naděžda Špásová
Zimu nemám ráda, i když oceňuji krásu zasněžené krajiny. Procházky volím bez lyží, protože jsem se lyžovat nenaučila. Hezké fotky i vzpomínání.
Hana Rypáčková
Hezké. Nevím Marie odkud jsi, ale i když je tady v jižních Čechách letos sněhu málo, vzpomínky na dětství mám velmi podobné. Mám ráda sníh. Zasněžená krajina hýří velebností...