Zase ten pes
FOTO: autorka

Zase ten pes

10. 1. 2017

"Stůj, Ferdo, zastav!" řvu, co mi hrdlo stačí.

Pes nic, ani náznak, že by něco zaslechl. Peláší, co mu nožičky stačí. Někde přede mnou se objevila skupinka lidí, hlasitě si povídají a slyším i dětský hlas.

Uznávám, že i pejskové se musí proběhnout, je mi líto těch, kteří tráví život jen na dvoře či musí ve městech chodit pouze na vodítku. Ale zase nesnáším, když někdo psa pustí a dá mu volnost absolutní, nemá nad ním přehled. Zvláště mi lezou na nervy jedinci, kteří na vás z dálky pokřikují - "on vám nic neudělá, on je hodný!" a pes velikosti telete si zatím o vás čistí tlapky. A ani to nemusí být veliký pes,  stačí nějaký mrňous. Co když má někdo ze psů fobii? Co když tomu psovi někdo nebude vonět či udělá nějaký nešikovný pohyb a psisko si to špatně vyloží? Vyděsí nějaké dítě, podrazí nohy staršímu člověku, připlete se pod kolo?

Proto tedy svého psího kamaráda sice nechávám proběhnout, ale snažím se vybírat si denní dobu, kdy se na naší trase vyskytuje co nejméně procházejících se lidí a projíždějících kol. Pokud se rozběhne až příliš rychle nebo je už ode mne poměrně daleko, přivolávám ho k sobě a odměňuji poslušnost piškotkem.

Jenže v téhle chvíli mne to skoro děsí. Pes běží, na mne a mé rozzlobené hulákání nebere ohled. Skupinka před námi zaslechla křik, zpomalila a zmlkla.

Pes se konečně zastavil, otočil se ke mně a zřetelně zaváhal. Pak se loudavě vrací. Tlapka tak tak míjí tlapku, zrzavý nos má spoustu práce k očichávání různých krtinců a trsů trávy.

Konečně jsem ho mohla popadnout za obojek a připnout vodítko. Při tom mu hubuji, vyhrožuji, že v neděli bude k obědu "králík" na smetaně, že si brzy pořídím nový ledvinový pás a podobně. Pes nic, jen pátravě sleduje mou pravou kapsu u bundy. Když zjistil, že piškotek tentokrát nebude, otočí se a věnuje se svým záležitostem.

Mineme skupinku a jdeme dál. Pes je stále na vodítku, občasného škubnutí si nevšímá. Já zatím přemýšlím. Co to s tím psem je? Vždycky byl takový poslušný. Hlavně proto, že za poslušnost pokaždé dostal piškotek, co si budeme namlouvat. Jenže poslední dobou  to nějak nefunguje. Čím dál častěji na něho musím volat a čím dál silnějším hlasem. Nereaguje ani na pokřik poslední záchrany - Ferdo, piškotek! Dřív se mohl přerazit, aby u mne byl co nejrychleji. Čím je starší, tak je neposlušnější...

Počkat, cože? Čím je starší? Kolik mu je vlastně let, osm? Snažím se honem vybavit si, jak je to s přepočtem psího věku na ten lidský. Psí roky se násobí sedmi, nebo tak nějak. Takže to by mu bylo... šedesát tři. Je to mrňous, takže asi o trochu míň, ale stejně. Že by mi pejsek stárnul a ztrácel sluch?

Rozhodnu se pro pokus. Pouštím psa z vodítka a ten se okamžitě rozbíhá. Když je ode mne asi deset metrů, přivolávám ho. Ferda se okamžitě vrací, dostane piškotek a běží dál. Zkouším to s patnácti metry, dvaceti, padesáti... Čím je ode mne dál, tím hůř reaguje na přivolání.
"Chudinka moje malá," trápí mne svědomí.  "Vždyť on mi hluchne, a já ho za to ještě trestám!"

Za odměnu, a taky trochu jako omluvu, mu při návratu domů vysypávám všechny piškotky, co mi zbyly v kapse. Pak se s Ferdou rozloučím a on mizí za domem. Běží druhými dveřmi do zadní předsíně zkontrolovat kočky a já odemykám. Pak automaticky rukou ještě jednou prošátrám "piškotovou" kapsu a ejhle, je tam ještě jeden zatoulaný.
"No vidíš, Ferďošku," zabručím si potichu pod nos, "kdybys tak nespěchal, dostal jsi ještě jeden piškotek."

Klap, klap, otevřely a zavřely se za domem psí dvířka.

Pes se pro něj nadšeně vrací.

 

 

Z mého blogu   http://www.matyldinopovidani.cz/  Příběhy běžného dne

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Libuško, i když tento příběh znàm z Tvého BLOGU, opět jsem si jej ráda přečetla. Jako vše co napíšeš, velmi milé.
Libuše Křapová
Díky za komentáře, lidičky :-) Ano, Liduško, Ferda má sluch přímo selektovaný :-) Naďo, někdy mne sice přímo vytočí (když se mi na schodech motá pod nohama), ale zlobit se na něj nedá. Už jen proto, že má na tlamičce pořád úsměv. Jani Š. mám tě taky pozdravovat, a ať se prý na něj zase přijdeš podívat na blog. Vás ostatní zve samozřejmě také :-) Moc se na Vás těší a ukecává mně, ať přidám fotku ke každému článku, ve kterém o něm píšu. Už je jich tam víc a další přibudou :-)
Lidmila Nejedlá
Libuško, to je zase pohádkově napsaný příběh o veselém pejskovi Ferdovi, který má vytříbený sluch na piškoty.
Naděžda Špásová
Libuško, i když miláček, pořád je to zvíře. Moc dobře to znám, máme doma takové dva. Čivavu a čivavu s pinčem a jsou to dva blafalové. Chodí na vodítku, protože bydlíme ve městě, ale když je hezky, tak je vyvezeme na louky a tam se proběhnou. Od jara s námi jezdí na zahradu. Jsou to moje lásky a občas jim i to štěkání prominu. Váš Ferda je kouzelný. Taky se na něj neumíte zlobit?
Jana Šenbergerová
Moc hezké počteníčko. Zdravím "dědíka" Ferdu i jeho paničku. :-)
Soňa Prachfeldová
Milé povídání, měla jsem choďandu a ta ke stáří skoro vůbec neslyšela, ale vzdalovala se ode mě na pár metrů a pořád se otáčela. Rozuměly jsme si očima a posunky. Báječný pes !
Alena Vávrová
Libuško, jak jsem četla, hned jsem si vybavila svoji bývalou psí kámošku Ditunku. Měla jsem to s ní zrovna tak, takže ke konci jsem se ji už bála pustit na volno, brala okamžitě čápa a mohla jsem volat jako na hory, na lesy...a piškůtky taky milovala. Píšeš krásně.
Věra Lišková
Milý příběh, s jemným humorem a ještě dobře napsaný., co si přát víc.
Alena Tollarová
Ráda čtu takováto povídání ze života, Libuško. A souhlasím s Tebou v Tvém nazírání na osoby, které pejsek potkává. Já totiž taky patřím k těm, které mají ze psů opravdový respekt a mívám strach, když se mám potkat se psem. Zrovna teď při sněhu šly proti mně po cykloszezce u Labe dvě paní se 4 psy. Asi nečekaly, že se tam s někým potkají. Ti tři velcí byli kliďasové, ale ten kapesní se mohl zbláznit a nejradši by mi ohlodal kotníky. Ten Tvůj mi připadá jako prima kamarád. Tak nám sem zase brzy něco šoupni, jo.
Hana Lancová
Libuško, moc pěkný příběh. :-)))
ivana kosťunová
Umíte hezky vyprávět, úplně jsem tu situaci viděla před sebou. Mám na svém blogu podobný článek s psí tématikou. Mám jen trochu jiný úhel pohledu. Pro zajímavost jsem ho sem poslala ke zveřejnění. Až budu mít více času, dovolím si navštívit váš blog.
Hana Rypáčková
Hezké povídání . Taky zjišťujeme, že čím je Vendík starší, tím si z hubování nic nedělá. Na volno ho pouštím, když nehrozí kolize s auty. Běží přede mnou a po deseti metrech se zastaví a otočí, jestli jdu. Ovšem jen v období, kdy se žádná fena v okruhu padesáti metrů nerárá. Nabere kosmickou a ...To pádím, abych ho z ní servala...Také se stárnutí projevuje ve vybíravosti v jídle. A otvírá si na nás hubu. Vyštěká nás . Je mu ale už dvanáct a půl. Jeho předchůdce se dožil šestnácti a půl... Ale Libuško, prrr s piškůtky- aby nebyl nejen hluchý, ale i slepý !
Zuzana Pivcová
Podobnou zkušenost máme i s kočkami, ne obecně, ale některý kocour byl v pokročilejším věku také dost hluchý. A kromě horšího sluchu, zraku a pohybových obtíží se dá u zvířátek vypozorovat i určitá únava mozku. Jako u nás lidí. Díky. Libuško.