Život se zvířetem ve vyšším věku
Ilustrační foto: ingimage.com

Život se zvířetem ve vyšším věku

5. 2. 2017

Tři až čtyři vycházky denně. Problém, když chceme na delší dobu odjet z domova. Okolo patnácti tisíc korun vynaložených každý rok na jídlo, veterinární ošetření a další výdaje. Pořídit si psa či jiné zvíře je radost, ale také hodně starostí. Přibývá případů, kdy si je pořizují starší lidé a pak péči o ně nezvládají.

Na začátek zůstaňme u pejsků. Veterináři a pracovníci útulků čím dál častěji zaznamenávají situace, kdy lidé vyššího věku nejsou schopni poskytnout psům takovou péči, jakou by chtěli. Tyto případy zřejmě budou ještě častější. Je to další průvodní jev faktu, že se dožíváme čím dál vyššího věku v čím dál lepší kondici. Takže si klidně v šedesáti pěti letech pořídíme štěně, protože jsme byli zvyklí mít dříve psa, který nás udržoval fit.  

Úvaha je to jasná a logická: Novým pejskem oddálíme stárnutí, donutí nás chodit ven, přinese nám společenské kontakty. Jenže v tom nadšení někteří lidé zapomenou na to, že pejsek se klidně dožije patnácti, ba i více let. A jestliže je nám pětašedesát, no počítejme, copak víme, v jaké kondici budeme za deset let? Není to vytváření strašáků, ale realistické uvažování.  

Postavení psů ve společnosti se značně změnilo. Shrneme si proto, jak vypadá jejich současný život. Alespoň jak to vyplynulo z jedné nové, aktuální ankety. Společnost Krmiva Pučálka ji dělala mezi několika stovkami majitelů psů. Vyplynulo z ní toto: Šedesát tři procent dotázaných chodí se psem ven tři až čtyřikrát denně. Šedesát osm procent uvedlo, že s nimi pes spí v posteli, z toho padesát sedm procent spí se svými psy v posteli každý den. Čtyřicet dva procent lidí přiznalo, že pejskovi dává takzvaně od stolu, tedy stejné jídlo, které jedí oni, přestože vědí, že to není výchovné ani zdravé. 

„Lidé mají tendence psům takzvaně přilepšovat, což je dobré například v tom smyslu, že jim dávají doplňky  stravy jako jsou minerály, vitamíny. Osmdesát pět procent lidí uvedlo, že dává doplňky na zlepšení kvality srsti,“ říká autor ankety Martin Pučálka.

Z toho všeho vyplývá důležitá věc. Ze psů se stali právoplatní členové rodin. Poskytujeme jim neuvěřitelnou lásku a péči. Stojí to spoustu peněz, času, sil. Pro mnohé majitele je pak šok, když zjistí, že jim ji najednou poskytnout nejsou schopni. „Vždycky přemýšlím, když má zájem o štěně člověk vysokého věku,“ říká chovatelka bišonků Gabriela Barvíková. „Na jedné straně cítím, že by se u nich mělo dobře, že jde o fajn lidi. Na druhé straně si říkám, co s tím pejskem bude za pět, za deset let, co když majitelé nebudou schopni se o něj starat. Vždy se snažím na toto téma s nimi mluvit, zjistit, jaké mají představy do budoucna, zda žijí s rodinou, zda by se v nejhorší variantě o pejska měl kdo postarat, “ vysvětluje, protože jí záleží na tom, aby psi z jejího chovu měli dobrý život.

Podobný názor má veterinářka Hana Žertová: „Na jedné straně je pes pro staršího člověka velmi prospěšný. Je to společník, se kterým komunikují, díky němu se setkávají s jinými pejskaři, mají téma hovoru se sousedy. Pes znamená bohatší společenský život i udržování se v kondici. Majitelé psů mají pravidelný denní režim, motivaci k pohybu. Jenže stačí, aby přišly třeba bolesti kloubů. Procházka několikrát za den začne být problém. Pokud mají mladého psa, mnohdy nedokáží zvládat jeho temperament. Pokud starého, těžko zvládají péči o něj, ať už finančně nebo fyzicky, když je například potřeba nosit ho do schodů. Znám řadu případů, kdy lidé zvyklí mít celý život velkého psa, se najednou ve stáří trápili s mladou dogou nebo novofunlanďanem,“ uvádí.

Případy, kdy pes může komplikovat život, mají různé podoby. Sedmašedesátiletá Dana se před rokem seznámila s o rok starším mužem. „Nevěřila bych, že v tom věku něco takového prožiju, ale velmi jsme si rozuměli a začali jsme se scházet. Jenže můj pes přítele nesnášel. Je mu deset, je zvyklý celou tu dobu žít se mnou sám. Jen když jsem nutně potřebovala odjet, pohlídal ho vnuk. Takže když přítel přišel poprvé, pes vrčel. Když mu podruhé přinesl dobroty, málem ho kousnul. To moje zlatíčko, které se mnou spí v posteli, je schopno kousnout člověka. Neuvěřitelné. Přítel v pátek večer zavolal, jestli nepojedeme v sobotu na výlet, že má být krásně. Nemohla jsem, neměla jsem kam dát psa. Když jsem přišla na návštěvu já, musela jsem brzy zpět, protože pejsek nevydrží dlouho doma sám. Je starý, potřebuje se venčit často. Pes nám zkrátka komplikoval život. Náš vztah tak nějak vyšuměl do ztracena. Jsem přesvědčená, že pes v tom hrál roli. Přítel měl zkrátka pocit, že je pro mě důležitější než on,“ přemítá Dana.

Jednasedmdesátiletý Milan na rovinu říká, že jeho život se smrsknul na péči o psa. „Co manželka zemřela, je všechna péče o našeho Žolíka na mně. Mám ho rád, mám aspoň s kým mluvit. Ale nemůžu jet do lázní, na vícedenní výlet, stále jen spěchám, aby Žolík nebyl dlouho sám doma. Pořídili jsme si ho před třemi lety, rok na to žena zemřela. Mám strach, jak dlouho budu schopen se o něj starat, už jsem dokonce uvažoval, že bych mu našel nové mladé majitele. Je mladý, temperamentní, potřeboval by běhat. Jenže já mám potíže s křečovými žílami, chodí se mi čím dál hůř, tak s ním jen dělám kolečka kolem paneláku. Možná jsme si ho už v našem věku neměli pořizovat, třeba by se v nějaké větší mladší rodině měl lépe,“ vypráví.

Na druhé straně je život se zvířetem pro lidi vyššího věku jednoznačně přínosem. Za ideální na pořízení si psa bývá označována doba, kdy děti dospěly a odešly z domova nebo když člověk odchází do penze. Existuje několik zásad, kterými by se každý, kdo si v takové situaci psa pořizuje, měl řídit. Ujasnit by si měl toto:

- Jak chce penzi trávit. Jestli cestováním a mnoha aktivitami, pes se může ukázat být přítěží.
- Zda má dostatek finančních prostředků na péči o psa. Protože, když pejsek onemocní, mnohdy jde léčba do tisícovek. Kvalitní krmivo a doplňky stravy taky něco stojí, k tomu pravidelné očkování, u mnoha plemen stříhání a péče o srst. Tisíce korun ročně letí pryč, střízlivé odhady hovoří o patnácti tisících ročně za jídlo a ostatní péči.
- Jaké plemeno mu bude vyhovovat. Můžeme celý život milovat chrty a běhat s nimi, ale s přibývajícím věkem bychom si měli uvědomit, že pes, který potřebuje rychlý pohyb, nemusí být ideální. Stejné je to s velikostí plemen. Obrovský pes, která nás táhne na zledovatělém chodníku, se zvládá jinak ve třiceti a jinak v sedmdesáti.
- Kdo psa pohlídá. Protože v životě vždy nastane situace, kdy s námi pes být nemůže. Stačí pár dnů v nemocnici a je problém, kdo ho nakrmí, vyvenčí, vezme si k sobě. A navíc by člověk neměl být otrokem svého pejska.  Mnozí lidé nemohou kvůli  psa  letět na dovolenou k moři nebo jet do lázní, protože ho nemají kam dát. Jistě, existují psí hotely. Ale je to poměrně nákladná záležitost a hlavně, mnozí lidé svého psa tak milují, že by se představou, že je v cizím prostředí sám, trápili.

„Každý, kdo si pořizuje psa ve vyšším věku, by měl mít jasný takzvaný nouzový plán. V něm má být  například, kdo se v případě potřeby o pejska postará,“ míní veterinářka Hana Žertová. Mnoho veterinářů proto seniorům doporučuje raději kočky. Co se týká komunikace, jsou stejně skvělými parťáky jako psi, odpadá povinnost je venčit, vydrží doma déle samy. Jenže problém, když člověk musí odjet na delší dobu nebo skončí v nemocnici, je tady stejný. Ani kočička nemůže být dlouho sama. I kdyby ji někdo ze sousedů či přátel či příbuzných domů chodil krmit, bude se trápit steskem. A když si ji někdo bude chtít vzít k sobě, bude naštvaná. Kočka má svůj domov a velmi obtížně se jí žije přechodně v jiném teritoriu.

Nabízí se možnost pořídit si křečka, králíčka, ptáčka. No jo, jenže mnoho seniorů hledá parťáka, se kterým si bude moct povídat, bavit se. A to křečci a další zvířátka moc nesplňují. Pes je zkrátka pes, jak tvrdí každý, kdo v životě nějakého měl. Zkrátka, psy už společnost nebere jako zvířata, ale jako bytosti rovnocenné lidem, o čemž svědčí i občanský zákoník, podle něhož už pes není považován za věc, jak tomu bylo dříve.

Takže bychom se při rozhodování, zda si pořídit ve vyšším věku psa, měli chovat stejně zodpovědně, jako když se člověk za mlada rozhoduje, zda si pořídit dítě. Zkrátka, zda je schopen mu poskytnout vše, co potřebuje. Pak z takových dobře promyšlených rozhodnutí ve správný čas a se správným nouzovým plánem může být nádherný čas strávený v penzi se psem.

 

Pořídili jste si na důchod nějakého domácího mazlíčka? Napište nám své postřehy ze života s pejskem, kočičkou či jiným zvířetem, které chováte. Nejzajímavější příběh odměníme malým dárkem (tužkou na tablety a smartphony).

Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Já sama jsem nikdy po žádném zvířátku netoužila, přesto jsem si jich se svými dětmi užila ažaž. Když odešly z domu, často jsem hlídala pejsky svých přátel a zrovna teď se staráme o jejich kocoura. Nebýt jeho, asi by nás v tomto nevlídném počasí jen tak něco ven nedostalo. Ale zodpovědnost je zodpovědnost a navíc i on je náš kamarád.
Soňa Prachfeldová
Kdo má dobré podmínky a není na to sám, popřípadě je, ale může zaskočit někdo z rodiny - pokud bude nutno, tak ať si pejska nebo kočičku pořídí. Rozjasní mu to život, má odpovědnost za zvířátko a hlavně tato zvířátka umí dát moře lásky a tu starší člověk někdy postrádá. Mě rodinka překvapila.když mi k mému jubileu 70 let pořídila chodského pejska , k mým rozumným dvěma boxerům. Záleží samozřejmě na fyzičce, elánu, takže menší rasa je asi lepší. Tak ať se nám a našim miláčkům daří !
Zuzana Pivcová
My máme "společné" kočky, ale ve skutečnosti žijí se sestrou, která o ně vzorně pečuje. Mě samozřejmě znají z návštěv a z delšího společného letního pobytu na chalupě, ale jejich panička je ona. Když výjimečně někam na dva dny odjela, byla jsem ráda, že se o ně mohu postarat, spíš jsem měla obavy, hlavně kvůli podávání léků (na ledviny). Jak mezi sebou jednáme, je naprostá oboustranná samozřejmost. Jistě, že člověk cítí vděk, ale ne ve smyslu káravého "měla bys být vděčná...". Myslím, Květo, že Jarmilka si jako milovnice koček opravdu tu Tvou dnešní "prostořekost" (viz: Že Ti pusa neupadne, Mluv pravdu!) nezasloužila. To mě napadlo už při čtení Tvého příspěvku. A teď se stavím za to, co na konci napsal pan Karel. Někdy je opravdu lepší dvakrát měřit (tedy zvážit slova) a teprve pak říznout. Myslím ale, že Ti to následně už došlo samotné, žes slovně poněkud přestřelila.
Eva Mužíková
Jarmilo, já si myslím, že se ke svým kočičákům chováš jak nejlépe umíš. Jestliže po dobu Tvé nepřítomnosti žijí v prostřeďí které dobře znají a jsou ve styku s lidmi, které také dobře znají, nestrádají. Horší to je v případě, kdy odjede majitel kočky která žije v bytě, bez volného pohybu a stará se o ní naprosto cizí člověk. Nežli si na něj zvykne, bývá i několik dnů zalezlá, odmítá komunikaci a pochopitelně i psychicky stràdá. Někdy i odmítá přijímat zanechanou potravu, teprve opravdový hlad toto změní. Toto mám z vlastní zkušenosti, kdy jsem se v několika případech o takovéto zvířátko starala. V jednom případě jsem donutila majitelku k návratu z dovolené, i přes moji maximálni snahu zvířátko velmi strádalo.
¨Karel Komberec
Paní Houdková musím reagovat na váš příspěvek ohledně zodpovědnosti paní Jakubcové ohledně péče o domácí kočičky spojené s cestováním.Jsem častým hostem v jejím domově,takže jsem přímím svědkem jak se dovolím podotknout tato takzvaná kočičí máma stará o svoje mazlíčky.Své snaše nemusí být vděčná za starost když je mimo domov,tato výpomoc v této rodině je oboustranná.Tento soulad mezi matkou,synem snachou a vnoučaty je příkladná.Vzhledem k tomu,že jsem s Vámi seděl u jednoho stolu a poslouchal Vaše názory,jak proklínáte život po sedmdesátce,musel jsem vám říci,snad si to budete pamatovat,aby jste se nerouhala,že jsou lidé,kteří se tohoto věku nedožijí.Pak jsem se zvedl a musel odejít.Tento můj příspěvek je reakce,na váš příspěvek,z kterého čiší zloba a závist.Važte slova,než budete psát o někom,jehož život neznáte.
Marie Pudichová
Není zvíře jako zvíře. A každý má náklonost k jinému zvířeti, či zvířátku. Dnes jsou v oblibě (hlavně u dětí) zakrslí králici. Jelikož bydlím na vesnici, kde láska ke zvířatům se mísí s užitkem, vidím to trochu jinak. Stále si ale slibuji, že až mi nohy tolik sloužit nebudou, pořídím si ptáčka. Možná k tomu ani nedojde a zůstanu pouze u obrázku a zachovám se tak, jak píše Hela. Mám je tak ráda, že si je nejspíš nepořídím...
Květoslava HOUDKOVÁ
Jarmilo - ano, se vztahem dítě/zvíře plně souhlasím. Moje děti i vnoučata - všichni vyrostli spolu se zvířaty, byli svědky i narození (štěňata/koťata) = nemusely klást otázku "jak jsme přišli na svět", získali mnoho dobrých vlastností atd. Nic ve zlém - jen jsem chtěla Tvou ochotnou/obětavou snachu/rodinu připomenout - plně si to zaslouží.
Jarmila Jakubcová
Květko, kdybych bydlela sama nikdy bych si kočenky nepořizovala.Tím, ž bydlím v rodinném dvougeneračním domě není problém aby se mi rodina syna o kočenky postarala. I já se starám když jsou na dovolené o jejich kočenku Bambulku a rybičky. U pejska je to horší a tak také žádného nemám. Moje kočenky v létě mají přístup na chráněnou zahradu a v zimě mají k dispozici celou zimní s různými kočičími prolézačkami. Myslím, že mají krásný život protože jsou milovány všemi členy rodiny. Moje vnučka od roku žije s kočenkou Bambulkou a nyní i vnouček. Děti tím získávají vztah k přírodě.
Květoslava HOUDKOVÁ
Jarmilo Jak. - mluvíš o zodpovědnosti - že Ti pusa neupadne! Spíš bys měla chválit a být vděčna své ochotné snaše, která Ti pečuje o kočky při Tvých častých pobytech v cizině a ČR. Těžko bys si toulky dovolila, kdyby snacha žila daleko !! (piš pravdu)
Jana Baloušková
Moje kamarádka Dáša zůstala v 60 letech, po smrti manžela, sama se psem. Byl to vždy problém jít večer na koncert, do kina, do divadla, večer do restaurace. Pes prý za tmy o samotě štěkal a vyl, sousedi byli pak hodně nevrlí. Na výlet mohla jen na pár hodin, na dovolené na týden, jen pokud dcera psa mohla obstarat. Lázně žádné, při nemoci venčení i za vysoké horečky. Myslím, že pes je pro singl člověka docela přítěží, musí mu obětovat hodně času a odepřít si svoje koníčky. I když pes dává člověku bezmeznou lásku, které se mu od lidí nedostává. Ve vyšším věku by si lidé domácí zvíře neměli pořizovat, pokud není někdo, koho dobře zná a kdo by se o něj postaral v případě, že jejich pán už nebude moci. Za mlada jsme měli andulky, křečky a morčata, pro děti je dobré, když se musí o něco starat. Pokud ta péče nakonec stejně nezůstane na rodičích. Dnes bych se o jakékoliv zvířátko nebyla schopná ani ochotná postarat.
Jarmila Jakubcová
V mládí jsem měla malého pejska, nyní již mám třetí generaci kočenek. Vždy se řídí slovy : Stáváš se navždy zodpovědným za to co k sobě připoutáš". Slova Malého prince od Antoine de Saint Exupéry by si měl pamatovat každý kdo si pořídí k sobě malého zvířecího tvorečka, ať je to pejsek, kočička či ptáček.
Jiřina Votavová
Oprava: Zvířáta a zvířátka mám ráda.
Helenka Červenka
Mám ráda zvířátka a proto si je nepořizuju - při mém rozlítaném způsobu života bych o ně nemohla na 100% pečovat
Jiřina Votavová
Zvířat a zvířátek mám ráda. Zatím ale nemám potřebu svůj život o soužití s jakýmkoliv zvířátkem obohacovat a tím pádem se i omezovat. Neumím si vůbec představit, jak od časného ráno několikrát denně musím chodit venčit, i když jsem stále pohyblivá, a nemohu si volně disponovat svým volným časem. Když byly děti malé, měli jsme morče nebo andulku. V době dovolených jsme je jednoduše k někomu přemístili a my mohli odjet na dovolenou nebo se vydat třeba na jednodenní výlet. Takové zvíře mít doma si umím představit a ještě k tomu někoho, kdo bude ochoten se o něj podle potřeby postarat. Vzpomínám si, že i s andulkou a morčetem jsme zažili plno zábavy.
Zuzana Pivcová
Jako vše v pokročilejším věku, i toto je velmi individuální. Záleží na povaze, na vitalitě a na životních podmínkách chovatele domácího mazlíčka. Opravdu bych se nebála pořídit si i v tomto věku šěně (viz třeba Soňa). Ale pro všechny případy bych měla tuto skutečnost mít tak ošetřenou, aby se měl zvířete kdo ujmout, pokud by se se mnou něco stalo. To je pak velmi smutné, když policie otevře byt a najde tam opuštěná zvířata.