Váš partner těžce onemocněl. Dovedete se o něj postarat?
Ilustrační foto: ingimage.com

Váš partner těžce onemocněl. Dovedete se o něj postarat?

15. 2. 2017

Je to jeden z nejhorších zážitků v životě žen. Když partner onemocní tak, že potřebuje nepřetržitou péči. Z muže je najednou bezmocné děcko. Těžko najdeme v partnerských vztazích více stresující situaci.  

Šestašedesátiletá Marta z Prahy už téměř rok nebyla ani jeden den z domu déle než hodinu. V té hodině pokaždé rychle pořizuje nákupy v nejbližším obchodním centru. Nebyla téměř rok na kávě s kamarádkami, na procházce, v divadle, na výletě. Nemůže totiž svého manžela nechat doma samotného. Ten má velké problémy s prostatou, je silný diabetik a to, co dříve rodina považovala za jeho mrzutost a špatnou náladu, se rozvinulo do stařecké demence. Když šla naposledy nakoupit, nechal doma puštěný plyn, otevřené dveře u lednice a pootevíral všechna okna, takže spadl květináč a zranil paní, která šla po chodníku. Když byl doma sám před měsícem, ukázalo se, že pustil do bytu naprosto cizího člověka, který se toulal po domě. Nebýt všímavých sousedů, kdo ví, jak by to dopadlo.

Z frajera nezmocné děcko

„Nejhorší je, že přestal být samostatný, co se týká hygieny,“ vypráví Marta. Umývá ho, dává mu inkontinenční pleny. On jí přitom nadává, brání se tomu, několikrát ji uhodil, říká jí sprostá slova. „I když to v hlavě nemá v pořádku, cítím, že je mu to nepříjemné. Vždy byl dominantní, zkrátka frajer. On rozhodoval, já byla spíše domácí puťka. Teď se role obrátily. Co když si uvědomuje, že leží jako bezmocné děcko a já mu měním plenu? To přece i pro něj musí být strašné. Nebo si to neuvědomuje? Nevím, ale tak proč by mi při tom tak nadával? “ přemítá Marta.

Dvakrát týdně k ní začala docházet pečovatelka, aby si aspoň na chvíli oddechla. Jenže i v tu dobu, kdy třeba může zajít odreagovat se na procházku nebo za kamarádkou, stejně myslí na to, zda je doma vše v pořádku. Dcera ji nabádá, aby pro otce našly nějaké zařízení. Říká jí, že se takto o něj nemůže starat věčně, že se sama zničí. „Jenže míst v domovech pro seniory je málo a takového pacienta s demencí nikam vzít nechtějí. Nevím, kam ho mám dát a po pravdě řečeno, asi bych se s tím nevypořádala. Vždycky jsme společně odsuzovali lidi, kteří se nemocných starých příbuzných zbavili umístěním do nějakého domova. Chci mu pomáhat, až do jeho konce,“ vypráví Marta.

Je to výjimka, že o svém trápení mluví. Své celé jméno zveřejnit nechce, protože se na veřejnosti tváří, že nemoc manžela není až tak zlá a že vše zvládá. „Nechci si stěžovat,“ shrnuje. Kdo to nezažil, těžko si takovou situaci dokáže představit. Z muže, kterého žena milovala a obdivovala, který ji třeba štval svou tvrdohlavostí a dominancí, o kterého se třeba bála, že jí ho klovne jiná, protože byl atraktivní,  je najednou bezmocný hadrový panák. Zkrátka, je tak nemocný, že je odkázán na péči své partnerky.

Zná to mnoho žen, od těch, které před okolím své domácí trápení tají, až po ty, které se nebojí o těchto těžkých chvílích mluvit. Například manželka známého textaře Zdeňka Rytíře Helena Rytířová se o něj starala doslova ve dne v noci. „Když byl muž napojen na umělé plíce, měla jsem každý den jen dvouhodinovou pauzu. V té přišla pečovatelka. Bývalo to přes poledne a já aspoň stihla za ty dvě hodiny nakoupit a uvařit. Jinak jsem se od něj prakticky nemohla hnout a velmi často jsem u něj seděla i v noci,“ vypráví. Její muž se často dusil, nemohl odkašlávat, dýchat. Bylo třeba kontrolovat jeho přístroje a okamžitě zasahovat při každém jeho problému. Aby nezešílela, začala v té době psát. Jedna z jejich knih vznikla za doby, kdy sedávala u jeho postele. Přesto nikdy nelitovala, že mu takovou péči v poslední fázi život poskytla. Podobně se postavila k nemoci svého muže i Soňa Kodetová. Herec Jiří Kodet také nejtěžší chvíle svého života mohl trávit doma díky tomu, že byla jeho oddanou pečovatelkou.

„Děsím se toho, že jednou budu bezmocná a že bych skončila v nějakém zařízení. Proto jsem si nedovedla přestavit, že bych manžela nechala někde, když byl půl roku před smrtí jen ležící. Naučila jsem se pátrat po tom, na co vše má člověk v takové situaci nárok, kde se dá najít pomoc,“ vysvětluje. Říká, že ji ta zkušenost vlastně posílila. Napsala o svém muži úspěšnou knihu a vkročila do nové samostatné fáze života s pocitem, že neselhala a udělala pro svého manžela to nejlepší.

Kde hledat pomoc?

„Ne každá žena stárnutí partnera dokáže zvládnout,“ připomíná psychiatrička Tamara Tošnerová. „Setkáváme se i s případy, kdy se žena naopak takzvaně mstí muži za příkoří, která jí dříve působil. Najednou má muž méně síly, potřebuje pomoc a žena mu to dá vyžrat, protože se najednou dostala do pozice té silnější, která rozhoduje,“ říká. Problém je často v tom, že lidé nevědí, kde v takové situaci hledat pomoc. Dnes už totiž neplatí, že péče o nemocného partnera musí ležet jen na bedrech partnerky nebo že je nutné ho  umístit do nějakého zařízení. Jsou i varianty takzvaně mezi tím.

„Snad každý, kdo se setkal s tím, že někdo z jeho blízkých je nevyléčitelně nemocný a umírá, ví, jaká je to bezmoc,“ říká Sylva Vartová, zakladatelka mobilního hospice Ondrášek. Právě tato statečná dáma udělala v této oblasti velký kus práce. Když její syn umíral na rakovinu, zjistila, jak náročné je poskytovat umírajícím péči doma. Proto založila mobilní hospic. Ten funguje tak, že jeho pracovníci vyjíždějí k nevyléčitelně nemocným, o které se doma starají jejich příbuzní. Ulevují jim od bolesti, povídají si s příbuznými, vysvětlují jim, jak poznají, kdy přijde skutečný konec, pomohou při zařizování věcí s ním spojených.

„Péče o těžce nemocného blízkého je tak náročná, že někdy pomůže jen to, že si někdo sedne vedle vás a drží vás za ruku,“ říká Sylva Vartová. Ano, je to jedno z nejtěžších životních rozhodnutí: Postarám se o těžce nemocného, umírajícího partnera doma? Zvládnu to? Chci to tak? Nebo je mi bližší varianta, že mu najdu zařízení, ve kterém se o něj postarají místo mě?  

Tyto otázky si každý musí zodpovědět sám a nedat na to, co slyší od okolí. Každý z nás je jiný, každý má jiné psychické a fyzické možnosti a proto není dobré obávat se předem, že si o nás okolí pomyslí. Ženy se často bojí, že se o nich bude říkat, že jsou mrchy nevděčné, když prostě domácí péči o umírajícího partnera nezvládnou. Jenže to může končit i tak, jak se nedávno stalo v jedné ostravské rodině.

„Maminka se tři roky nepřetržitě starala o tátu, který měl rakovinu,“ vypráví osmačtyřicetiletá Lída. „Poslední fáze byla strašná, ale máma odmítala jakoukoli pomoc. Sehnali jsme pečovatelku, sestry z mobilního hospice, ale máma jakoukoli pomoc odháněla.  Byla na nás zlá, tvrdila, že je přirozené, že vše zvládne. Tatínek zemřel a maminka půl roku po něm dostala mrtvici. Ochrnula, nechodí. Já si nemůžu dovolit, abych kvůli péče o ni nechala práce. Jsem  sama a jedna z dcer ještě studuje. Jsem bezmocná. Pro maminku jsem našla domov pro seniory, ale cítím od ní tu němou výčitku: Vidíš, já se o tátu postarala. Budu s tou výčitkou žít do konce života,“ vypráví Lída.

Takže, pokud se člověk dostane do situace, kdy jeho partner  či partnerka v poslední fázi života potřebuje nepřetržitou pomoc, nezapomínejme, že je sice krásné, když veškeré trápení vezme  na sebe, ale že zároveň existuje řada organizací, kde mu aspoň částečně mohou pomoci. Protože postarat se o těžce nemocného partnera v jeho poslední fázi života je to nejkrásnější, co pro něj můžeme udělat. Ale pokud nás dotyčný miloval, určitě by nechtěl, aby nás to stálo zdraví nebo život. 

 

 

Hodnocení:
(4.9 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
anna Kuznikova
O manžela se starám už 17 rok a chvála bohu se aspoň postaví a s mou pomocí za obě ruce přejde s pokoje do pokoje jinak nic , veškerá péče ve dne i v noci a bohužel se to na mně začíná projevovat je mi 62 let a žiji pouze jeho život, nevím jak dlouho to ještě vydržím.
Hana Rypáčková
Já se snažím pomáhat, intelekt je zachován, leč tělo chátrá. Abychom nemuseli zase taxíkem na odběr krve /auto zamrzlé/, sehnala jsem přes obvodního lékaře Domácí péči a ráno v 8 Milan jen nastaví ruku... Cítím se jako bych vyhrála zlato!!! Ale musím uznat, že starat se o rodiče je jiný level než o partnera. Stále v něm vidím někoho jiného, než je.
Helenka Červenka
Zatím jsme jakž takž zdraví a vše zvládáme svépomocí. Na vlastní kůži jsem poznala, že se o mne partner dovede postarat-tři měsíce na lůžku kvůli zraněné noze toho byly důkazem. A určitě pomůžu já, kdyby se cokoli stalo, ale starala bych se určitě doma a volila zároveň odbornou pomoc-proto ty služby existují.
Hana Práglová
Nemohu číst všechny příspěvkY !!!! Ne z nedostatku času---ale z psychických důvodů!!! Zažila jsem si myslím dost! A -- protože ne všechen kvalifikovaný zdravotnický personál se nechová vždy kvalifikovaně a profesionálně,,,dnes starosti o své nejbližší už bohužel nemám
ivana kosťunová
znám dva případy ze svého okolí, kdy to rodina dokázala. Vždy to bylo za cenu velkého osobního odříkání a velmi silné vůle. Obě ty ženy to však nenesly ani jako oběť, ani jako povinnost, ale jako přirozený běh věcí. Byly rády, že pro svého vážně nemocného partnera udělaly vše, co udělat mohly. Péče o vážně nemocného člena rodiny tu rodinu stmelila a jedna má známá mi svěřila, že tato skutečnost prověřila i okruh přátel. Prostě se projevilo, kdo je skutečný přítel.Jen by mělo být více služeb na podporu domácá péče. Asistenti, doprava, zdravotní sestry na konzultace, pečovatelky pro pomoc v domácnosti.
Marie Ženatová
Manželova nemoc byla zlá - leukémie. Byl v Brně, měl i transplantaci kostní dřeně, byl plný elánu, optimismu, velmi miloval život a pevně věřil v uzdravení. Jenže brzy po transplantaci začali špatné buňky přebíjet ty zdravé a nebyla další šance ani naděje... Už to bude 15 let co odešel na věčnost, dnes by byla asi daleko lepší šance na vyléčení, tehdy na tom oddělení v Brně bylo velmi vysoké procento úmrtnosti. Někteří si svoje blízké brali na poslední dny domů, někteří umírali v nemocnici. Manžela jsme dovezli - spíš donesli ze sanitky domů, měla jsem z nemocnice vypůjčenou "pojízdnou židličku" dávala jsem mu prostěradla na jedno použití, v ranních horečkách studené zábaly, léky, lepila jsem mu střídavě na svaly morfiové náplasti, dá se říct - byla jsem téměř neustále s ním, spávala vedle - ve dne pospával, v noci byl čilejší - pletl si den i noc, přestával vidět - tak jsem mu hodně četla, poslouchl rozhlas. Dostala jsem ke všemu ještě i já zánět žil, chodila jsem kolem něho se zavázanými nohami - s každodenním večerním koupáním mi pomáhal ženatý syn, když přijel domů z práce. Když se zastavila dcera z práce, tak jsem vždy něco udělala, nebo když přijela moje maminka - tak jsem věšela prádlo - odcházela jsem jen na zahradu ale stále ve strachu... Byla jsem nevyspalá, vyčerpaná, ale manžel mi stále děkoval, jak se o něj starám - to mi dávalo sílu to všechno vydržet... Jeden večer se mi zdálo, že jeho dech je klidnější, že se mu ulevuje - říkala jsem si v duchu: díky Pánu Bohu - on se snad vyléčí, seděla jsem u něj, hladila ho po ruce a on klidně usnul, jeho dech byl tišší a tišší - dostala jsem strach - volám syna... Je psycholog, teolog - má zkoušku z anatomie - říká mi: Tatínek nám odešel na věčnost... bylo mu 59 let a mě v té době 56...
Jitka Caklová
Je to velice těžké. Když moji maminku stihla mozková příhoda, chodila jsem ještě do práce. Stála jsem před těžkým rozhodnutím, při kterém sehrály velkou roli moje existenční důvody. Maminka tehdy byla v LDN a navštěvovala jsem jí téměř denně. Bylo tam dost pacientů, za kterými chodily návštěvy jen v době výplaty důchodu. Říkala jsem si, kdybych už alespoň byla v důchodu. Dnes v důchodu jsem, ale také o 18 let starší a neumím si představit, o takto nemocného člověka, vzhledem ke svým zdravotním problémům, se dva roky starat, 24 hodin denně. Poslední dva odstavce článku jsou výstižné. Jako návrh bych brala ústav přiměřené velikosti, který by mohl být v každém městě, či větší vesnici, kam bych mohla ráno přijít, maminku umýt, dát jí snídani, nějakou dobu s ní pobýt, odejít beze strachu, že se něco stane, uvařit oběd, atd. Stejný režim, jako při domácí péči a noc mít pro svůj spánek a načerpání sil do dalšího dne. Jinak hrozí totální vyhoření a po skončení útrap přijdou vlastní, mnohdy podstatně horší problémy.
Zuzana Pivcová
Vždycky jsem si říkala, jak mohou být šťastni ti, kteří mají dlouhá léta své rodiče. Jenže k tomu patří v řadě případů právě i pomoc ve stáří a při nemohoucnoasti. Tady opravdu nemohu fundovaně odpovědět. Srdce by mi říkalo, že pomoct chce, ale síly by mi asi nestačily. Nevím, jestli to tak má být, že se pro toho, kdo je na tom zle, ten druhý obětuje a vyčerpá natolik, že odejde zároveň s ním. Pokud je lidí víc, mohou se prostřídat, ale jedinec to nemůže zvládnout. Opravdu se mi to těžko říká. Věřím, že jsou různé asistenční a charitativní služby, několikrát jsem už četla nabídky.
Jana Šenbergerová
Už si to dovedu představit, zažila jsem to. Je to něco, na co se můžete mnohem líp připravit technicky než psychicky. Já měla to "štěstí", že jsem měla dost času připravit se na to i psychicky. Když jsem viděla, jak to chodilo v LDN, byla jsem pevně rozhodnutá postarat se sama. V domově důchodců mi půjčili vyřazenou nemocniční postel. Nebyla polohovací, ale vyhovovala výškou. Posešívala jsem roztrhané matrace odolné proti protečení. Nastěhovala jsem ji do obýváku vedle kuchyně, takže jsem byla stále po ruce. Vedle ní byla pohovka, na které jsem spávala, když to bylo třeba. Vyběhala jsem pleny a další materiál potřebný k udržování hygieny. Z přebalování jsem měla největší obavy. Ukázalo se, že byly zbytečné, protože mi to nakonec vadilo ze všeho nejmíň. Nepochybuji o tom, že můj muž z toho měl trauma, proto se tvářil nezúčastněně, ale dbal mých pokynů, a pokud to bylo v jeho silách, byl mi nápomocný. Horší to bylo s polohováním. Domů ho poslali s dekubity a obvodní lékař, který k nám v případě potřeby docházel, doporučil co půl hodiny měnit polohu. Hodně mi pomohla kamarádka - rehabilitační sestra, která nám zapůjčila biolampu. Díky ní se podařilo proleženiny úplně eliminovat. Pomáhala nám třeba s koupáním, kdy jsme ho nosily do a z vany, u čehož bývala docela legrace. Nebyl žádná muší váha. Pobyla s ním, když jsem potřebovala odejít mimo dům, píchla inzulín, ale hlavně byla zdrojem zábavy, když si s ním povídala. Občas jsem je zastihla oba spící. Dobře vím, co to obnáší, takže bych nikdy nezazlívala nikomu, že tuto péči přenechá odborníkům. Pro Jednoho je příliš náročná a vyčerpávající.
Alena Tollarová
Nedovedu si takovou situaci vůbec představit a ani se o to raději nesnažím. Proč se tím stresovat v době, kdy to není aktuální. Ale jsme ve věku, kdy se to může stát kdykoliv, ze dne na den. Ale může to být i opačně - bezmocná zůstane žena. Když se to stalo mně, byla jsem v nemocnici a vrátila se domů už po svých. Ale v lázních bylo několik dvojic, kde jeden z partnerů byl na vozíčku, asi po mrtvici. Bylo to tak napůl, některý vozík tlačila žena, na jiném seděla ...
Jana Kollinová
Líbí se mi, že redakce nabízí témata, která jsou pro mnohé čtenáře tabu, ale v komentářích mohou zaznít řešení, která pomohou. Starat se o partnera, vyžadujího 24 hodinovou péči, je obdivuhodné, ale ze svých vlastních zkušeností mohu doporučit profesionální péči. Nejen láskou je člověk živ.