Nový život jako chůva
Ilustrační foto: ingimage.com

Nový život jako chůva

23. 1. 2017

Je vám nad padesát, máte ráda děti, jste trpělivá, máte dost času? Pak vězte, že je o vás na trhu práce právě velký zájem. Ano, existuje obor, ve kterém jsou dříve narození žádanější než mladí.

Chůva, hospodyně, pomocnice v domácnosti. Názvů má ta profese více, její náplň se poněkud liší, ale podstatné je toto: Organizuje se čím dál více rekvalifikačních kurzů na chůvy, zájem o jejich absolventky roste a největší je o ty vyššího věku. Už totiž neplatí, že hlídání dětí je doménou studentek, které si tak přivydělávají. Mnoho rodin raději jako chůvu hledá ženu zralou, zkušenou, která sama děti vychovala. Zkrátka, aktivní seniorku.

Během dvou let se vyškolilo tři sta nových chův. Rekvalifikace nabízí řada dalších organizací po celé zemi, nejlepší přehled o nich se dá získat na každém úřadu práce. Struktura rodin totiž v poslední době prošla velkou změnou. Mnoho babiček nemá na hlídání vnoučat čas, ještě pracují, mají své zájmy. Navíc mnoho mladých rodin žije daleko od svých příbuzných. „Přestěhovali jsme se z Ostravy do satelitního domku u Prahy, protože manžel dostal v Praze dobrou práci,“ vypráví dvaatřicetiletá Kamila, matka čtyřleté Dominiky. Po mateřské nastoupila do práce, ale ukázalo se, že není schopna sladit svou pracovní dobu s vyzvedáváním dcery ze školky. Kamila je novinářka, často musí být v práci do večera, manžel také. Babičky jsou na Ostravsku.

„Samozřejmě přijedou třeba na týden, když je malá nemocná, ale my potřebovali někoho, kdo je schopen pohlídat Dominiku nárazově, nepravidelně, kromě toho ji vyzvedávat některé dny ze školky. Párkrát u mě byla jedna studentka, ale moc důvěry ve mně nevzbuzovala. Navíc se jedné mé kolegyni stalo, že jí studentka-chůva naprosto drze flirtovala s jejím mužem. Takže mé rozhodnutí bylo jasné, hledala jsem starší paní, která má čas, žije blízko a nebude pro ni problém dvakrát či třikrát týdně Dominiku přivést ze školky a pobýt u nás, než někdo z nás přijde z práce. Našla jsem a jsem spokojená. Dohodly jsme se, že nám paní občas vyžehlí, poklidí, Dominika ji má ráda, paní je bývalá zdravotní sestra, takže jsem klidná a vím, že je o dceru postaráno, i kdyby se něco přihodilo. Navíc prošla rekvalifikačním kurzem, který obsahuje psychotesty, zdravovědu, takže v ní mám důvěru,“ vysvětluje.

Chůva není rozmařilost
Mít pomocnici v domácnosti či chůvu už není bráno jako rozmařilost žen, které si nejsou schopny s domácností poradit. Naopak. „Dříve žena často neměla pravidelné zaměstnání, ale dost tvrdě pracovala doma,“ říká sociolog Jan Spousta. „Domácnosti vyžadovala hodně ruční práce, neexistovaly elektrické přístroje, ženy musely vařit, prát, obstarávat děti, zahrady, zvířectvo. Ale nechodily do práce. Nyní je pro mnoho rodin ženino zaměstnání důležité, bez jejího příjmu by nemohly splácet hypotéky. Navíc lidé často žijí daleko od rodičů, babičky nejsou při ruce. Pro mnohé je tedy pravidelná či občasná výpomoc s dítětem naprosto nezbytná věc,“ vysvětluje. A lidé si dovedou propočítat, že se jim vyplatí. Mnohé ženy mají dobře placenou práci a je pro ně výhodnější zaplatit pár tisíc za to, že je o jejich dítě dobře postaráno, než zůstat doma a trápit se, že z manželova platu rodina nevyjde. Takže mít chůvu či být chůvou nyní není zvláštního či rozmařilého.

„Zájem o kurzy je velký, obsahují základy zdravovědy, právní práce, na konec se skládá zkouška. Po jejím složení je možné získat živnostenské oprávnění,“ říká Jan Schneider ze Zdravotnického zařízení Praha 4. A dodává: „Často se do nich hlásí právě ženy vyššího věku, které obtížně sháněly práci, když o tu dosavadní přišly. Kurzy jsou však náročné a nedají se brát tak, že je to práce pro každého. Mohou jimi projít jen ženy, u nichž se projeví zodpovědnost, zájem o tuto práci. Je to práce specifická a náročná, není pro každého,“ připomíná.

Konec s pocity nepotřebnosti
Soňa Šudřichová z Ostravy si díky rekvalifikaci na chůvu naprosto změnila život. Když jí bylo kolem padesáti, přišla o práci v administrativě, kterou dělala celý život. Najednou se cítila nepotřebná. Hledala práci marně, na její životopisy nikdo ani nereagoval, ze všech stran slyšela: No jo, po padesátce už práci nenajdeš. A tak se v neziskové společnosti Athena přeškolila na chůvu. „Kurz je náročný, rodiče nesvěří dítě jen tak kdekomu, takže se žádá profesionalita. Absolvovala jsem kurz první pomoci, psychotesty. Ale právě v tomto oboru se ukázalo, že vyšší věk je výhodou. Že mám zkušenosti z výchovy vlastních dětí, že zřejmě působím důvěryhodněji než mladé holky,“ vypráví. Její příběh končí happy endem, nakonec si založila vlastní agenturu a zaměstnává další ženy, protože o práci chův je zájem.

Podobnou zkušenost má osmapadesátiletá Marta, která si přeje zůstat v anonymitě, aby rodina, pro kterou pracuje, neměla pocit, že vynáší něco z jejího soukromí. „Celý život jsem pracovala jako sekretářka, ve čtyřiapadesáti mi šéf oznámil, že probíhá reorganizace a přišla jsem o místo. Reorganizace spočívala v tom, že na mé místo nastoupila pětadvacetiletá slečna, se kterou podváděl manželku. Byla jsem zoufalá. Bez peněz, bez perspektivy, manžel už byl v penzi. Seděli jsme doma, koukali na televizi, neměli o čem mluvit. Teď chodím do rodiny velmi úspěšného podnikatele hlídat jeho šestiletého syna. Oba rodiče pracují v rodinné firmě, já jim doma uklízím a starám se o to, aby kluk udělal úkoly a dorazil domů v čase, kdy má. Dokonce mi dali k dispozici auto, takže chlapce občas vezu na hokej, mezitím jim nakoupím. Je to různorodé, prostě si vždy zavoláme a domluvíme se, co potřebují. Jsou moc milí a letos mi k Vánocům dokonce koupili hodinky. Mám slušné peníze, vedu díky nim aktivní život. Rozhodně to nepovažuji za potupnou práci, dcera mi řekla, že jim dělám služku, že bych v mém věku už měla odpočívat. Jenže mě baví povídat si s tím šestiletým klukem, vařit mu a dívat se, jak mu chutná, fandit mu, když se mu daří na tréninku,“ vypráví.

Papír nebo láska na první pohled?
Některé rodiny hledají chůvy na základě doporučení známých a je jim jedno, jestli má dotyčná na hlídaní dětí takzvaně papír, tedy zda jde o chůvu profesionální. Staví na osobních sympatiích, na důvěře. Jiní naopak trvají na tom, aby jim chůvu dodala agentura, žádají potvrzení, že  paní je skutečně vyškolená. Přesto vždy záleží na tom, jak si dotyčná s rodinou sedne. Ani deset kurzů nezaručí, že chůva natrefí na rodinu, se kterou si bude rozumět. Zpravidla jde o velmi křehký vztah založený jak na odstupu a profesionalitě, tak na porozumění a citech. Protože svěřit někomu dítě, to je snad největší projev důvěry. A zachovat si odstup, nevměšovat se do rodinných záležitostí, cizí dítě milovat a zároveň vychovávat, to je snad největší projev profesionality.

Každopádně je důležité si uvědomit, že to není práce pro každého. Pokud žena nemá ráda děti, rozhodně ji dělat nemůže a v rekvalifikačních kurzech se to zpravidla projeví. Také je pak zásadní předem si přesně vyjasnit, co rodina od chůvy očekává. Ale vězte, že pokud je vám více let, v tomto případě to není na škodu. Zejména, když jste akční, nevadí vám chodit s dítětem ven, vyznáte se v moderních technologiích a navíc třeba ještě ovládáte nějaký cizí jazyk, který můžete s dítětem procvičovat. Pak se může stát, že si z nabídek budete vybírat a cítit se jako žádaná hvězda.

Hodnocení:
(3.6 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Květoslava HOUDKOVÁ
Zdravím Elenko a plně souhlasím s Tvým stanoviskem - "hlídání" dítěte znamená i velké riziko zodpovědnosti! Nesmí nás mýlit., že když jsme zdárně uspěly u svých vnoučat, lze takto pokračovat dál. Mohou nastat situace -fyzické i psychické- které už senior-laik nezvládne a přinesly by mu zbytečné problémy (moderní maminka přeci nemá na výchovu dítěte "čas" a ráda přenese zodpovědnost na "hlídací babičku". Letos budu už 20 r. v důchodu - žiji sama - možnosti -jak tu samotu odbourávat bez dalších starostí- jsou !
Elena Valeriánová
Nevím, o které době pan sociolog mluví, ale pokud o době, kdy většina dnešních seniorů vychovávala své vlastní děti, tak se plete pokud si mysli, že ženy v té době neměly pravidelné zaměstnání. Nebo, že ženy nechodily do prace vůbec a tvrdě pracovaly doma. Ano, s druhou částí tvrzení souhlasím, ale do práce jsme chodily, jinak bychom byly příživnice.
Elena Valeriánová
V našem domě bydleli v jednom bytě nájemníci - rodiče, dvě dospělé děti a jedno dítě školou povinné. Pak se jim narodilo další dítě, když mu byly asi čtyři měsíce přišla za mnou jeho maminka, že z finančních důvodů musí jít do práce (doplňovala zboží v supermarketu) a jestli bych jim v případě potřeby nehlidala malého. Odmítla jsem. Byli doma čtyři silní kuřáci, kluci si "hledali" práci. Máma do práce dojížděla 15km. Nakonec by to skončilo tak, že bych malého hlídala pořád a neměli by z čeho platit. Ale největší strach jsem měla z toho, kdyby se malému při mém hlidani něco stalo. Naštěstí se brzy odstěhovali.
Jarmila Jakubcová
V našem Totemu jsme zkoušely projekt "hlídací babičky". maminky se v Totemu přihlásily že mají zájem o hlídání a my jsme z řad našich seniorek našly zájemkyně o hlídání.Fungovalo to asi půl roku. Projekt skonči protože nikdo děti nechtěl nakonec hlídat.Problém je v tom, když se třeba děcko poraní , dojde v domácnosti ke škodě na majetku atd. Vznikají z toho pak velké problémy ve věci pojištění. Projekt proto skončil.
Hana Rypáčková
Sousedka v domě léta hlídala děti lékařům, než je vzali do školky. Nyní mají přímo v nemocnici jesle i školku pro pracovníky nemocnice a tak pracuje v obchodě. Je unavená, na rozdíl od doby, kdy hlídala u sebe v bytě i čtyři děti /nárazově/ . Děti byly spokojené a klidné, byla hodná, ale důsledná. Když jsem viděla děti s maminkou při přebírání- to bylo vztekání a vzdoru. Záleží na prostředí, kde děti jsou. Kamarádka zase hlídala děti agentuře jen večer po uložení do rána. /Na noční směny rodičů nebo za zábavou/ .
Květoslava HOUDKOVÁ
Také jsem o hlídání dítěte uvažovala, ale stačilo mi ( vidět např. v obchodě) jak už malé děti jsou rozeřvané, vzteklé i sprosté na svou "moderní" maminku, které toto už snad ani nevadí. A proto: Péče o dítě = NIKDY ! Raději funguji - občas jako "psí MŠ" - pro hodnou a na slovo poslušnou fenku - mám tak pohodu i klid.
Věra Lišková
Sama zkušenosti s opatrováním (mimo vnoučat) nemám, ale moje sestra v důchodu nějaký čas tuto práci vykonávala. Vždy to s dětmi uměla, měly ji moc rádi. Na starosti měla jen hlídání dětí, nic navíc. Jenže dnešní moderní výchova, nijak děti neomezovat jí dávala pořádně zabrat. Měla celý den na starosti dvouletého a čtyřletého chlapečka. Ten větší zlobil a z rozpustilosti zkoušel co si může dovolit (vylil třeba hrneček s kakaem na stůl a smál se tomu ). Na vlastní děti jde zakřičet, nebo je plesknout přes ruku, ale tady to nešlo. Víc sestru bavilo dělat průvodce, třeba v muzeu, nepřinášelo to tolik starostí a vracela se domů odpočinutá, kdežto od opatrování dětí unavená.
ivana kosťunová
To je zajímavá příležitost i pro osamělé starší ženy.