Sněhové vzpomínky
FOTO: autorka

Sněhové vzpomínky

30. 1. 2017

Zaslechla jsem zprávu, že v některém z minulých roků v Praze asi 100 sypačů řízených počítači vyjelo v jeden den, kdy tam byla kalamita - napadlo několik cm sněhu. Nedá mi to, abych si v letošní zimě, která je dost mrazivá nepřipomenula dobu, jak se dříve odstraňoval sníh v mé rodné vesnici na Drahanské vrchovině, a to obyčejným dřevěným pluhem.

V mém dětství jsme vždy před nadcházející zimou dávali mezi okna našité pytlíky vyplněné drobným senem a ještě je obalovali úhledným papírem, aby tak moc zima nešla do obytných místností škvírami v oknech. K nepoužívaným vratům nebo ke dveřím od chlévů se dávala sláma, aby byla i více chráněná zvířata před velikými mrazy. I já letos dávám ve velikých mrazech k venkovním dveřím deky a přece jen víc všechno utěsňuji.

V roce 1952-53 byla dlouhá tuhá zima  s velkou sněhovou nadílkou. V té době v mé rodné vesnici neměl nikdo ani osobní auto, autobus jezdil do města jen velmi zřídka. Pod lípou na malém náměstíčku byl velký dřevěný pluh - byl to pro mne v mém věku asi 5 let obrovský kolos z tvrdého dubového dřeva. V té době bylo ve vesnici jen něco málo přes 30 tažných koní, ti nejzdatnější pomáhali i přes zimu udržovat pomocí tohoto kolosu sjízdnost silnice.

Moji rodiče měli koně dva - hřebce Šemíka a klisnu Adu, takže nepatřili k těm nejsilnějším, ale přesto občas vyšla povinnost, aby tatínek také někdy silnici protáhl. Vzal mne s sebou jedno odpoledne, abych mu něco přidržela, kdyby se pluh musel na jedné nebo druhé straně rozevírat.  Přes vesnici jsme jeli se staženým pluhem. Cesty byly užší a já si sedla vzadu na široké břevno pluhu. Za vesnicí se pluh z obou stran rozevřel, protože silnice byla širší a koně museli už vynakládat více síly. Tatínek mne pobídl, abych se šla ohřát domů, že to zvládne už sám - ale zítra za tmy že mne vzbudí a projedeme to spolu - byla jsem nejstarší dítě.

Brzy ráno za úplné tmy jsem na sebe dala co nejvíce oblečení a už stála ve dveřích maštale, které na mne dýchlo teplem koní. Nabalený tatínek měl na sobě kabát, podšitý králičími kůžkami, koně přehodil houněmi a a z obou stran zavěsil rolničky. Já jsem měla menší podložku z kozí kůže, která se vešla vpředu na špičku pluhu, kam jsem se dobře vešla stočená do klubíčka. Pluh byl přimrzlý, povel "Vijóó" se musel opakovat dvakrát. Kolos se rozjel a tatínek - v rukách otěže - šel rozvážným krokem vedle roztaženého pluhu. Všechno kolem nás bylo panensky bílé, místo rybníčku bílá pláň. Koně našlapovali tiše, sníh občas zavrzal pod těžkými botami - filcáky tatínka. Padaly drobné sněhové vločky a občas mi nějaká spadla až do oka. Krajina kolem byla úplně jiná v bílém světle měsíce, a když jsme přijeli do lesa, už jsem se začínala i bát.

"Prrr," tatínek zastavil a povídá: "Mosiš slizt z ploho, zmrzla bes... Mosiš jit pěške jako já, ale za plohem..." řekl mi horáckým nářečím.

Poslušně jsem slezla a skutečně cítila celé tělo ztuhlé. Tatínek dal každému z koní skývu chleba, kterou vytáhl z kapsy, a po chvíli povel: "Vijóó, zaber Šemiko a Ado..." Občas jsme stáhli jednu stranu, druhou, ale pak už zase roztáhli těžká břevna. Teď přišlo místo, kde byly hromádky škváry, aby si někteří řidiči sami - kdyby nemohli projet a klouzalo jim to - mohli posypat cestu.

Uslyšela jsem zavolání: "Kdebe to koně do kopečka nehotáhle a ploh začal cófat, hotiké pryč a skoč doprava." Nestalo se tak, koně to vytáhli, ale oči byly stále na stopkách - aby koně někde nesjeli do patníku u cesty.  A já se už víc začínala bát sama vzadu a vyděšeně se v duchu modlila - Andělíčku, můj strážníčku...  Už jsem nemohla, cítila jsem, že už se potřebuji položit na sníh a zavřít oči...

Tatínek se naštěstí otočil a uviděl mne, jak sotva jdu. Zastavil koně, vzal mě do náruče a znovu položil na malou podložku u špičky pluhu a zabalil do kozí kůže.

Už jsem viděla vršky dřevěných zábran proti sněhu, pak po obou stranách vršky vzrostlých stromů třešní a to už jsem viděla, že se blížíme k vesnici. A stromy obalené krásnou jinovatkou a sněhem jakoby mi šeptaly - zavři oči, teď už můžeš.

Doma mne tatínek ani nesvlékl, jen zul boty, položil do peřin, abych rozmrzla, a jen tiše řekl: "Vodpočni si a ať se tě něco pěknyho zdá, autobus ož bode muct projet..."

Věděla jsem, že Šemik a Ada dostanou za tu dřinu oves, seno a vodu, a už jsem nevěděla o světě...

A ještě na závěr ode mne malé přáníčko: Ať se každý den v tomto roce 2017 stane jiskrou, která vzplane a zažehne lepší budoucnost, ve které bude všeho dost. Hlavně těch překrásných dní k naprosté spokojenosti všech a co nejméně problémů.

         

 

 

 

 

   

Hodnocení:
(4.9 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
To Vaše vyprávění mně připomnělo úryvek z knihy J.Š.Baara Paní komisarka, kde autor popisuje, jak sedláci z Klenčí měli za povinnost protahovat cestu až k hranicím do Německa.Právě tak je tam popisován dřevěný pluh a koně, kteří ho táhli.Moc hezky a věrně jste to popsala, Dnes se z každého centimetru sněhu dělá kalamita a velký problém. To Vaše vyprávění je skvělé.
Soňa Prachfeldová
Je krásné se vracet takhle do dětství ve vzpomínkách. Můj tatínek jezdil s náklaďáčkem a když mrzlo, několikrát v noci vstával a točil klikou, pak vyrážel ve 2 ráno naložen štěrkem, na korbě jeden cestář s lopatou a takhle se tehdy protahovaly silnice. pak ještě se česaly hrušky, kterých bylo kolem každé silnice .
Marie Ženatová
Děkuji Vám všem ze srdce za milé příspěvky - i když už je tato vzpomínka moc let, tak na "vůni maštale", kde jsme měli dva koně se nedá zapomenout, měla jsem je moc ráda, byli mi v dětství těmi nejušlechtilejšími i když němými společníky...
Eva Mužíková
Také mně při čtení nádherného vzpomínání zvlhly trochu oči. Nejen krásným podáním, ale asi taky proto, že jste ve mně vzbudila vzpomínky na podobné zážitky...Děkuji Bertice
Hana Rypáčková
Hezké. Cítila jsem vůni a páru od nozder koní. V Lomech u babičky taky musel strýc pluhovat a střídali se, konve s mlékem se musely dovézt k hlavní silnici na čas... Ale na pluhu jsem nikdy nejela, ale na saních v neděli do kostela....S plnou parádou. Vždy je to vzpomínání nakažlivé.
Ladislav Vesecký
Moc hezké.
Marie Ženatová
Moc a moc Vám všem děkuji za vaše milá slova...
Lidmila Nejedlá
To je moc hezké vzpomínání.
Libor Farský
Krásná romantika, Maruško.
Jarmila Komberec Jakubcová
Hezké vyprávění a já jsem omylem místo 5ti hvězdiček dala jen čtyři. Fakt mi ujela ruka. Článek je za 5.
Zuzana Pivcová
To je moc hezké vyprávění. Také si pamatuji, jaké u nás v Podkrkonoší byly zimy, i když na malém městě to přece jen bylo trochu mírnější. Ale je fakt, že jsme byli na venkovní i na bytovou zimu zvyklí. Za závěrečné přání děkuji a snažím se ho posílat dál.
Naděžda Špásová
Maruško, krásně jste to napsala. Přesně v tom období, které uvádíte, jsem se narodila. Taky jsem z vesnice, i když spíš ze severozápadu, vlastně z pohraničí. Pamatuju zimy, které popisujete. Prostě, když byla zima, tak byla opravdu zima. Trávily jsme jako děti čas na saních, nebo na rybníku. Obdivuji vaší paměť.
Karel Kafka
No moc hezké i u mně! K.
Jana Šenbergerová
Moc pěkně sepsané vzpomínky. Mrazilo mě, slyšela jsem rolničky a cítila vůni koní. Kéž to hezké přáníčko vyplní.
Libuše Křapová
Maruško, krásná vzpomínka na dětství, čistý sníh a dobré duše :-) Ať se všechno to hezké v tomto roce dostane i tobě :-)
Anna Čípová
Maruško, moc pěkné vzpomínání. A ukázka hanáckého nářečí je kouzelná. Já si pamatuji, že v naší vesnici /nyní je to už město/ byl cestář, který ručně rozhazoval na ujezděnou silnici škáru z hromad, které byly připraveny podél silnice. Děkuji za tvé vzpomínky, které mne vrátily do dětství, do rodného kraje a na statek k babičce a dědečkovi. A přáníčko na konci je moc milé. Díky a ještě jednou díky.