Má vzpomínka je duchna
Ilustrační foto: pixabay.com

Má vzpomínka je duchna

1. 2. 2017

Při procházce zasněženou plání mi na mysli vytanulo toto opomíjené a pomalu pozapomínané slovo. Snad jen ve spojení „kraj pod sněhovou duchnou“. Ale já vzpomínám na peřiny mojí babičky a maminky – duchny mého dětství. Kam se jen poděly ty teplé měkoučké pelíšky, v nichž se tak sladce spalo i stonalo a nebo četlo potajmu s baterkou dlouho do noci?

Zavrhla jsem je a vyměnila za ortopedický polštář, přistýlku z paměťové pěny, lehoučkou pokrývku plněnou dutými vlákny. Podlehla jsem někdejší „protiroztočové“ kampani poukazující na peří jako na semeniště těchto miniaturních potvůrek sdílejících s námi naši domácnost. Byl to samozřejmě obchodní trik prodejců nabízejících alternativní pokrývky a skutečnost není až tak děsivá. Roztoči s námi byli, jsou a budou a úplně se jich nezbavíme, neboť nežijeme ve sterilním prostředí. Zdá se, že péřové polštáře a pokrývky zažívají renesanci podle poměrně široké nabídky na trhu. Je to o tomtéž, ale přece jen už je to jiné.

Duchny a peřiny mého dětství už zůstávají jen vzpomínkou. Nemusím ani dlouho lovit v paměti a vidím ji jako dnes. Babiččinu pruhovanou peřinu v barvě bílé a lila. V babiččině „seknici“ stály dvě postele. V jedné spala a druhá stála u protější stěny. Kdysi v ní líhal dědeček, který zemřel před mnoha lety poměrně mladý a já jsem ho už nezažila. Ale přesto byla jeho postel vždy pečlivě ustlaná, jako by připravená pro nocležníka, jen odhodit peřinu a ulehnout. Často jsem se babičky ptala, proč tomu tak je, vždyť přece dědeček už nepřijde…Vždy jsem dostala jen vyhýbavou odpověď nebo odvedla řeč jinam. Připadalo mi, že kolem této postele je záměrně vytvářena atmosféra tajemna a pruhovaná peřina nepřestávala dráždit mou přebujelou fantazii. Představivost dětí nemá hranic. Co když…Co když na posteli sedává dědečkův duch? Objeví se náhle, mlčky posedí a zmizí zase tak nečekaně, jak se objevil. A babička musí honem naklepat a urovnat peřinu, aby nikdo nic nepoznal. Teď už samozřejmě vím, že vysvětlení bylo jednoduché a zcela prozaické. Tím, že peřina zůstala na místě, vyřešilo se jednoduše ono nerudovské: Kam s ní?

Babiččina peřina pomáhala léčit mé neduhy v době, kdy jsem jako začínající školačka, dítko bázlivé a vystresované z této instituce, nebyla schopna posnídat, natož něco pojíst ve škole o přestávce. Vracela jsem se domů celá zkroucená s bolavým bříškem. A tehdy mě babička uložila do své postele, nahřála na kamnech pokličky, přiložila na bříško, hodila na mne svou pruhovanou duchnu a za pár minut bylo po bolesti.
V našem starém domě se v ložnici netopilo. Byla to místnost, kudy se jen prošlo a kde odpočívaly maminčiny peřiny. Potahy čisťounké, bílé jako z cukru. Jak si na nich zakládala! Velké prádlo se vyvářelo v kotli, bělelo na slunci, škrobilo, vozilo na mandl. Nezapomenu na den, kdy tuhle nádheru znesvětila kočka, která zde přivedla na svět své potomky. Nikdy jsem od té doby nezažila maminku tak rozčílenou. Ale stejně si myslím, že ji daleko víc rozrušilo to, jak ta malá holátka likvidovala.

V létě to pochopitelně nijak nevadilo, že v ložnici nejsou kamna, ale když přišla zima a mráz, to byla jiná. Sice se na noc pouštělo trochu tepla z obýváku, ale to moc nepomáhalo. S geniálním nápadem, jak zpříjemnit malé holčičce (mně) ukládání k spánku, přišel můj milý tatínek. Než jsem se umyla a převlékla do spacího, hupsnul pod peřinu a sálal tam jako kamínka. Duchna zadržela tolik jeho tělesného tepla, kolik jsem potřebovala. Někdy byla taková zima, že šel málem kouř od úst. Ale spalo se báječně a zdravě.

To vše je minulost. Přišla nová doba a s ní i moderní rekonstrukce starého domu. Peří ze starých duchen jsem použila jako náplň do prošívaných dek, které jsem postupně našila pro celou rodinu. Snadněji se udržovaly, dobře se pod nimi spalo, ale už to nebylo ono. Na původní duchny vzpomínám s tichou nostalgií, ale nestýská se mi. Dobře vím, že vzpomínky na dětství si většinou přebarvujeme na růžovo. Ale konec konců, proč ne?

 

Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Slávek Beran
Dobrý den Asi se budu opakovats těmi pisateli přede mnou, ale Váš článek mi opravdu připomíná babičku. ŽDydlela v jedné větší místnosti a v jejím rohu byla manželská postel, na které byly velké a tlusté duchny. Tehdy mi bylo asi devět roků, a jakmile mi to rodiče dovolili, šel jsem spát k babičce, bylo to asi deset minut od našeho. Těšil jsem se na to, jak zalehnu do peřin, babička mi bude vyprávět ze svého mládí, na to jsem se vždy těšil. Potom jsem se zakryl tou těžkou peřinou a spal jsem až do rána, kdy mě babička vzbudila do školy. Paní Komínová to napsala moc hezky, lépe bych to asi nenapsal. Takže, díky Vám za krásný článek. Slávek Beran
Soňa Prachfeldová
Ano, tak to bylo, duchny, zima v ložnici a laskavá babička, voňavé prádlo a moře lásky. Tak to bylo i v mém dětství.
Danuše Onderková
Moc pěkná vzpomínka na dětství, i já si vzpomínám. Také jsme tomu říkali peřina, ale pro babičku to byla duchna.
Marie Seitlová
Pěkný článek, také vzpomínám na dětství doma i u obou babiček. Ale ani já jsem na peří nezanevřela. Mám jen peřové polštáře a deky. Dokonce i u mladým mám svůj peřový polštář.
Zdenka Jírová
Váš milý článek mi připomněl mou babičku i maminku a spaní také v nevytopené ložnici. U babičky také stály ve velké světnici dvě nastlané postele, v jedné spala babička, děda už mezi námi nebyl, v druhé jsem při návštěvě spávala jako malá se svým o čtyři roky mladším bratrancem. Neměla jsem to ráda, v posteli jsme se prali, ale nebylo víc postelí. Na peří jsem nikdy nezanevřela, celý život mám péřové polštáře i péřovou deku. Babička mi ještě jako malé vlastnoručně nadrala peří do výbavy, protože pořádná nevěsta musí mít dobré peřiny. Deky i polštáře si dávám po určité době obnovit v čistírně peří, dostanou nový povlak a mám zase novou výbavu. Na dovolených jsem vždy trpěla pod umělohmotnými dekami a hlavně zdrclými polštáři.
Libor Farský
To je stejně zajímavé, kolika z nás to milé vyprávění připomíná část života. Třeba mně prázdniny v prastarém domě u babičky.
Eva Komínová
Děkuji za vaše milé příspěvky. Vidím, že jsme na tom podobně. Na duchny vzpomínáme, ale rádi jsme je opustili a nahradili příjemnějšími pokrývkami, i když také péřovými. Ostatně v dětství jsme ani nic jiného neznali, tak nebylo s čím srovnávat. Paní Marie Ž., také jsem péřové deky šila přesýpáním z peřin a byla to děsná práce. A když se mi to povedlo, byla jsem na sebe opravdu hrdá. :-) Paní Hano, na to skopávání peřin a tíhu duchny taky vzpomínám, to bylo asi to jediné, co mi vadilo.
Lidmila Nejedlá
Peřiny, peří, peříčka...mám ráda. Jednu peřinu zachovávám na chalupě. Ostatní jsem dala vyčistit a přešít na péřové deky a polštáře. Firma, která to provádí je: Miloš Mareš, Riegrova 216, Milevsko. e-mail: info@peri- mares.cz, bezplatná infolinka: 800 100 488. Dělají perfektní ruční práci.
Marie Ženatová
V mém dětství jsme také všichni spávali v duchnách. V zimě se v místnosti kde jsme spali moc netopilo, byly ale otevřené dveře z kuchyně, takže vzduch přece jen nebyl ledový - ale první vklouznutí pod duchnu mi vždy připomínalo mrazivou zimu a asi proto mi šel vždy chvíli "kouř" od pusy, než jsem se trochu zahřála - ale po chvíli už tam bylo příjemné teplo. Když jsme se odstěhovali s manželem do Boskovic, tak už jsme měli péřové přikrývky a pak pro děti jsem je sama šila. Peří se dalo vyčistit, pak do prošívaných dek jsem je musela jednotlivě poctivě vážit a šít - podařilo se mi přikrývky ušít, ale byla to hrozná práce, už bych to nikdy nechtěla dělat... Také jsem podlehla "protiroztočové kampani", nyní mám dvě lehoučké pokrývky plněné dutými vlákny na sobě a ještě je mi občas zima - ráda si vzpomenu na teplé "duchny". Díky moc za milou vzpomínku...
Jana Šenbergerová
Moc hezká vzpomínka. Výraz duchna se u nás nepoužíval, my měli peřiny. Bývalo pod nimi krásně teplo, ale čerstvě povlečené jsem nesnášela, studily mě, dokud nezměklo škrobení. A mám také hororovou vzpomínku. Televize byla jen u babičky v patře. Jednou jsme tam něco všichni sledovali, když někdo otevřel dveře do síně, odkud se vyvalil černý hustý kouř a šílený smrad. Bylo to v zimě a topilo se v kachlákách. Bratrova postel byla blízko a někdo přehodil peřinu přes čelo postele tak nešikovně, že se dotýkala kamen, ve kterých byla skulinka tak akorát pro jednu čilou jiskřičku. Naštěstí jsme jen dlouho větrali, ale nevyhořeli.
Naděžda Špásová
Jako každý v našem věku, spal v dětství pod duchnou. Neměla jsem to moc ráda byla dost těžká a neforemná. Pár jsem jich dostala, tak jsem z nich nechala ušít péřovky. Ale dcera pod peřinou ještě dlouho spala i v paneláku. Vzpomínky jsou vzpomínky, ty nám naštěstí nikdo nevezme a ty vaše jsou moc hezké. Použila jsem pro duchnu stejný výraz, jako Ivana K., protože jsme to taky tak říkali.
ivana kosťunová
Jsem asi jediná, kdo nesnášel duchnu. Byla těžká, neforemná, nešla ustlat - babička si potrpěla na pořádek a proto to muselo být -jako když střelí-. Ale o duchně tento článek až tak není, i já mám duchnu spojenou s dětstvím u babičky. Ráda jsem si nad vaším článkem zavzpomínala.
Eva Mužíková
Krásné vzpomínky. Tu ťěžkou vlhkou duchnu, o které píše Zuzka vidím jako dnes. Nežli se zahřála, vlezla jsem si pod ní celá a snažila se prostor alespoň trochu zadýchat....
Helena Votíková
Krásné vzpomínání Vždycky, když jsem k babičce přišla, musela jsem do těch duchen hupnout. Jó, to pak bylo veselo.... :-)
Věra Lišková
Zajímavé počteníčko. Duchny u babičky a moc krásné spaní. Nejvíc je mi líto polštářů, plněných prachovým peřím, byly pod hlavou tak příjemné, lepší než dnešní s umělou náplní. A praní ložního prádla byla dřív časově náročná dřina, to se s dnešním pohodlím automat. praček nedá srovnávat.
Zuzana Pivcová
U nás v Týně byla v mnohdy nevytopeném pokoji taková zima, že ani duchna nepomohla, spíš se mi zdála vlhká a těžká a bez nahřáté cihly v nohou postele jsem se neobešla. Peřiny už nemáme ani na chalupě. Zato mám ale dnes péřový prošívaný kabát. Opravdu hřeje víc než ten s nějakou umělinou. Ale ten předchozí, který byl dokonce dost drahý, byl pověstný tím, že mi z něj neustále lezlo ven peří, brkem napřed, takže jsem se ani nemusela představovat, k jakému živočišnému druhu patřím. :-))) Vám díky za moc hezké poetické vyprávění.
Hana Rypáčková
Hezké . Vzpomínám, jak jsem duchnu vždy vykopávala a peří nahnala do nohou, když jsem byla dítě , aby nebyla duchna tak těžká.....Jednu jsem měla na chatě a zlikvidovala jsem ji na sedák - nacpala ji celou do povlaku a Venda má super posezení...
Karel Kafka
Taky byly,taky na ně rád vzpomínám,taky šel "kouř" od pusy,i okna v ložnici bývala zamrzlá. K.