Románek v Kutné Hoře 2
Ilustrační foto: ingimage.com

Románek v Kutné Hoře 2

5. 2. 2017

Takže se nám z Jiřího z Poděbrad nakonec vyklubal Pepa, tanečník, znalec vína, výborný kuchař, ajťák, v podstatě chlap k všeobecnému použití, ale… Všechno je úžasné, kdyby tam nebylo to ale, které znamená, že samorost s neústupnými názory – takový dub – můžete se o něj směle opřít, ale na chuť nic moc. Pochopili jste správně, začala jsem trávit víkendy v Kutné Hoře. Byly to neobyčené chvíle, na které jsem se těšívala, byť někdy s obavami v duši, co zase bude.

První prověřovací akce byl hasičský ples. "Určitě máš něco vhodného na ples, tak si to vem, mám pro nás dva lístky, kamarádi se na tebe těší, že tě poznají," prohlásil Pepa do telefonu. V poslední době jsem žádné společenské akce tohoto druhu nenavštěvovala, ale vlastnila jsem černé společenské kalhoty z nějakého žoržetu, doplněné průhlednými šlojíři, takže vypadaly jako sukně. K tomu blýskavý top na ramínka a sáčko ze stejného průhledného materiálu jako šlojíře. Měla jsem to na sobě dvakrát v životě v divadle, i když to byla investice obnášející několik tisícovek.

Namalovaná, vystajlovaná jsem předstoupila před Pepu s úsměvem na tváři a očekávala jsem ódu na to, jak jsem úchvatná. Chyba. Změřil si mě kritickým pohledem a prohlásil „jak v tomhle chceš tancovat? Vždyť se do toho zamotáme a průšvih je na světě“. Na moje argumenty, tohle je společenský ohoz, nic jiného nemám a v Praze v tom úspěšně dělám parádu v divadle, mi odpověděl: „To jistě, jenže tam jen sedíš, už jsi v tom tancovala?“ Samozřejmě, že netancovala (blázen jeden bláznivá). Šel k přehrávači, nasadil CD s nějakým tangem, popad mě do náručí a v momentě, kdy nakročil mezi moje nohy, šlojíře ho objaly a nechtěly pustit. Průšvih (zase měl pravdu). Dotančili jsme skladbu bez úrazu jak šlojířů tak nás, ale nebyl to tanec, spíš zápas mezi mým oblečením a Pepou. Nakonec se mi uklonil, poděkoval za tanec a jal se odstrojovat. Tak jsme se doma zabavili jinak.

Dostala jsem za úkol do příštího plesu si opatřit společenské šaty, zdůraznil to „šaty“, né společenský oděv. A tak jsem si na internetu vyhledala dostupné půjčovny společenských šatů a jala se je obcházet. Když byly šaty jakž takž ucházející střihem, tak zase neseděla barva a povětšinou pro ty „prostorově výraznější“ postavy nic výraznějšího, čím by šlověk oslnil, neměli. Až jsem narazila na zapadlou půjčovnu, dvě starší dámy, nejspíš sestry, a měly tam výběr teda úžasnej. Jenže, co se líbilo mně, do toho jsem se nevešla, a do čeho jsem se vešla, nelíbilo se mně. Dámy z toho byly nešťastné, vyprávěla jsem jim při tom zkoušení můj příběh, který je uchvátil, a tak dělaly všechno možné i nemožné, aby mi pomohly.

Když už jsem byla celá uondaná, tak si vzpomněly, že ve skladu někde v krabici by měly být nějaké šaty, které by se možná hodily. Odskotačily dozadu a za drahnou chvíli se vrátily s vítězoslavným úsměvem. Vyndaly něco nevábného vzhledu a jaly se to roztřásat. Živůtek lahvově zelených šatů (nic zeleného se v mém šatníku nevyskytuje) se stříbrnými nitkami byl korzetového střihu, vzadu na šněrování. Do toho jsem vplula bezvadně. Sukně z téhož materíálu byla jako z elastanu, objala moje pozadí a stehna až ke kolenům, kde začínal úžasný kolový kanýr (šatičky jako z operety). Byly zmuchlané a kapku špinavé, ale seděly. Až na vyšpulený zadek, no holt se nedá nic dělat – co mám, to prodávám.

Když jste poněkud objemnější, tak odhalená ramena v korzetu nejsou to pravé ořechové. To pochopily i dámy a odněkud vyštrachaly slonovinově bílé sametové bolerko, do kterého jsem se nevešla. Nevadí, okamžitě si to poměřily a přikázaly v pátek dopoledne všechno vyzvednout. Šaty budou vyčištěné, nažehlené i s bolerkem. V pátek jsem si všechno odvážela v pytli na šaty, dokonce i krajkovou kabelku (psaníčko) potažené krajkou, kterou umně nastavily bolerko. Pepa mě vyzvedl na nádraží,  převzal pytel se šatičkami a  opatrně je položil na zadní sedadlo.

Když jsem v sobotu večer vyplula z ložnice vystajlovaná a namalovaná, Pepovi zazářily oči, objevil se radostný úsměv na tváři, dostala jsem hubana s poznámkou "hezky voníš" a šlo se do šumu.

 

Přečtěte si také: Románek v Kutné Hoře 1

 

Hodnocení:
(5 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Magdalena Klosová
Jste rodilá vypravěčka.To by byl televizní seriálek! mm
Libuše Křapová
Četla jsem jedničku a dnes objevila trojku. Honem jsem hledala a našla dvojku. nějak mi utekla (asi jsem zrovna ležela u ledu :-( ) Je to dobrééé :-)
Danuše Onderková
Zdeni, perfektní...Napínavé jak kšandy nebo detektivka. Těším se na pokračování tak jako ostatní...
Eva Mužíková
Zdeni, Vy mne tedy napínáte, těším se na pokračování, snad bude brzo.
ivana kosťunová
Je to takové příliš ideální, proto si tipuju špatný konec.
Zdenka Jírová
Je to jak televizní seriál.
Eva Balúchová
Takyjsem napnutá jak to bude dál.
Zuzana Pivcová
Vzhledem k tomu, že jste nad věcí a máte smysl pro humor, tak si myslím, že to dopadne blbě (pro Pepu). Ale taky se ráda nechám napínat dál.
Naděžda Špásová
Tak otazník je vyřešen ke spokojenosti všech. Pepa vypadá celkem solidně a hrany jsou od toho, aby se obrušovaly. Uvidíme v dalším pokračování. Držím palce.
Helenka Červenka
No prosím, naše fikce má příjemné pokračování, tak čekejme, jak se to vyvrbí :-)
Marie Seitlová
Pěkné se to četlo, ale jsem zvědavá na pokračování.
Elena Valeriánová
Jak jsem uviděla titulek už jsme se začala těšit. A právem. Bingo. Bezva čtení.
Jana Šenbergerová
Tak na ten šum jsem hodně zvědavá. :-) Umíte pěkně napínat ...