Vyznání básníka
FOTO: autorka

Vyznání básníka

7. 2. 2017

Před čtyřmi lety byl na tomto portále uveřejněn článek pod názvem Zamilovaný básník. K tomuto článku jsem ještě pohledala pár jeho básniček které mi před lety daroval. Autorem je Miroslav Skalička.  Plním slib vám, kteří si přáli, abych jeho básničku u původního článku doplnila o další. 


VZPOMÍNKA OD MOŘE
Mám rád to krásné moře s vlnkami,
když nový den s červánky čeká
a obloha příštích let s hvězdami,
se srdcem na dlani čeká na člověka.
Mám rád i svou dětskou vzpomínku,
v které slyším hudbu dávných jar,
a v zrcadle svou drahou maminku,
kterou zlíbat chci ze všech stran.
Noční sonet pro ni vykřesám z hvězd
s pramínkem veršů pod rodným krovem,
i pro Tebe, má milá, pro svůj milý lid,
aby slunce i moře svítilo nad domovem.

 

VYZNÁNÍ BÁSNÍKA
Na život nelze nikdy zanevřít
i když je velmi krátký, občas krásný
a je-li skoupý na lásku i na růže,
tím štědrejší bývá často jen na sny.
Člověku život dnem i nocí proteče,
jak voda do moře nebo mezi prsty
a občas každého v žití trochu pročeše
radostí i bolestí hluboko proti srsti.
Sny jsou často střídavé, zlé i krásné,
avšak splnění jejich jen málo bývá,
i básník svou bolest v srdci potlačí,
kdy perem s papírem zpívá o čem snívá.
V nadějích čeká i na spravedlivější svět,
žel zamlžen v dohledu ho ve snu vidí
v touze v jiskřičku lidského pohlazení
s vírou že smrtí nepřátelé se v přátele mění.


ACH MOCI ZEMŘÍT
V podvečer mě občas srdce bolí,
cítím se malátný a trochu chor
snad jsou to i oči, které slzy roní,
snad jsou to i mlhy, které táhnou z hor.
Chci vyplakat tíhu nesplněných snů,
zapomenout, že odejdu jednou tam,
bez únavy v prostor všedních dnů,
kde život i láska propadá se tmám.
Ach moci zemřít a mít oči otevřené,
polaskat z dětství malebnou zvonici
a necítit bolest, jen lásku k ženě
a moci zhasnout žlutou svíčku hořící.
Ach moci zemřít a mít oči otevřené,
necítit odchod lásky, která krutě raní,
pohladit něžné tělo květy provoněné
a vyplout z kalicha nesplněných přání.


NEODESLANÝ DOPIS
Píši ti pár řádků,
má milá a předrahá,
se mnou se dnes divné věci dějí
když zvedám číši rozpitého mládí
a sním při tom ještě o naději.
Má milá a předrahá,
jsi pro mě z blankytu i květin,
jsi pěšinkou v ranní rose,
jsi obláček ke kterému vzletím,
snad poprvé, snad možná po sté.
Jsi něžná v čekání i z návratů ,
jsi můj den, noc i rozednění,
jsi z pupenů listí i z achátu,
jsi můj věčný plamen z políbení.
Má milá a předrahá
jsi kytičkou vonnou do daleka,
jsi krásná z mých doteků bázně ,
jsi pro mě vším, životem i smrtí,
než zhasne lampa poslední básně.


MŮJ DOMOVE
Zámecké lesy na pahorcíc6h skal,
větrnému mlýnu skláníte svou šíji,
vás suky s jizvami poznamenal čas,
můj domove, zemi má, kde žiji.
Pod vonnou kůrou bublá sladký kvas
a ptactvo vyzpěvuje mračnám melodii,
slunce, měsíc i déšť voní pryskyřicí,
tobě domove zemi má, kde tiše žiji.
Vy oblaka nad kulisami rudých střech,
pozdravte dálky radostí na chvíli
a postůjte nakrátko i v tichém údolí,
v mém domově zemi má, kde rád žiji.
Vy vonné širé lány hojně objímané lesy,
zelení i zlatem překrýváte rodnou zemi
a každý rok vracíte život pohádek ,
mému domovu, zemi mé, kde šťasten žiji.
Až srdce mé blesk udeří, tebe nezničí,
jen trochu popálí vonnou hlínu.
Srdečný dík, že šťasten jsem v lásce žil,
můj domove, zemi má, v které klidně odpočinu.


HŘBITOVNÍ NOCTURNO
Zbarvené listí poletuje vířivě na zem,
válivá mlha na ozdobné hroby pomalu padá,
v zahradě obklopené zídkou, spí věčný sen
v lůně rodné země království se rozkládá.
Obloha potažená šedivou a chladnou blanou
prosakuje studeným větrem smrtící chlad,
nám však teplo je tu, za železnou branou,
nám, ketří nemůžeme přijímat blízkých rad.
Svět nás tu na věky oddělil zídkou
a do rohu postavil márnici s křížem
a několik cestiček spojuje nás jak nitkou,
po kterých vždy dojdeš blízkým s křížem.
Nad námi je stále hřbitovní ticho,
často modlící poutník se slzami se zastaví,
položí květiny na naše zrosené jího
a rok co rok nový pomník svým drahým postaví.
Jak těžko je poděkovat drazí a přátelé milí,
co lidský život předurčil mnohokrát vám...
Jak těžké je pomoct a podat ruku v té chvíli,
když mrtvé tělo vkládáme v posvěcený lán.
I já kráčím často zamyšlen, občas se zastavím,
pokleknu v místě k vzpomínkám tohoto ráje.
Jak bolestně a teskně je tu, to já vím
syn, přítel, milovník, a básník mého milého kraje...

 

Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Vávrová
Objevila jsem to až dnes a vidím, kolik asi pěkného čtení mi i přes veškerou snahu uteklo.
Marie Seitlová
Růženko moc pěkné básně i vzpomínka na autora.
Helenka Červenka
Růženko, to jsou moc pěkné vzpomínky na pana básníka!!!
Eva Mužíková
Moc krásné, procítěné, dojemné..
Soňa Prachfeldová
Tklivá procítěná klasika, krásné
Dagmar Bartušková
Moc pěkné verše i vyznání.
Růžena Marková
Růžo verše jsou podmanivé, škoda, že jsi je nedala na domovský web.
Zuzana Pivcová
Je to poezie, jakou už asi dnešní moderní mužští básníci nedokážou. Pro ně by byla možná příliš "klasická". Ještě by mě, Růženko, zajímalo, jestli je pán tehdy psal Tobě, nebo Ti je daroval už hotové od dřívějška. :-)
Hana Rypáčková
To jsem tu ještě nebyla a tak jsem si ráda přečetla i první článek z roku 2013 . Velmi citlivý člověk a dobrý básník Růženko... Máš na něj hezkou památku...