Únorové povídání
FOTO: autorka

Únorové povídání

16. 2. 2017

Už to bude více než 20 let, co jsem dostala za úkol zpracovat zajímavý výzkum trhu: Postoje obyvatel k úložišti jaderného odpadu v okolí jejich bydliště.

Byl právě zimní měsíc a já měla v dotazníkovém úkolu jména Perštejn a dalších šest obcí kolem. Z této oblasti mi něco říkal jen Perštejn, proto jsem se rozhodla prvně pro něj. Byli tam dva respondenti. Říkala jsem si, že to bude kastelán s manželkou. Byla zima a hrady mají zavřeno. Přijeli jsme až nahoru k hradu. Cesta byla zasněžená, neprojetá, ale náš starý dobrý Wartburg vyjel až nahoru.

Vydala jsem se s dotazníky dovnitř. Bylo zde bílo, ticho, jen dva obrovští vlčáci za dřevěnou závorou na mě štěkali. Říkala jsem si, jsou zde psi, někdo tu musí být. Chodila jsem ode dveří ke dveřím, všude visací zámky, těžké závory. Pomyslela jsem si, kastelán zde nebydlí, první stanoviště asi neudělám. A tak jsme odjeli hledat další vesnici. Po cestě z hradu jsme potkali mladého chlapce s batohem na zádech. Myslím si, uděláme alespoń dobrý skutek a svezeme ho. Chlapec nasedl a začal povídat, že je na vysoké škole a na víkendy jezdí do jezdeckého střediska ošetřovat koně. Středisko je pět kilometrů odtud ve vesnici Perštejn. Blahořečila jsem osudu, že jsme chlapce vzali a tak se dověděli, že je malá vesnička tohoto jména, která ani není uvedena na naší mapě.

Pak už se dělal výzkum. Kde byl ve vesnici starosta, začínalo se u něj, pak u ostatních. Tak chudobný kraj jsem v té době ještě neviděla. Ale lidé dobří, mírumilovní, hlavně ti starší. Všude ještě vánoční výzdoba, velká pohostinnost, zájem o povídání o jejich životě. Byla jsem v mladé domácnosti. Jedno dítě v postýlce - maminka ve vysokém stupni těhotenství šla pro vodu do kotle na vyvařování plen. Vzala jsem druhý kbelík a šla pro vodu s ní. Povídá - není zde plyn ani vodovod, pro vodu na pití se chodí ke studni, na praní do potoka. Kanalizace zde také není - říkala mi, kolik už takových výzkumů v této vesnici bylo a že se jen vyhazují peníze, ale na potřebné věci pro lidi není.

Ale většina lidí byla se svým způsobem života, který jsem tak znala před čtyřiceti roky na Drahanské vrchovině, smířena a mne ve vánoční době ve svých samotách přímo vítala. Dávala jsem jim za jejich odpovědi větší balíček kávy, ale oni by si zasloužili určitě víc.

Letošní zima je v našem regionu úplně jiná, většina lidí žije v dostatku, v zařízených domácnostech s plynem, vodou, kanalizací, jen je méně toho přírodního sněhu. A já ve své vzpomínce bych se chtěla na chvíli vrátit ještě dále až do roku 1952.

V tom roce bylo všude hodně sněhu, moje maminka čekala třetí dítě, bylo to začátkem února. Silnice ani cesty nebyly vůbec udržované, byly nesjízdné a tak maminka požádala tatínka, že už je potřeba, aby jí přivezl ze sousední vesnice porodní "babičku", jak se tehdy říkalo.

V té době jsme měli koně, se kterými se tatínek v zimě podílel i v lese při přibližování kmenů k cestám, vozil s nimi dříví v lese - byla to práce jak pro koně tak pro tatínka velmi namáhavá a nebezpečná. Ale vyvážel na saních v zimě také hnůj i močůvku na naše rozsáhlá pole, navážel piliny, ze stodoly slámu i seno na krmení zvířatům. Přes rok se využívali koně k orbě, vláčení, setí, sečení, obracení i shrnování sena, svážení domů, sečení obilí, vyorávání brambor a všech ostatních celoročních prací. Takže jsme měli nejen dva koně, ale i více postrojů, otěží, protože jsme měli nejen povozy pracovní ale i sváteční. A na ty sváteční se koním dávaly slavnostní postroje, takže na ně byla radost pohledět. Když v létě zapřáhl tatínek koně do proutěné bryčky bylo mi hned jasné, že pojedeme někam na návštěvu nebo na pouť do okolní vesnice... Tato bryčka byla velmi elegantní a spolu se slavnostními postroji bylo radostí na ni pohledět...

Ale už se zase vracím ve vzpomínce na začátek února 1952. Tatínek pochopitelně vytáhl slavnostní bryčku na saních, zapřáhl koně do slavnostních postrojů, které měly i na krku zvonky, což se zdálo velmi romantické. Dojem tiché romantiky umocńovala krásná zasněžená krajina, zvonek na prostroji koní měl hlavně praktický smysl, a to bezpečnostní.

Nechtěl jet zimní zavátou krajinou sám a tak si mne posadil vedle sebe, ještě mi nebylo šest let. Ten den si velmi pamatuji, byla to vlídná, tichá odpolední krásná zima. Když jsme dojeli do vesničky Buková, která byla vzdálená 3 kilometry tak už jsme byli pořádně promrzlí i když jsme seděli na dekách, kožešinách - byly kozí, tatínek je "vyráběl" sám - a také jsme v nich byli zabaleni. Do domku porodní babičky jsme vešli bez problémů, nikdo v té době neměl zvonky. A proč by je také měli, nikdo přece nezamykal, nikdo se nikoho nebál.

Ta byla ve chvilce nachystaná, vzala si svoji "pracovní tašku", tatínek měl pro ni nachystanou deku a další kožešinu a už jsme s cinkotem rolniček ujížděli krásnou krajinou, která se už setměla a na cestu nám svítilo v bílém mrazivém sněhu nad hlavami mnoho hvězdiček.

Šťastně jsme dojeli, sice promrzlí a snad i tváře jsme měli pokryté jíním. Já jsem ihned musela jít na výměnek k babičce a dědečkovi, ale ještě ten den se nám narodil bratříček. Porodní  babička u nás přespala a další den po obědě jsme zase sedli všichni tři do bryčky, zabalili se dekami a kožešinami, samozřejmě jsme byli všichni nabaleni do oblečení co se na nás vešlo a dobře dojeli zase do Bukové a zpět.

Tuto vzpomínku píši dnes, kdy koně už jsou vidět dost málo a zaváté cesty a silnice také přece jen méně.

 

Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Paní Alenko, moc děkuji za Vaše přání mému bratrovi - zdraví a pohoda je v životě určitě to nejdůležitější a to v každém věku...
Alena Tollarová
Paní Marie, přeji Vašemu bratrovi hodně zdraví a pohody do dalších let.
Soňa Prachfeldová
Moc se mi Vaše povídání líbí, čiší z něho krásné vzpomímnky na dobu nikoliv lehkou, ale přesto pěknou, připadá mi , že lidé měli k sobě blíž, více si rozumněli a dokázali si pomoct. naši potomci už tak idylické vzpomínky na dobu předešlé generace mít nebudou. Jsme samý spěch , práce a technika a lidé už k sobě mají mnohem dál. Kdysi ten chudý život na vymoženosti doby,. byl vlastně bohatší. A výzkumy - lidé se tím dodnes až tak nezabývají. Čekají obyčejně, že to za ně udělá jiný a pak se diví, cože se to za jejich humny děje. A když se protestuje, přesto příslušné úřady vydají rozhodnutí ke stavbě, bez ohledu na lidi a krajinu.
Marie Ženatová
Milá Zuzanko, děkuji moc za Váš názor... To víte - starostové obcí s budováním souhlasili, protože by obdrželi nějaké finance, ale většina obyvatel obcí pochopitelně ne. Ovšem slyšela jsem i od několika starousedlíků, kteří pracovali někde poblíž v uranových dolech a už byli v důchodu, že tam občas do těch prostor musí zajít a tam načerpají pro sebe na delší dobu přímo "vzduchovou drogu k dalšímu životu..." V jednom z minulých článků - Sněhové vzpomínky jsem psala také o kruté zimě v padesátých letech, ale to bylo o tom, jak jsme s tatínkem dřevěným velikým pluhem s końmi prohrnovali silnici... Tuto vzpmínku na cestu v zimě sáněmi pro porodní babičku jsem napsala proto, že můj tehdy narozený bratr se v těchto dnech dožil 65 let. Víte možná by se mnohým zdálo jak jsem se měla v dětství dobře, byla jsem nejstarší dítě na hospodářství s 18 ha půdy, takže jsem okusila velikou dřinu od nejútlejšího dětství a i když si mne rodiče často ze školy nechávali na polní práce doma, tak jsem ve škole patřila mezi nejlepší, ovšem po dokončení základní docházky jsem se za "trest - že jsme měli mnoho polí, které přešly do JZD" dostala jen na zemědělskou učńovskou školu a ne na svoji vysněnou...
Zuzana Pivcová
Postoj obyvatel k úložišti jaderného odpadu? To je tedy dílo. Jakpak asi lidé odpovídali? Trochu mi to připomíná výstavbu jaderné elektrárny Temelín v bezprostřední blízkosti mého někdejšího bydliště. Jenže to bylo ještě za bývalého režimu a tam si nikdo moc nedovolil mluvit proti. No, a nakonec si lidé zvykli, zůstali v tom kraji a jsou spokojeni. A kupodivu se tam mají také dobře, výstavba, komunikace, zásobování, vše díky elektrárně hodně pokročilo. Moc se mi líbí ale ta vzpomínka na dětství, jako už v nějakém předchozím článku.