Když je z vnoučete tyran aneb Jak se dívají prarodiče na výchovu dětí
Ilustrační foto: ingimage.com

Když je z vnoučete tyran aneb Jak se dívají prarodiče na výchovu dětí

20. 2. 2017

Tohle nejím! Nepůjdu tam! Nemám tě rád, babi! Ne! Ne! Ne! Snaha mnohých rodičů vychovávat děti v absolutní svobodě způsobuje v rodinách mezigenerační hádky. Prarodičům tak často vnoučci připadají jako malí tyrani.

Výraz malý tyran poprvé použila jako název své knihy mezinárodně uznávaná psycholožka Jiřina Prekopová. Způsobila tím slušné pozdvižení. Popsala to, že současný kult dítěte je, jemně řečeno, poněkud přehnaný. Této dámě je osmaosmdesát let, střídavě žije v Česku a v Německu a tak si dovolila své životní poznatky shrnout v té knize. Je přesvědčená, že liberální výchova, jejímž svědkem byla v Německu a která dorazila i k nám, produkuje nezvedené a drzé děti, které komplikují vztahy v rodinách.

„Děti, které v Německu vyrůstaly v příliš liberálním prostředí, se staly tyrany. Když byly malé, dělaly si, co chtěly, vyrostli z nich egoisté a své děti vychovávají stejně jako byli vychováváni oni. Kolabují jim manželství a z jejich dětí roste další generace egoistů,“ shrnuje.

To, čeho byla svědkem za doby své práce dětské psycholožky v Německu, se teď podle ní odehrává tady. Za pravdu by jí zcela jistě daly ženy s těmito zkušenostmi:

Dora, 72 let, bývalá učitelka: „Moje desetiletá vnučka nedávno hodila při rodinném obědě na zem talíř a pak se odešla zamknout do svého pokoje. Důvod? Nedostala špagety, které si přála, nýbrž špenát. Já to kdysi udělat doma, táta by mě seřezal. Nejsem pro bití dětí, ale toto přece není normální. Její máma, tedy snacha a můj syn se tomu jen smějí. Syn říká, že je to dobře, že se holka v životě neztratí. Je čím dál drzejší. Když byla u nás v létě na chatě, žádala, aby jí děda zajel na kole do obchodu pro bio jogurty, protože ty ne bio nejí. Děda jí vyhověl. Viděla jsem ten její vítězoslavný výraz. Mám obavu, že z ní vyrostla potvora, která zkouší, kam až může s manipulací celé rodiny zajít.“

Ivana, 68 let, podnikatelka: „Mladí se šestiletého Vojtíška každý den ptají, co si chce obléknout, co chce jíst. Stále se ho ptají na jeho názory na vše. Výsledkem je, že když byl u mě o víkendu a naservírovala jsem mu snídani, řekl, že ji odmítá, protože neměl možnost volby. Toto řekl šestiletý kluk. Mladí jsou nadšeni, že je prý vyspělý. Další návštěvy u mě se nekonaly, protože zopakoval, že u babičky nemá možnost volby. No tak ho za mnou prostě neposílají. Mně tento způsob výchovy připadá strašný.“

Jarmila, 71 let, bývalá lékařka: „Vnučka se ve vlaku chovala jako šílená. Rozhazovala bonbóny, kopala nohama, vřískala. Myslím, že pětileté dítě se musí být schopno slušně chovat v prostředí, kde je více lidí. Napomínala jsem ji, jednou jsem jí jemně plácla přes ruku, když chodila bonbon na naproti sedící paní. Syn mi pak telefonoval, že si vnučka stěžovala, že ji biju. Vše jsem mu vysvětlila. Křičel na mě, že na ni už nikdy nesmím sáhnout. Hodně jsme se pohádali. Nikdy bych ji přece neuhodila, ale výchovné plácnutí, spíše dotek na ruku, ještě žádnému dítěti neublížilo.“     

Chybí mantinely  

Případů, kdy dochází ke sporům mezi rodiči a prarodiči, přibývá. Ti rozkošní vysnění vnoučci se nyní často chovají jako arogantní spratci. Prarodiče těšící se, jak s nimi budou chodit na ryby, na procházky, budou si kreslit a povídat, jsou často zděšeni a bezradní. Žili v době, kdy se uplatňovaly výrazně jiné výchovné metody. Mnozí si z dětství pamatují, že jejich rodiče byli přísní, často byl za lumpárnu výprask. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Rodiče bývali autoritami. Nyní jsou kamarády. A lidé dříve narození nevědí, co s tím. Jak se k milovaným vnoučátkům chovat? Také jim vše povolit? Smát se nad tím, co dříve bylo považováno za jasnou drzost a nyní je považováno za schopnost projevit svůj názor? Nebo ve snaze udělat pro vnouče to nejlepší se změnit z milovaných prarodičů na přísné protivy? Co když je vnouče nebude mít rádo? Nebude k nim chtít chodit? Vždycky se přece říká, že babičky a dědové jsou tady od toho, aby vnoučata rozmazlovali. Rozmazlovat je ještě víc, když už jsou z domovů rozmazlené až až?

„Mnozí rodiče si nyní bohužel myslí, že uvolňováním mantinelů při výchově dělají pro děti to nejlepší. Ale tak to není. Děti, které neznají mantinely, nejsou zvyklé, že je v životě čekají překážky a různá omezení, to pak mají těžké,“ míní socioložka Jiřina Šiklová.      

A jaké jsou babičky?  

Autorka knihy Malý tyran Jiřina Prekopová však tvrdí, že na zpovykanosti generace dnešních dětí mají svůj podíl i prarodiče. Protože i oni jsou jiní, než bývali prarodiče dříve. „Dnešní babičky jsou jiné. Ani ony nemají na vnoučata často čas. Mají řadu svých aktivit, cestují, věnují se samy sobě. To nejsou ty trpělivé babičky, které do životů vnoučat vnášely řád, klid, lásku,“ říká.

Názory dalších prarodičů, kteří jsou poněkud zděšeni tím, že jejich malí andílci jsou spíše ďáblové:

Lumír, 59 let, technik: „Když řeknu čtyřletému vnukovi třikrát ne, vůbec nereaguje. Třískal lžící do sklenice. Třikrát jsem ho vyzval, ať to nedělá. Díval se mi do očí a třískal do ní dál. Dcera na to, že má nějakou hyperaktivitu či co. Takže příště bude mlátit do hlavy člověka a my na to máme říct, že se nedá nic dělat, protože má hyperaktivitu?“

Radmila, 63 let, bývalá zdravotní sestra: „Svěřím se vám s něčím strašným. Já svého vnuka vlastně nemám ráda. Netěším se na něj. Spíše se bojím, že kvůli němu zase budou v rodině neshody. Pokaždé se kvůli něho s dcerou pohádáme. Je mu osm, je přidrzlý, nic ho nezajímá, jen kouká do tabletu. Občas se u toho hlasitě směje, občas divně hýká, mlaská. Připadá mi jako blb. Kdykoli jsem jen zmínila, že mi jeho závislost na tabletu nepřipadá normální, dcera se do mě pustila. Podle ní je to přirozená součást života dnešních dětí. Díky tomu prý mají informace a přehled. Vyčetla mi, že já jí informace nedopřávala. Proboha jak? Vždyť tehdy byla jen v televize a v ní zprávy o zasedáních komunistů.“        

Děti neslyší ano či ne  

Mnoho prarodičů je zděšeno tím, jak jsou jejich vnoučata hyperaktivní. Tím, že dělají více věcí najednou, že jsou roztěkané, jako by rozstřelené do stran. „Výskyt hyperaktivity nebyl dříve tak častý. Jednou z příčin toho, že je ho více, je to, že děti nedostávají jasné odpovědi. Přestávají dostávat od rodičů jasné ano či ne. Z jejich životů se vytrácí jednoznačnost.“ I to je názor psycholožky Prekopové.

Pro mnoho prarodičů jsou nefungující vztahy s vnoučaty velmi frustrující. Vždyť většina z nich si pod pojmem vnučka představuje krásnou milou princezničku. Pod pojmem vnuk milého sympatického rošťáka. Ne přidrzlé spratky, kteří si stěžují rodičům, že jim babička nekoupila bio jogurt nebo je chytila za ruku, kterou mrskli bonbón po cizí paní ve vlaku.

Každá generace je jiná. Každá vychovává děti tak, jak považuje za nejlepší. Potíž je v tom, že každá považuje za nejlepší něco trochu jiného. A tak jsou z toho nakonec zmateni všichni. Prarodiče, rodiče i děti. Ty úplně nejvíc.

Hodnocení:
(4.4 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdena Proboštová
Dcera nemohla dlouho otěhotnět a když se jí kolem třicítky konečně narodila dcera, tak mi to připadalo, že ji bere jako hračku. Když dítě vyrostlo (v hojném dostatku) bylo obdivováno a všechno mu prošlo. To se u babičky nepěstovalo. Pohozená bunda na zemi a botičky rozházené kam se trefilo, to nebyl můj šálek obdivu. Dvakrát jsem ji upozornila, že má na dveřích háček kam si pověsí bundu a botičky se dávají do botníku. Nestačilo to, takže informace ji byla přišita rázným způsobem na zadek. Párkrát jsem terapii musela zopakovat, ale byla jsem úspěšná. Vycházkové oblečení sundala a poskládala do skříně, oblékla si domácí a byla pohoda. Když to dcera zjistila, tak zírala jako puk. Přitom i ona byla takhle vedena, pak se nějak zvrhla.
Jana Baloušková
Chtěla jsem dát 5 hvězdiček, ale opět se objevila 1. !!! Je to velmi podnětný článek, naprosto souhlasím. Co prarodiče vnukovi zakáží, to rodiče povolí. Žádné mantinely, mobilní telefony a tablety se kupují prvňákům!
Eva Mužíková
Jsem pyšná, jak jsem vychovala svého syna, prožil hezké dětstvi a náš vztah je založen na důvěře a vzájemném porozumění. Tak i můj přístup k vnoučatům je zejména důsledný a spravedlivý. Přestože ta malá mnohdy více tíhne k druhé babičce a dědovi /dobře vím proč/, nedonutí mne to k tomu, abych svůj postoj / výchovné metody / měnila. Oba rodiče, kterým to hlavně u prvního vnoučka trochu " ujelo "...zmiňovaná výchova v článku , jsou vždy na mé straně a dá se říci, že spoustu mých " metod " převzali...Také skutečnost, že ten starši již pochopil, že díky změně ve svém chovàni je spokojenější a k výkyvům jeho nálady již skoro nedochází, je pro mne potěšující. Vše dělám proto, aby celá rodina žila ve vzájemné shodě a na levná gesta, jen proto abych byla ta milovaná babička, nepřistoupím.
Jarmila Jakubcová
Moje vnoučata vychovává hlavně snacha, která je máma na plný úvazek. Já jí do výchovy nezasahuji, protože děti jsou řádně vedeny a já z nich mám jen velkou radost. Myslím, že vždy záleží na výchově a příkladu rodičů. Dítě nás dospělé napodobuje a chce se nám podobat. Já občas vnoučátka rozmazluji, ale jen opravdu málo. Já sama jsem prarodiče nepoznala a myslím, že to byla škoda.
Danuše Onderková
Je pravdou, že vnoučata jsou dětí našich dětí a my jsme je přece vychovávali jinak. Je ovšem pravdou, že dnešní možnosti pro naše vnoučata jsou jiná než byly pro naše děti. Musíme si přiznat, že mnoho rodičů nemá na své děti čas a tak to řeší penězi, hodnotnými dárky, PC, tablety apod. Každé dítě zkouší již od svého narození co si může dovolit, co si vykřičí, protože rodiče třeba nemají trpělivost ani sílu takovému malému stvořeníčku odporovat. jenže ono se to stupňuje a potom je na převýchovu pozdě. Když nebudou umět překonávat překážky v dětství, v dospělosti to budou řešit agresivním chováním vůči nadřizenému. A ke kriminalitě to má hodně blízko. Souhlasí s na stavením určitých pravidel, nastavit mantinely kam až si co může dítě dovolit. Mám 7 vnoučat a nebojím se je plácnout, když je to zapotřebí. Syn vždy řekne" A poslouchat babičku má dovolení vám nařezat když to bude potřeba". Nikdy jsem to nepoužila, ale plácnutí po ruce nebo trochu přes zadek ještě nikomu neublížilo.
Jana Šenbergerová
Dnešních "zpovykaných" dětí je mi upřímně líto. Nemají to vůbec lehké. Nesmíme zapomínat, že je vychovávají naše děti. A ty jsme vychovali my.
ivana kosťunová
I když jsem byla vychovávána přísně autoritativně, uznávám, že to není ten nejlepší způsob výchovy. Takto vedené dítě buď věnuje spoustu energie na to, aby si svou svébytnost uhájilo, nebo propadne naprosté pasivitě.Způsob výchovy, který se praktikuje teď je opačným extrémem a také není nejlepším řešením. Domnívám se, že něco mezi tím by bylo nejvhodnější- vytyčit mantinely a trvat na jejich dodržování. S ponecháním svobody v rozhodování u dítěte souhlasím, ale musí ýt schopno i nést důsledky těch rozhodnutí. Nevidím smysl v tom odstranit dítěti z cesty všechny překážky. Jak potom má obstát v životě, kdy už se bude muset spoléhat samo na sebe. Se svými dětmi o výchově vnoučat často dikutujeme, dost se v názorech i lišíme, ale myslím, že i mé zastaralé metody, které občas prezentuji, přijdou vhod.