O ztraceném čertovi
FOTO: archiv autorky

O ztraceném čertovi

20. 2. 2017

„Tak, čertíci, dnes končíme,“ řekla paní učitelka, sklapla notes a upravila si na hlavě kudrny mezi rohy. „Nezapomeňte si zítra zabalit do batůžku svačinu, nahoře na Zemi nic nedostanete. Lidské děti se s vámi dělit nebudou.“

Všechna čírťata se radostně rozběhla do šatny. Hurá, dnes škola končí a zítra jedou na výlet! Nahoru za lidmi! To zase bude legrace!

Na poznávací zájezdy mezi lidi čerti jezdili každý rok. Na jaro, v létě, na podzim a před Vánocemi. Byla u toho vždycky ohromná legrace.

Při tom posledním, podzimním, se čertí kluk Kamil chlubil, jak se ničeho a nikoho mezi lidmi nebude bát. Pak chtěl pohladit malého černého pudlíka, uvázaného u stromu. Jenže pejskovi se to nelíbilo. Zuřivě na Kamila zavrčel a strhl mu z hlavy červenou kšiltovku. Ještě, že se Kamilovi leknutím postavily všechny vlasy na hlavě. Kudrny bezpečně skryly čertí růžky. Kdyby kšiltovku opravdu ztratil, to by byl průšvih!  Bez ní by nenašel cestu do autobusu a ještě by v něm lidé mohli poznat čerta! A to se nesmělo.

Všichni okolo se Kamilovi tenkrát smáli. Jen čertík se nesmál. Pudlík stál předními nožkami na kšiltovce, vrčel a nechtěl ji vrátit. Ještě, že po chvíli přišla pejskova panička.

„Nesmíš hladit neznámé psy,“ poučila Kamila. „Hlídá mi kolo, proto na tebe vrčí.“

Pak se otočila k pejskovi a oslovila ho. „Čerte, vrať mi tu čepici!“

Pejsek kšiltovku ochotně vydal a od té doby se Kamilovi čertí děti tak trochu posmívaly, že jeden čert vzal druhému čepici.

————–

I nejmenší čertík Matýsek se radoval. Nahoře, u lidí, ještě nikdy nebyl, toto bude jeho první výlet. Zatím vždycky jen závistivě poslouchal, když se ti větší čertí kluci chlubili, co všechno mezi lidmi viděli. Troubící auta, smějící se děti, stánky na náměstí, vánoční stromy…Nejvíc se ale Mates těšil na sníh. Vůbec si nedokázal představit, co to vlastně je. Marně se mu to snažil vysvětlit táta Lucián i maminka Berta.

„Je to takové studené, bílé, a dají se z toho dělat koule, trochu jako z plastelíny,“ vysvětlovali mu oba. Matýsek ale nerozuměl. Bílou barvu si ještě jakž takž představit dokázal, i když v pekle je všechno hlavně červené a černé. Ale co je to studené? V pekle nebylo nikdy nic studeného, pořád tam mají teploučko. Maminka nakonec mávla rukou a řekla.

„Vždyť to na výletě, Matýsku, všechno uvidíš. A pak nám budeš povídat zase ty.“

Pak ho v postýlce přikryla měkoučkou peřinou až po chlupatá ouška a dala mu pusu na tvář. „Dobrou noc, ať tě ohnivé jiskřičky pálí celou noc!“

——–

Na Horním náměstí v Olomouci bylo rušno. Probíhal tu právě Vánoční trh, bylo tu plno stánků s oblečením, různými drobnostmi, cukrovím, masovými dobrotami i různými atrakcemi. Dospělí i děti se procházeli, smáli, každou chvíli se zastavili u nějakého stánku a dlouze vybírali. Pekelný zájezdový autobus se zatmavenými okny nenápadně zaparkoval opodál, v boční neosvětlené uličce. Paní učitelka se rozhlédla po  rohatých hlavičkách a usmála se.

„Tak, čertíci, a teď se všichni pěkně oblékneme!“

Mates se zarazil. Obléknou se? Do čeho? A proč? Maminka mu na cestu dala takové krásné červené tričko s obrázkem plamínku. A k nim žíhané kraťasy a nové oranžové sandálky. Do čeho se má ještě obléknout?

Paní učitelka za pomoci řidiče Janka zatím odněkud vytáhla velké vaky. Rozvázala je, vytahovala nějaké uzlíky a rozdávala kolem. Každé čírtě dostalo jeden, i řidič Janek, i pro paní učitelku jeden zbyl. Mates nechápavě koukal kolem sebe, svůj uzlík nedotčený držel v rukou.

„Ty s námi nejdeš ven?“ zeptala se ho udiveně Esterka. Zrovna si navlékla přes hlavu teplý rolák. Tlustá vlna se jí zachytila za růžky na hlavě a Esterka se marně snažila dostat ruce do rukávů. Na zimním výletě byla už loni, a tak ji uzlíky s oblečením nepřekvapily. Jenom to oblékání jí moc nešlo, v pekle se roláky nenosí.

Ale paní učitelka si už všimla Matesova zaváhání i Esterčiných problémů. Napřed Esterce uvolnila svetr, pak vytáhla z Matesova uzlíku oteplováky, podala mu je a při tom vysvětlovala.

„Lidé mají tady zimu, Matýsku. Musíme se proto pořádně obléknout. Abychom tu nemrzli a taky aby nás nepoznali. Měli by strach.“

Za chvilku byl Mates navlečený jako cibule. Oteplováky, teplý svetr, bundu, na nohou vysoké botky s kožišinkou. Ještě mu paní učitelka na hlavu narazila červeného kulicha s velkou bambulí a ještě mu ho pořádně stáhla do čela. Ani jeden kudrnatý vlásek, ani špička růžku mu z čepice nekoukala. Pak ještě honem oblékla sebe a zkontrolovala čertíky. Protože bylo všechno v pořádku, řidič Janek zmáčkl páčku, dveře zasyčely a paní učitelka zavelela.

„Jdeme, čertíci. A držte se všichni pěkně za mnou. Ať se neztratíte! Víte, jak to pak chodí. Kdo zabloudí, musí si cestu zpět najít sám. Pomůže mu v tom jeho kouzelná bambule. Učili jste se to v hodinách kouzel. Dávejte na ni pozor a neztraťe ji. Autobus odjíždí přesně v šest hodin večer.

 A nezapomeňte, že v levé kapsičce bundy máte teplé rukavice!“

——-

To bylo kolem ruchu! Matýsek nestačil kulit oči. Ještě že ho kamarádka Esterka pevně držela za ruku. Asi by zůstal stát hned na kraji velkého náměstí a jen udiveně koukal kolem sebe. Ale takhle mu jen Esterka netrpělivě škubla rukou.

„Pojď, Mates, nezdržuj!“

Matýsek přidal do kroku. Ale vzápětí se opět zastavil. Co to támhle bliká? Esterka se po něm zase ohlédla, ale pak ji to už omrzelo. Pořád Matese popohánět, pořád ho tahat za ruku. A ostatní jí zatím mizí někde za rohem nejbližšího stánku. Tak raději jen křikla:

„Matesi, pospěš, ostatní nám utečou!“ a rozběhla se za třídou a paní učitelkou.

Malý čert Matýsek osaměl. Ani si toho nevšiml, jak se nadšeně a rozzářeně rozhlížel okolo sebe.

Kolem něho procházela spousta lidí, všude byl ruch a shon. Všichni si povídali, smáli se, někde hrála muzika. A co Matýska nejvíce upoutalo, byla taková divná bílá hmota. Byla rozsypaná všude. Šlapal po ní, pokrývala střechy stánků, místy z ní byly utvořeny velké hromady.

Čertík k jedné takové opatrně přistoupil. Napřed si ji pořádně prohlédl a pak trochu vzal do ruky. Bylo to studené, mokré…

„Sníh,“ pochopil Matýsek. „To je přece sníh!“ a malý čert se radostně rozesmál. A v tom bác. Co to bylo? Vůbec nevěděl jak, ale najednou se ocitnul na zemi, hlavu zabořenou ve sněhové kupě. Sníh mu vlezl do nosu, studil na tváři….

„Hepčí,“ kýchl  Mates a posadil se. Rukama si vytíral oči, setřepával sníh z obličeje. Fuj, to bylo studené. A kde má čepici? Konečně pořádně otevřel oči a rozhlédl se. Vedle něho poskakovaly dvě postavičky a chechtaly se, až se za břicho popadaly. Dva kluci uličníci měli ohromnou radost z toho, že se jim podařilo někoho strčit do hlubokého sněhu. Pak jeden přiskočil, popadl Matýskova kulicha a utíkal pryč. Mates chtěl honem vstát, jenže na ušlapaném sněhu mu ujely nohy a zase sebou plácl jak dlouhý, tak široký.

—————-

„Vstávej,“ řekl někdo a zatahal Matýska za rukáv. „To byli kluci z naší školy. Martin a Ondra. Pořád se perou. Nemám je rád!“

Malý čert se znovu posadil. Vedle něho stál další kluk a díval se na něho.

„Sebrali ti čepici. Mně včera Ondra vysypal batoh do sněhu a vzal mi takovou krásnou tužku,“ stěžoval si trochu kluk, „dostal jsem ji od babičky. Poprali jsme se, a já za to dostal poznámku!“

Oprášil Matesovi vzadu bundu od sněhu a pak se mu zadíval na kudrnatou hlavu.

„Není ti zima? A máš na hlavě velké boule, nebolí to? A jak se jmenuješ? Já jsem Vašek!“

„Nebolí,“ zaváhal Matýsek. Paní učitelka říkala, že lidé se čertů bojí. Ale tento kluk nevypadal jako strašpytel…

„To nejsou boule, já mám rohy! A jmenuju se Matěj, ale říkají mi Matýsku. Nebo taky Matesi.“

„Rohy? Ty jsem chtěl taky, ale maminka mi je včera nekoupila. To kvůli té poznámce,“ zamračil se Vašek. „Proč ti nesvítí? Já chci takové ty blikací. Půjčíš mi je na chvíli?“

„Nepůjčím, to přece nejde,“ vylekal se Matýsek. Kluk stáhl ruku, kterou už natahoval k rohům, a vyčítavě se na čerta koukl.

„Tak si je nech, když jsi takový. Já bych ti je přece vrátil!“ a pak se otočil a chtěl odejít.

„Počkej,“ křikl Mates, „počkej, já…, já ti je nemůžu půjčit, víš, já jsem čert!“

„Tady je přece čertů,“ zastavil se kluk. „Bude chodit Mikuláš, a ten má sebou vždycky čerty.“

„Ale já jsem opravdový čert, jsme tu s naší třídou na výletě, a já…..,“ Mates se rozhlédl a pak polekaně vyhrkl. „Já jsem se ztratil!“

„Ztratil?“ zarazil se Vašek. „Ty jsi se ztratil?“.......

 

A pokud se vám pohádka líbí a chcete vědět, jak to byl dál, najdete ji  na http://www.matyldinopovidani.cz/  :-)

Těším se tam na vaši návštěvu. A taky mi tam nezapomeňte napsat, jestli se vám pohádka líbí :-)   Nebo taky ne :-(

A ještě něco. Pokud chcete pohádku pro vnouče, nahlédněte tam taky. Evka M. už pohádku pro Rozálku má :-)

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA