Masopust na Drahanské vrchovině
Ilustrace: archiv autorky

Masopust na Drahanské vrchovině

18. 2. 2017

V ostatkové úterý se dříve v mnohé domácnosti zadělalo na koblihy - smažily se a celý dům byl i provoněn rumem. Letos připadá ostatkové úterý na 28. únor. Malá ukázka z mojí publikace - Srdce Drahanské vrchoviny, vydané vlastním nákladem v roce 1992. Deset procent z celkového prodeje jsem věnovala tělesně a mentálně postiženým dětem a mládeži.

A už se přiblížilo úterní odpoledne. Vesnicí se rozléhá veselá hudba.

Janička přímo vyletí: "Mami, ož chodijó maškarádi..." Hanka vyhlédne z okna a tu vidí, jak velký průvod jde kolem jejich stavení. Dveře se rázně otevřou a hospodyńka je hlasitým pokřikováním vyvolávána ven.

Hanka jde s oběma dětmi ke dveřím. Zde je mnoho maškar, některé mají na tváři i škrabošku, jiné jsou pomalovány, všemu ovšem vévodí veliký medvěd. Není skutečný - v chlupatém kožichu je navlečen velký taškář, který dokáže ostatní rozveselit. Jede zde i vozík, je to čistička obilí, z které je všechno vytaženo a z jejího vnitřku se ozývá ukrytý harmonikář se svým nástrojem. Jedna z maškar točí naprázdno kolečkem a harmonika hraje i zpívá. Kolem dokola je hodně zvědavců, nejvíce dětí.

"Hospodeně, deme vás a hospodáře pozvat na Vostatke!" zvučným hlasem pronáší vůdce průvodu.

"Děkojeme za pozvání, nevim jestle přendem, však vite, máme maliho v kolibce."

"Ale take babičko a ta vám drobotino pohlidá."

Hanka bere láhev s domácí slivovicí a nalévá do skleničky všem na zahřátí. A ti rádi připíjejí na zdraví, neboť chození v tom mrazu a sněhu mají za sebou hodně. "Večir se bodeme těšet, že vás hovidime!" loučí se maškary a některé z nich objímají štědrou hospodyňku. Děti stojí jak u vytržení, dívají se okouzleně na všechny ty postavy, které jim jdou kolem očí, a Janička nejvíce obdivuje vysokou smrt s kosou. Dál jde bába s dítětem, cikánky, žebráci - také král i měšťan, dědek s čarodějnicí i poslední tulák. Bohatá směs škrabošek a pomalovaných obličejů se jim míhá kolem stavení a děti stojí okouzleně stále ve dveřích, než jim v dálce zmizí.

Večer se Hanka ozvala: "Ondro, věřiš, že bech měla choť se na Vostatke podivat. Maminka nám děti pohlidá. Alespoń na chvilo bech šla nekam ráda. Deť zétra bode Popelečni středa - konec plesu a me sme nikde letos nebele."

"Když chceš, tak se vypravíme."

Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Hezký článek, přiblížil nám zase novou část a zvyky naší vlasti. Já se sice nikdy žádného podobného maškarního průvodu neúčastnila, ale ráda se podívám na ukázky v televizi nebo o to čtu v knize. Tyto lidové zvyky na české vesnici z 19.století krásně popsal Jindřich Šimon Baar v trilogii Paní komisarka.
Marie Ženatová
V mé rodné vesnici na Drahanské vrchovině byl vždy v toto období v sobotu maškarní bál, v neděli babský bál, v úterý odpoledne chodily maškary zvát na večerní Ostatky - vždy kolem 23 hodiny se doprostřed sálu postavily pohřební máry, maškarní průvod šel za hraní smutečního pochodu pro velikou basu, halil ji do fialového plátna a mládenci ji nesli k márám. Zde se vedle mládenců postavila děvčata a do kapesníků si utírala slzy - mnohé byly opravdové, protože basa byla skutečně dlouho schována a až do velikonoc si nikdo nezatančil... Pohřební průvod obešel celý sál, zazněla závěrečná smuteční píseň a basa byla pochována. A tu přišel svižný strýc a koštětem vymetl celý sál - udeřil každého do zad a bral za sebou do lidského řetězu - prostě do půlnoci se celý sál vymetl i s maškarády, muzikanty a veselé, skutečně velkolepé Ostatky skončily - přišla Popeleční středa s přísným půstem od masa i půstem újmy... Dnes už je to úplně jiné, bývá jen v sobotu Horácký bál, kde má předtančení taneční soubor Skalák v horáckých krojích s horáckými tanečky, následují i ostatkové zvyky jako pochovávání basy - ale už není odpolední maškarní ostatkové úterý, to někdy hasiči tyto zvyky dodržují a také děti v MŠ se učí horácké tanečky a je zde i dětský soubor Skaláček, který se zůčastňuje různých slavností i v okolních vesnicích. Půst už se tak nedrží, horáckým nářečím mluví hlavně starší a střední generace, děti už méně... Ale co mne těší nejvíc, ať tam přijedu v kteroukoliv dobu, tak každé dítě, které potkám mne zdraví - prostě na vesnicích děti zdraví každého a je to moc a moc milé - tak jako já v dětském věku jsem zdravila všechny starší, které jsem potkávala - všichni cizí totiž tehdy pro nás děti byli strýčky a tetičkami...
Anna Čípová
Maruško, ukázka mne opět zavedla do rodného městečka. U nás byly ostatky velkolepé a večer se pochovávala basa v místní sokolovně. Koblihy, maškary, muzika, něco na zahřátí - jo to bývaly časy.
Lidmila Nejedlá
Marie, udržuje se ta tradice dosud? A mladí lidé hovoří stále nářečím? Hezky jste to napsala.
Zuzana Pivcová
Mně se líbí Vaše líčení, ale hlavně právě ten dialekt. Máme v práci asistentku ředitele, která sice ne úplně takto, ale přece jen i po letech bydlení v Praze s různými dialektickými lahůdkami mluví dodnes. Samozřejmě ne oficiálně, ale mezi námi. Je to sympatické.
Marie Ženatová
Děkuji Vám moc za milé komentáře. Máte ale pravdu, že psát nářečím je skutečně dost těžké a trvá to daleko delší dobu...
Jana Šenbergerová
Jste šikula. Pěkné! Psát nářečím není vůbec snadné.
Hana Rypáčková
Moc pěkné...A to nářečí...