Když parta seniorů bydlí v jednom domě
Ilustrační foto: ingimage.com

Když parta seniorů bydlí v jednom domě

19. 2. 2017

O čem se mluví jako o ideálním bydlení? Říká se tomu cohousing. Je to forma  v některých zemích velmi oblíbená. U nás se zatím neuchytila, i když pokusy o ni byly.

Podstata je jednoduchá: Skupina lidí se dohodne, že bude bydlet společně v jednom domě. Každý ve svém bytě, ale zároveň mají možnost využívat společné místnosti, zahradu. Zkrátka, jde o partu lidí, kteří si rozumějí a jsou přesvědčeni, že ve své blízkosti budou život zvládat lépe. My Češi moc nevěříme, že to může fungovat. Hodně o tom ví architektka Veronika Bešťáková, propagátorka cohousingu u nás. A tak jsme si s ní povídali o rozdílech v bydlení v Česku a v zahraničí, o našich snech i strachu ze změn.

Co vás na  formě cohousingového bydlení pro seniory zaujalo, proč ji propagujete?
Když jsem se v rámci své disertační práce pustila do zkoumání bydlení pro seniory, začala jsem na zahraničních webech narážet na různé formy bydlení, pro které jsem nenašla žádný český ekvivalent. Například vícegenerační projekty, kdy byly v přízemí navrhovány bezbariérové malometrážní byty pro seniory a ve vyšších patrech větší byty pro jejich dospělé děti s rodinami. Nebo podobné projekty, ve kterých byly zahrnuty všechny možné typy domácností, tedy bezbariérové menší byty pro seniory nebo osoby s postiženímm, dále menší byty, ale ne bezbariérové, pro singles i vícepokojové byty pro rodiny s dětmi. To byly projekty, které se mi líbily svou pestrostí. Když jsem pak ale měla příležitost navštívit seniorské cohousingové komunity ve Švédsku a viděla jsem, jak fungují, uvědomila jsem si, že o je asi téměř ideální způsob bydlení pro druhou půlku života.

Konkrétně proč?
Čím dál více jsem si uvědomovala, že způsoby řešení bydlení seniorů, které jsou v Česku dostupné, nejsou ideální a už vůbec ne koncepční. K vysvětlení podstaty senior cohousingu je nutné dobře znát naši situaci.

A ta je?
V České republice přece senioři nejčastěji dožívají ve svém dosavadním domku nebo v bytě. Mnohdy tam využívají pomoci od rodiny, přátel nebo terénních pečovatelských služeb. Druhou možností, kde strávit stáří, je přestěhování do domova pro seniory, do domova s pečovatelskou službou a podobně. Tato zařízení podléhají zákonu o sociálních službách, to znamená, že důležité jsou v nich poskytované služby, ale bydlení samo o sobě je okrajovou záležitostí.

Pokračujte, prosím...
Nejtíživějším problémem seniorů, kteří zůstali ve vlastním domově, bývá samota. S ní souvisí strach, že se o seniora nikdo nepostará, když se jeho stav zhorší. Lidé se bojí, že když upadnou a nebudou schopni se zvednout, nikdo jim nepomůže. Problematické je i zajištění drobné péče, služeb. Rodina nestíhá nebo žije daleko, placené služby bývají velkým zásahem do rodinného rozpočtu. Mimochodem, už teď v sousedním Německu nemají všichni senioři dost financí na to platit si domácí pečovatelskou službu. A co teprve v Česku.

Chápu, takže lidé se pak stěhují do domovů seniorů z určitého strachu, i když se jim tam moc nechce?
Čeští senioři se obecně neradi stěhují, natož do domovů důchodců. Takže se mnozí snaží zůstat doma, co to jde, i když jim to způsobuje problémy. V Česku v podstatě neexistuje včasná příprava na stáří. Lidé se stěhují do domovů pro seniory až v momentě, kdy ztrácí soběstačnost a schopnost se rozhodovat. To je bohužel nešťastně podporováno legislativou. Zdravý senior s nižšími finančními prostředky nedosáhne na pomoc od státu, aby si včas s rámci prevence zajistil bezbariérové bydlení. V Česku prostě chybí preventivní přístup i k bydlení ve stáří.

Může se to společnosti vymstít?
Samozřejmě. Demografická křivka neúprosně ukazuje nepoměr mezi počtem narozených dětí a počtem seniorů. Kdo se jednou, v dohledné době, fyzicky o všechny seniory postará? To aby celá produktivní generace opustila dosavadní profese a začala se věnovat pečovatelským službám. Logicky z těchto čísel vyplývá, že si senioři budou muset vystačit do jisté míry sami. Vzájemnou svépomocí, spoluprací. A to je možné právě v senior cohousingu.

V čem je tedy zajímavý?
Vyvažuje nedostatky stárnutí doma, například nedostatek kontaktů a stárnutí v instituci, například nedostatek soukromí. Jde vždy o bydlení, nikdy o pečovatelskou službu. V zahraničí vzniká vždy na popud samotných obyvatel, tedy díky jejich iniciativě a aktivnímu přístupu.

Takže se parta lidí domluví, že chce žít v jednom domě?
V podstatě ano. Vzniká proto, že starší osoby nebo singles, prostě domácnsoti, které už nemají děti, chtějí žít v blízkém sousedském společenství, které jim do jisté míry nahradí rodinu a zároveň zajistí soukromí. To znamená možnost o všem svobodně rozhodovat, uplatnit často i své schopnosti ve prospěch komunity. Vím, zní to idylicky, ale je to fakt.

A ten vhodný dům si společně najdou?
Ano. Senior cohousing prakticky nemůže vzniknout jako developerský projekt, hotový produkt, do které se pak hledají klienti. V takovém případě prostě chybí to hlavní, zájem ze strany samotných obyvatel, jejich aktivní přispění. V zahraničí jsou takové seniorské komunity podporovány obcemi, neziskovými developery, případně státem. Lidé tak žijí za cenu přiměřeného nájmu, případně mohou jednotky vlastnit. Klíčové je stěhovat se do senior cohousingu v době, kdy jsou lidé soběstační, často ještě pracují, a přitom nemají problém opustit původní velký dům či byt.

V Česku se o této formě bydlení před pár lety hodně mluvilo, vznikaly projekty. Pak to utichlo. Proč?
To je pravda, mluvilo se o ní v médiích, vznikaly reportáže. Dotazy ohledně vzniku cohousingu nám chodily hlavně od developerů. Zájem občanů byl minimální.

Čím to je?
Lidé o této formě bydlení málo vědí. Chybí oficiální informace, ujištění o podpoře shora, finanční prostředky ze strany obcí, státu, neziskovek. Zároven lidé mají obavy vzít osud do svých rukou.

Co když si pod tím lidé představují život v nějaké komunitě a to se jim nezdá. Vždyť mluvíme o generaci, která byla nucena se celý život sdružovat za socialismu, tak co když už o to třeba nestojí?
Máte pravdu, že pořád mluvíme o generaci seniorů, která je poznamenána socialismem a násilným kolektivismem. O senior cohousingu jsem se poprvé dozvěděla před deseti lety a od té doby se v v Česku nepodařilo ani jeden zrealizovat. Možná právě proto, že tehdejší padesátníci, dnešní šedesátníci, jedou v zajetých kolejích. Myslí si, že o ně buď postarají děti nebo stát. Vždyť málokdy přistoupí na to, aby si včas upravili bezbariérovou koupelnu a toaletu. Vím to z vlastní praxe. Stěhovat se do nějaké komunity nebo ji dokonce pomáhat budovat je pro ně nepředstavitelné.

Příští generace seniorů bude jiná?
To se uvidí, jestli současná střední generace, která za socialismu prožila dětství, bude jiná. Celý svět se přece neustále mění, je jiný. Zatím to vidím tak, že naše společnost celkově nedozrála k vzájemné spolupráci, pomoci a respektu. Pro mě osobně, když mám doma tři malé děti, je vícegenerační cohousing bydlení snů. A ve zralejším věku bych takové bydlení ocenila ještě víc.

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Květoslava HOUDKOVÁ
Z tipů-forem cohousingu považuji za rozumné toto: Do přízemí - v klidové části nových domů umístit malometrážní byty a ostatní byty přednostně obsadit rodinami, které s sebou přistěhovali i rodiče. Každá generace by tak měla svůj vlastní život, ale pro seniory blízkost rodiny + terénní pečov. služby pro potřebnou pomoc. Já jsem -už 7 r. spokojena v Domě s pečovat. službou -vlastní bydlení i volnost- pohoda!
Marie Magdalena Klosová
Evo,moc Ti takové spolužití přeji.Ať vám to vydrží.mm
Květoslava HOUDKOVÁ
Eleno - zřejmě Tě uspokojuje "přirýpnutí" - klidně pokračuj.
Elena Valeriánová
Evi, to máš štěstí. Mít dobré sousedy je prostě výhra v loterii. Ale představ si sousedku, která nebude mít ráda (obrazně) hrachovou kaši.
Eva Balúchová
Já vlastně v podobném domě bydlím.I když to není seskupení seniorů,ale rodinných příslušníků všech věkových kategorií.Bydlí nás tu 10 to jsou 4 rodiny.Každý má svůj byt.Scházíme se buď u někoho nebo od jara do podzimu na zahradě.Bavíme se,pořádáme oslavy a společně se staráme o dům a jeho okolí.Vyhovuje mi,že když starší už nemohou,zastoupí je mladí.
Marie Magdalena Klosová
Teď,a to je mi 67,se takovou možností vůbec nezabývám.Jsem ráda ve svém bytě a mám zřejmě naivní představu,že to tak vydrží napořád.Uvidíme!mm
Zuzana Pivcová
Já bych takto bydlet nechtěla. Možná ke své vlastní škodě. Ale to už je dáno povahou. Jsem s lidmi ráda, ale vždy jen určitou omezenou dobu a pak zpátky do své vlčí samoty. Uznávám, že to není vhodné řešení napořád, ale teď se tím víc nezabývám.
Jarmila Komberec Jakubcová
Helenko já ti rozumím, tak to bohužel často funguje. občas to zajiskří i tady na íčku a to jsme jen tady "virtuálně". Zavřem PC a jdeme ale co v takovém domě? Tam zavřít dveře bohužel asi nestačí.
Helenka Červenka
Ano, Jarmilo, právě jsem chtěla napsat, že vše je krásné, domluví se skupina seniorů, ve společném domě začnou bydlet a ejhle, z idylky je peklo na zemi, když si začnou něco vyčítat, štvát se navzájem proti sobě, dělat si naschvály, pomlouvat, nadávat si. Pak hledej pravdu, všichni budou mít tu svou a nikdo neustoupí a do konce žití budou proklínat den, kdy o takovém společném bydlení rozhodli.
Elena Valeriánová
Mně osobně by se takové bydlení líbilo. Ale takto to vypadá velmi idylicky, skutečnost bude trochu jiná. Představte si dům seniorů, kteří se sestěhují, dejme tomu, když jim je v průměru 55-60 let. Údržbu zahrady, úklid společných prostor, úklid sněhu ...atd, kdo jim to bude dělat až jim bude o deset let více? My bydlíme v domě o šesti bytech, tak nějak jsme tady spolu zestárli. Ti, co nejsou ještě v seniorském věku se do práce na společném moc nehrnou a seniorům ubývá sil. A platit si pracovníky na takové práce? No, možná na to taky dojde.
Jarmila Komberec Jakubcová
Asi bych neměla problém s takovým bydlením. Důležité je mít svůj vlastní pokoj kam mohu odejít. Zas společenská místnost naopak pomáhá při komunikaci. Ráda s lidmi komunikuji a snažím s být nekonfliktní. Horší to bude s těmi, kteří jsou ihned se vším hotovi a nejsou schopni vzájemné komunikace.
Lidmila Nejedlá
Když jsem se kdysi dočetla o životě ruských rodin, které užívají společnou kuchyni, obešla mě hrůza. Ale společné bydlení v jednom domě s vlastním bytem ,by se mi líbilo.
Hana Rypáčková
Nějak tak jsme si to s přáteli naoko plánovali, byty v pečovateláku vedle sebe, společenskou místnost, mejdany atd.. Někteří tu už nejsou a stejně se všichni zbylí držíme zuby nehty svého jistého...Ani my vůbec nepočítali s nemocí....Žili jsme si tralala. Stejně do nějakého zařízení se člověk dostane až když umírá...Nejsou místa.