Práce v seniorském věku
FOTO: autorka

Práce v seniorském věku

25. 2. 2017

Bylo mi 56 let, byla jsem čerstvá starobní důchodkyně. Manžel mi právě v tu dobu zemřel, měl leukémii a i když měl transplantaci kostní dřeně, tak se mu život prodloužil jen o 50 dní - špatné buńky přebily ty správné. Dochovala jsem ho doma, ovšem denně ráno jsem byla v telefonickém spojení s lékaři Fakultní nemocnice v Brně, kteří mi pomáhali radou při rychle se měnících komplikacích. Manžel si přál velký pohřeb, abych ho udělala jako slavnost. Když jsem všechno po pohřbu zaplatila, nezůstaly mi téměř žádné peníze.

Převedla jsem si na sebe externí manželův výzkum trhu pro jednu firmu, já měla také nějaké výzkumy jako externí zaměstnání a našli se i mnozí, kteří třeba chtěli jet na dovolenou, tak mi přenechávali také svoje papírové dotazníky, abych obešla respondenty a vyplnila je s nimi - takových externích  tazatelů je v našem městě víc.. A marketinkový výzkum trhu je vlastně dialog - tazatel se ptá na různé zadané otázky. Dnes už se na tyto výzkumy většinou používá víc notebook.

Měla jsem vlastně tímto štěstí v neštěstí a to tím, že jsem musela vstát a jít mezi lidi, i když bych se byla nejraději někam schovala a vůbec nikam nevyšla. Ale potřebovala jsem peníze na pomník, manžel synovi pomáhal se stavbou domu, už to nedokončil - byly potřeba peníze na zaplacení faktur firmě, která to dodělala, syn měl i tak ještě moc jiných půjček. Šetřila jsem usilovně a neměla nic, než běhání po respondentech v domácnostech a v podnicích.

Také jsem si vzala brigádu na roznášení letáků, jeden rok jsem chodila po mnoha ulicích i se sobotními novinami. Vím, co je to chodit s těžkou taškou v zimě, ve sněhu, po náledí, ve větru, v dešti i ve velikém horku. Musím přiznat, že jsem už někdy bývala na pokraji sil. Jenže jsem věděla, že kdybych zůstala doma déle, tak mne ta moje nejvěrnější kamarádka depka pevně chytne a už ze svého sevření nepustí - to už jsem měla vyzkoušené.

A tak jsem se tazatelské činnosti věnovala mnoho let. Bylo to mnohdy úmorné hledání zadaných adres, obzvláště na vesnicích, kde často čísla domů byla úplně přeházená - když jsem se zeptala na nějaké jméno, tak mne často lidé poslali jinam, na vesnicích se znají lidé víc přezdívkami. Čísla tam nebyla často vůbec podle pořadí, vlastně jsem ani někdy pořádně nechápala ten systém. Občas jsem měla adresy rozházené i ve městech - a hledat třeba v pětitisícovém městě správné adresy bylo mnohdy také těžké.

I tak to bylo veliké množství telefonického sjednávání návštěv, hledání zadaných adres, neúspěšných cest, někdy i nepříjemných odmítnutí, zklamání, nervů, ale i pocitu z dobře vykonané práce a z poznání velikého množství příjemných respondentů, kteří si se mnou moc rádi popovídali...  A lidé mne měli rádi, dávala jsem jim za jejich odpovědi drobné dárky. Jenže když byla zima dlouhá a zlá - tak jsem se často brodila závějemi, chodníky byly ledové, občas tálo, občas něco padalo na hlavu.

Bylo dobře, když u nějakého výzkumu byla ta telefonní čísla na sjednání rozhovoru. Jednou se mi stalo, že se mi ozvala paní, které se před 5 hodinami narodilo děťátko v porodnici. Co jsem mohla v tomto případě dělat? Jen jí gratulovat a vlastně jsem věděla jistě, že rozhovor neprovedu, ale měla jsem radost z narozeného zdravého děťátka. Na některé číslo jsem se nemohla vůbec dovolat, až po SMS zprávě se dozvím, že dotyčný je v zahraničí, takže mi mobilní telefon vzít nemůže.

Když jsem se tak často dívala na ty nebezpečné chodníky - tak jsem si říkala, zda je mi to v důchodovém věku zapotřebí? Ano, byla bych moc pohodlná, kdybych do toho počasí nemusela chodit. A tak jsem chodila dál a dál a hledala adresy... Poznávala další a další nové dobré lidi a občas se dostala i do nezáviděníhodných situací. S odstupem času jsem je však viděla jinak, spíš jako tragikomické, a tím vznikaly některé moje humorné příběhy.

Vždy, když už jsem toho chození měla moc a moc - přímo padala únavou, tak jsem si říkala, kéž by mne dohonil čas a já se mu mohla vzdát. Loni jsem měla 70 let, a tak ten čas právě nastal - nechala jsem si už jen jednu firmu - tam je výzkum nanejvýš třikrát do roka.

A co mi zůstalo - vnoučata, zahrádka, počítač, četba. Cesty mám také časté - hlavně do větších obchodů, s batůžkem to mám 3km a zpět 3 km - chodím pěšky, pomalu, zastavím se s lidmi, popovídám si s nimi a jsem velmi šťastná, že se mi můj život konečně přece jen trochu zpomalil.

Ale jak slyším, že se zase naskytuje nějaká menší možnost brigádičky, tak napnu uši a už si plánuji, že to zase nějaký měsíc vezmu. A jsem šťastná.

Říkám svým dětem: Já jsem tak šťastná, a oni: Z čeho? No, asi zas budu mít nějakou kratší a menší brigádičku!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hodnocení:
(4.8 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Ještě jednou Vám všem ze srdce děkuji za milou odezvu. U té mé práce byl pro mne skutečně nejlepší ten veliký kontakt s mnoha a mnoha novými lidmi, jejich veliké poznání a sdílení jejich radostí ale snad někdy i více bolestí... A toto všechno mi hodně pomáhalo a stále pomáhá se lépe vyrovnávat se všemi ztrátami a nezdary, které mne potkaly - protože dobře vím, že většinou žádný člověk to nemá v životě úplně ideální a jednoduché...
Zuzana Pivcová
Je hezké, že jste tu veškerou práci vykonávala neformálně, o čemž svědčí to, že jste navázala kontakt s řadou lidí a dokonce s nimi i sdílela jejich radosti a strasti. Moc hezké.
Anna Čípová
Maruško, tomu říkám VÝDRŽ. Ať se daří.
Hana Rypáčková
Dělání, dělání, všechny chmury zahání... Svatá pravda. Ale výzkum po internetu jsem po měsíci odřekla. Kamarádka si tím vylepšuje příjem. Ale často jen body a odměny věcmi, které pak prodává... Nic pro mne.
Marie Ženatová
Děkuji Vám všem za velmi milé příspěvky...
Lidmila Nejedlá
Není nic lepšího proti depresi, než jakákoliv práce. Máte pravdu.
Květoslava HOUDKOVÁ
Taky jsem to zkusila s letáky (uvažovala jsem duben - září), ale nevydržela. Roznos zahrnoval převážně paneláky (zaklapnuté, uzamčené) a když jsem někoho požádala o přístup ke schránkám (byly až uvnitř) - tak mne lidi posílali do p ..... V domcích zase zranění rukou (nebezpečí otravy) od rezatých "okousaných" otvorů schránek. Práce hodně - výdělek čím dál nižší = NE !!
Zdenka Jírová
Jste vytrvalá a rozhodná. Chodit do práce i v důchodu je dobré, i když jen na malý úvazek. Také jsem takový měla, pracovala jsem pro ČHÚ. pro výzkum ovzduší. Musela jsem být na měřící stanici do 8 hodin ráno. Jezdila jsem přes celé město a v zimě to nebyl žádný med. Skončila jsem před 3 roky- nahradily mne automatické přístroje.Docela mi to bylo líto, i když o peníze ani nešlo.
Eva Mužíková
Maruško, jelikož jsem jeden čas také dělala výzkum trhu, vím co to obnáší. Vydržela jsem jen pár měsíců, neměla jsem sílu " vyrovnat se " s odmítnutím oslovených respondentú. Obdivuji Tě a přeji Ti, aby jsi dostala nabídku nějaké méně náročné brigády, která by Tě nejen bavila, ale byla i přínosem slušných peněz.
Jarmila Komberec Jakubcová
Velká omluva -chtěla jsem dát 5 hvězdiček, ale nějak jsem to popletla.
Jarmila Komberec Jakubcová
Přeji hodně zdraví protože nosit letáky a chodit za každého počasí je hodně náročné.
Naděžda Špásová
Maruško, tohle bych dělat nemohla, jsi fakt dobrá. Přeji ti, ať ti to vydrží hodně dlouho. Já mám od loňského dubna taky brigádu. Mám to pár metrů od baráku, firmu jsem znala už předtím. Teď mám zrovna pracovní období. Sedím a dělám rukama. Hlavně se dostanu mezi lidi.
Jana Šenbergerová
Maruško, ať vám zdraví slouží a radost ze života vás neopouští.