Matyáš se jevil od malička jako bystré dítě. Neuměl ještě dobře mluvit, ale poznal značky skoro všech aut. Když jsme šli v Praze po ulici, ukazoval na zaparkovaná auta a říkal: Škoda, pežo (Peugeot), fija (Fiat), opu (Opel), mebeve (BMW), umbagenc (Volkwagen)...tenhle název jsme měli nejraději.
Tak to se musí rozvíjet po všech stránkách, řekla si jeho babička a při návštěvě u ní v Poděbradech, cestou na muzlinku (zmrzlinku), ukázala na sochu krále Jiřího a poučovala: Podívej Matyášku, tady na tom koni sedí král Jiří. Byl to hodný král. Bydlel v tomhle zámku, víš? Je to hóódně dávno, ještě nebyla žádná auta, tak všichni králové měli koně...Hmm a koupíš mi babičko dneska čokoládovou do velikýho kolnoutu?
Snědli zmrzlinu, babička umyla u pítka Máťovi celý obličej vlhkým kapesníkem, rozmazala mu flek na tričku a cestou domů povídá: Tak Máťo, podívej se na tu sochu. Jak se jmenuje ten král na koni? Nevíš? Jmenuje se tak i náš strejda přeci. Aha, Jilka. Ale jdi ty, Jirko! Jiří to byl. Řekni si Jiří. Jizí...a babičko koupíš mi zejtla zase velikou muzlinku?
Druhý den, cestou na zmrzlinu se babička zase ptá: Matyášku, kdo to sedí na tom koni? Víš to? Máťa zaváhá a pak řekne: Stlejda. Ale jdi ty strejdo, král Jiří je to!
Marná snaha, řekla si babička a vydala se tedy na procházku po kolonádě. A co čert nechtěl, potkali manžela babiččiny kolegyně, pana Krále. Pozdravili se, pan Král podává ruku Máťovi a říká: Ahoj kluku, já jsem Král, jakpak se jmenuješ ty? Ty si klál? a máš koníka? Nemám, co bych dělal s koníkem? Ale babička žikala, že všichni klálové maji koníka...Nojo, ale to jsou králové s malým K, ale já jsem Král s velkým K, ale pravda je, že mám i velký H.
To byla definitivní tečka za babiččiným poučováním. Všechno má svůj čas.
