Jsem životní optimistka :-)
Foto: autorka

Jsem životní optimistka :-)

14. 3. 2017

Na podzim před sedmi lety mi našli v děloze nádor, pan primář gynekologie mě prohlédl, vysvětlil mi, jak a co se bude dít, a v lednu následujícího roku jsem šla na operaci do Thomayerovy nemocnice. Před operací mě operatérka přišla na pokoj informovat, jak bude celá akce probíhat. Bude to klasická operace, protože neví, jestli je nádor zhoubný nebo ne, po vyjmutí jej podrobí histologii a pak se rozhodnou, jestli vyoperují všechno včetně slepého střeva nebo jenom nádor. Po tom, co mi všechno vysvětlila, se zeptala, jestli mám nějaký dotaz. Tak jsem se zeptala, to jako, až ten nádor vyndají, tak mě šoupnou někam vedle do regálku a pak budou pokračovat?  Paní doktorka na mě nevěřícně koukla, zvedla se ze židle a smějíc se řekla, s váma to bude dobrý a odešla. Operace se povedla, odložili mě na JIPku a když mě paní doktorka probouzela, aby se zeptala, jak se cítím, tak ze mě vypadlo „kdybych to bejvala byla věděla, tak bych sem nechodila“ (paní doktorka a několik pacientek, které tam taky přebývaly, znaly „Knoflíkovou válku“ a ony se teda zasmály), dál se nevyptávala, věděla, že je to zbytečné. Ne, že bych věděla jestli to bolí, ale dali mě na polohovací postel na placato a já mám problémy se zádama, takže jsem byla od pasu dolů úplně nemožná. Nakonec mě vypolohovali tak, že jsem se tam málem zabydlela. Než mě propustili na pokoj, přišel za mnou pan primář, vzal mě za ruku (asi podle pulsu poznají, jestli pacient reaguje neadekvátně, nebo co) a vysvětlil mi, jak se to má s tím nádorem. Čekal, co bude – tak jsem na něj koukla a povídám „pane primáři, já taky musím mít všechno“, poplácal mě a s úsměvem řekl, na vás nemám a s tímhle přístupem ani ta nemoc.

Po čtyřech dnech mě vykopli domů. Ale po týdnu mi volal pan primář, abych přišla do ordinace. Zjistilo se, že nádor sice je zhoubný, ale až po pečlivějším vyšetření zjistili, že trochu moc zhoubný. Protože to byl nádor v děloze, ten se nerozrůstá, ale zapouzdří se, a nemusí se dál rozšiřovat na uzliny, které tam zůstaly (a uzliny jsou nebezpečné potvůrky) . Jenže je v tom to ale. Byly dvě možnosti – reoperace nebo preventivní chemoterapie. Dobrý, beru chemoterapii, to jsem ještě nezkusila. Dostala jsem kontakt na paní doktorku na onkologii a šla se domluvit.

 Paní doktorka je krásná ženská s příjemným hlasem a pečlivě mi všechno vysvětlila. Že to není nic vážného (ale nechtějí nic zanedbat), že to budou tři preventivní chemoterapie každý měsíc jedna, že budu trochu víc unavená a nesmím přepínat své síly a že mi slezou vlasy a celé ochlupení na těle. Ale že mi napíše poukaz na paruku a budu na ni mít slevu (vůbec jsem to nevyužila, zato jsem se naučila umně naaranžovat šátek na holé hlavě). Byla velice přesvědčivá, a nakonec mě pobídla, ať se ptám já, co bych chtěla vědět. Tak jsem začala.

Paní doktorko, nejsem malá holka, před rokem mi zemřela mladší sestra, za dva měsíce po ní švagr a před vánoci kamarádky syn – stejná diagnoza, klidně mi můžete říct, kolik toho mám před sebou. Já se nezhroutím, ale okamžitě zruším penzijní fond a až se z toho trochu zvetím, popadnu dceru a jedeme na cestu kolem světa, ať si těch peněz užiju. Taky nevěřila svým uším, ujistila mě, ať prachy nechám, kde jsou, a že se s tímhle přístupem k nemoci dožiju stovky.

 Hned při druhé chemoterapii jsem dostala anafylaktický šok. Z pokoje si pamatuju jenom vyděšený pohled paní doktorky za těmi jejími brejličkami. Probrala jsem se na ARU a nade mnou se skláněly dvě holé hlavy pěknejch mužskejch :-)  (lékař a ošetřovatel), které prohlásily, už se nám probírá, sundáme jí tu masku a nasaďte brejličky (brejličky jsou dýchací hadičky, zastrčené v nose – zase zkušenost, nebýt toho žila bych v nevědomosti). Vesele mě uvítali s poznámkou – vy jste nám dala, ale copak nám, z oddělení už třikrát volali, s dotazem, jak to s váma vypadá. Budou rádi.

A byli, když mě zase na oddělení z ARA vrátili, požádala paní doktorka, jestli mě smí obejmout, že se jí tohle ještě nestalo, že jsem byla modrá jako ta láhev od MATTONKY. 

Přežila jsem, narostly mi stříbrné vlasy, a protože jsem se celý život barvila, tak jsem je nechala tak a prý sluší.

Přestala jsem kouřit, pít, to třetí … nebudu rozebírat, že, a tak se mě vnučka jednoho dne zeptala, „babi, co děláš s těma penězma, co jsi tím ušetřila?“ No sakra, fakt, kde jsou ?!

 

Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Balúchová
Citron vůbec nehledejte,blažený úsměv vám sluší a je na místě.
Zdena Proboštová
Znáte ten vtip : „Přiběhne za abatyší mladá novicka a říká : matko představená v zahradě mě znásilnil zahradník, co mám dělat? A abatyše ji na to odpoví, milé dítě jdi do kuchyně a zakousni se do citronu. Novicka na to a to pomůže? Ne, ale zmizí ti z tváře ten slastný úsměv!“ Takže děvčata takovýto úsměv jste vy vyloudily na mé tváři, svými diskusními příspěvky, takže se jdu poohlédnout po citronu :-))))
Soňa Prachfeldová
Paní Zdenko, krásný článek o Vás a Vám mnoho mnoho zdraví a pohody !
Anna Čípová
Paní Zdenko, děkuji za vaši otevřenost. A když dostaneme podruhé dar života, tak si ho jinak vážíme. Já slyšela od lékaře slova: "Ženská, vy jste měla ale štěstí. Přijít za půl roku, tak pro vás už neuděláme nic". Přeji hodně zdraví.
Eva Balúchová
Všem, kdo si prošel takovou nemocí,se obdivuji.A vám Zdeno stříbro na hlavě sluší.
Elena Valeriánová
To není článek, to je elixír. Zdeni, děkuji.
Helenka Červenka
Zdeni, já věřím, že až jednou ta zubatá pro tebe přijde, že ji shodíš ze schodů a kosu rozšlapeš
Marie Seitlová
Přeji Vám hodně zdraví, optimismu. Jste bojovnice s úsměvem na tváří.
Alena Vávrová
Zdeno, palec nahoru!! ♥
Zdena Proboštová
Díky dámy :-))))
Jana Šenbergerová
Ať je vám i všem ostatním, kteří mají za sebou podobnou zkušenost, ještě dlouho hezky na světě.
Marie Ženatová
Přeji ze srdce hodně zdraví, optimismu a krásný i pohodový život...
Naděžda Špásová
Už jsem to psala u jiného článku, ale váš optimismus jsem tehdy neměla. Taky jsem přežila, ale já to měla i s uzlinama. Nejdřív chemo, zmenšit nádor, pak operace, vzít sakumprdum všechno, pak další chemo a dodat trochu té radiace ozářkama, ať nám paní trochu svítí. No, doufám, že už mě to nečeká, taky nemusím mít všechno a všem, kteří to prožili a přežili, tedy, Zdenko, i vám a sobě přeji dlouhý život.
Jarmila Komberec Jakubcová
Paní Zdeno přeji Vám jen a jen zdraví a pohodu.Jste statečná. Sama jsem si prošla peklem rakoviny a vím co je to třeba ztratit po první chemošce vlasy.Kdo nezažil neuvěří. Dnes jsem zdravá, pracuji a plním si svoje sny.
Jaroslava Jánošíková
Bravo Zdeni, protože něco podobného mám za sebou taky, tak vím, o čem to je. A stejný jsem to brala já, jen mě páni doktoži trochu namíchli, když mi vyndali ten sajrajt z břicha a špeky mi nechali. Taky mě mohli trochu okrájet: Jsi hvězda
Zuzana Pivcová
Štěstí, ale i správný přístup k životu se vším všudy. A k tomu patří i Tvůj humor a optimismus.