Neslavná houslistka

Neslavná houslistka

15. 8. 2012

Hudební vlohy v naší rodině nebyly jednoznačné. Myslím, že náš tatínek, architekt-stavitel, tak stěží zvládl základní melodii písniček. Naopak maminka měla krásný alt, s nímž léta působila v pěveckém sboru. Její otec, dědeček, kterého jsem zažila do svých 6 let, uměl hrát pěkně na housle. Nejraději Straussovy valčíky. Maminka svého otce zbožňovala, a nebylo tudíž divu, že i jeho hra jí připadala téměř dokonalá.

Jejím velkým přáním bylo, abychom i my, dcery, provozovaly hudbu. Oběma se nám líbíl klavír. Zvláště, když za něj usedla plavovlasá učitelka z hudební školy Elfrieda, která pro mě byla krásná jako princezna. Ale klavír jsme neměli a nebylo v našich finančních možnostech ho koupit. Dostaly jsme tedy dětské housličky. Sestra později přece jen přesedlala na klavír, ale já jsem zůstala houslistkou.

V podkrkonošském městečku, kde jsme bydleli, měla hudba poměrně vysokou úroveň. Pan ředitel hudební školy, ke kterému jsem chodila na hodiny, byl prvním houslistou tamního symfonického orchestru. Byl sice vlídný, ale náročný. Vždy zkontroloval mé nehty, a když zjistil, že jsou na jeho vkus přerostlé, zděšeně vykřikoval: Hrůza, sup bělohlavý!, čímž mě pořádně rozesmál. Hraní mě ale nijak zvlášť nebavilo. Hrála jsem spíš jen z beraní ctižádostivosti. Těšila jsem se snad jen na tzv. skupinovou hru, kdy jsme hráli asi 10 - 12 žáků, kluci i holky, dohromady. Jednou upustil jeden spolužák při hře housle a ty se rozbily.

Zanedlouho přišel s úplně novými naleštěnými houslemi, o kterých se rozkřiklo, že je má od mistra houslaře z blízkého Turnova. Chlapec si houslí viditelně vážil a od té doby se snažil a zlepšoval. Ty housle mi učarovaly. Najednou jsem se viděla, jak hraji na sólovém koncertě, housle hladí svým sametovým hlasem a já sklízím úspěchy. Nemluvila jsem o ničem jiném, slibovala jsem hory doly. Nakonec se mnou maminka dojela k houslaři. Poznal, že jsme hodně nemajetná rodina, a jako holčičku si mě oblíbil. Slíbil mi udělat housle za zvýhodněnou cenu. Mezitím ale zemřel tatínek a maminka se rozhodla odstěhovat s námi do jižních Čech. Své housle už jsem si ani nestačila vyzvednout a mistr houslař mi je musel poslat poštou. 

V novém bydlišti bylo vše jiné. Hudba se tam moc nepěstovala. Když jsem přišla k 19leté učitelce, povzdechla si, že tak pokročilou žákyni nemá a neví, co se mnou hrát. K copánkům a samým jedničkám, které ze mě dělaly občas terč útoků některých kluků, přibyla ještě nutnost chodit s pouzdrem přes město do houslí. Doma jsem cvičila minimálně a ve svém pubertálním vzdoru proti novému bydlišti a ve snaze nevynikat jako "šprtna" jsem naší máti jednoho dne krátce oznámila, že už hrát nechci. Byl to pro ni šok. Zdůvodňovala jsem to nízkou kvalitou hudební školy a ujišťovala jsem ji, že si budu hrát doma. Možná jsem tomu v tu chvíli sama ještě trochu věřila, ale každopádně jsem po odchodu z hudební školy nezahrála doma ani tón.

Asi za měsíc maminka jednou večer mezi řečí nadhodila, že jsem něco slíbila. Bylo asi půl desáté, vzala jsem trucovitě housle a chtěla začít hrát. Tehdy se v mé matce všechno zlomilo, vrhla se na mě a začala mě houslemi mlátit hlava nehlava, až přetrhla struny. Nikdy v životě na nás nevztáhla ruku. To, že se teď přestala ovládat, bylo výrazem jejího vrcholného zklamání, že ze mne nic nebude. Od té doby se u nás o houslích nepromluvilo, jako kdyby ani nebyly.  Brzy nato jsme se sestrou začaly brnkat akordy na kytaru, což naše matka snášela mlčky, a když jsem k tomu začala pořvávat hlasem napodobujícím Yvonnu Přenosilovou, rezignovala úplně.

Housle zůstaly v našem domku i dávno po maminčině smrti, když už jsem žila v Praze. Někdy, když jsem přijela na dovolenou, jsem otevřela jejich pouzdro, vzala je do ruky téměř láskyplně a zkusila zahrát jednoduchou melodii. Byly chladem a vlhkem rozladěné a můj pokus něco zahrát dopadl nevalně.

Po listopadu, když se rozmohla inzerce, jsem se rozhodla housle prodat. Annonce tehdy zřejmě podstrčila mou nabídku někomu známému, protože ten člověk přišel ještě před otištěním inzerátu. Nevěděla jsem to a v domnění, že je jediným zájemcem, jsem mu housle celkem levně, protože mi ceny nic neříkaly, prodala. Druhý den vyzváněl telefon a další zájemci šroubovali ceny pěkně vysoko. Housle ale už byly pryč.

Počátkem tohoto roku jsem navštívila koncert našeho předního houslisty Jaroslava Svěceného a v rámci debaty s posluchači jsem mu řekla o svých houslích a houslaři. Pan Svěcený mě překvapivě uklidnil  sdělením, že poválečné housle toho mistra už příliš dobré nebyly a že jsem se určitě nezbavila žádné cennosti. Nešlo mi o peníze, spíš jsem myslela na naši maminku, která si od houslí a ode mě slibovala víc, než jaká byla realita. Nepříliš kvalitní housle skončily někde u neznalého sběratele a já si občas tluču na africký bubínek.

Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Jak jste na tom, Zuzko, s houslemi dnes? troufla byste si ještě zahrát? Moc pěkné vzpomínání.
Hana Rypáčková
Moje vnučka Magdalena=Majda začínala na housle taky pěkně..V první třídě přišla z hudebky /flétnička/ ,že by chtěla hrát na housle.Moje dcera jí řekla:"Jen přes mou mrtvolu".Pan ředitel jí podporoval a půjčil housličky -jedny malé, větší a když už celé-dostala dobré housle svoje.Je jí patnáct a hraje na koncertech, strašně jí to baví,ale studovat to nechce, chce mít hru jako koníčka.Hraje i ve folklorním souboru a je to její velké potěšení.Vím, že když se chce, všechno jde...
Marie Foltýnová
Můj tatínek hrál na housle.Hrával v malé kapele,říkalo se šraml.Jeho bratr ,můj strýc hrál na basu.Ale nikdo z rodiny tento talent nepodědil.Ale hru na housle tak tu miluji.
Nina Šachová
Já jsem taky hrála od mala na klavír, ale ne z donucení, ale protože se mi to moc líbilo. Hned jsem chtěla místo stupnic a etud hrát Lehára a krásné národní písničky. Máma mi kupovala v antikvariátu v Jindřišské staré zapomenuté sešity s nádhernými valčíky a písničkami, pak zpívala krásně u klavíru, na to nikdy nezapomenu. Po 12 letech výuky moje profesorka řekla, že už mě nemá co naučit a já začla chodit za klukama. To bylo taky bezva.
Věra Sehnalová
I mně potkala ,,kariéra,, houslistky. Jednou jsem se znuděna vrzáním opřela o smyčec a on se zlomil. Já řekla rodičům že ho o mně přerazil učitel a že už tam chodit nebudu. Začala jsem s malováním a to mi zůstalo.
Růžena Antlová
Mé dětství provázela hra na klarinet mého nevlastního otce který na něj hrál každou volnou chvilku střídavě se hrou na harmoniku.Na harmoniku mě naučil hrát pár lidovek a někdy jsme předváděli sousedům k poslechu písničku "do lesíčka na čekanou "otec hrál na klarinet a já na harmoniku.Můj sen byla kytara,dočkala jsem se jí až v 15 .Naučila jsem se na ní hrát jako samouk a taky mě učil akordy jeden chlapec .To bylo příjemné učení protože mě při něm jednou rukou držel kolem ramene a druhou ukazoval akordy.
Jarmila Peerová
Hořkobolné vyprávění,které dojímá,ale přesto cítím,že je to laskavé vzpomínání.I já měla podobně hudební sen.Budu hrát na klavír...leč,nikdy se tak nestalo a tak sen zůstal snem....Děkuji za " počteníčko "....
Zuzana Pivcová
Já bych pro jistotu nic nečekala!
Jiří Libánský
Hezký, nostalgický příběh. A dobře napsaný. Co jiného bychom čekali od zkušené autorky, že?