Manuál, jak v penzi nepřizabít partnera
Ilustrační foto: ingimage.com

Manuál, jak v penzi nepřizabít partnera

1. 4. 2017

Dá se žít desítky let v pohodě se stále stejným protějškem? Ano! Na to, aby se společné stáří nezměnilo ve výčitky, hádky a utrpení, existují pravidla. Kdo je zná, má šanci, že manžela či manželku v penzi nezabije.

Mlčení je známkou pohody.
Zapomeňme na poučky, že by partneři měli sdílet své pocity a neustále si povídat. To je možné nanejvýš tak v prvotním období zamilovanosti. Čím déle jsou lidé spolu, tím méně spolu mají o čem mluvit. Je to logické, už si přece vše řekli. Na tom, že muž kouká na televizi, žena čte a oba mlčí, není nic špatného, naopak. Když muž mlčí, znamená to, že je spokojen a moudrá žena by to za řadu let strávených v partnerském svazku měla už konečně vědět.

Občas je třeba mlčení přerušit.
To by zase měl vědět moudrý muž. Pokud čas od času vykoukne ze své bubliny mlčení, kterou kolem sebe za dlouhé roky vytvořil, a řekne své partnerce něco, co partnerky rády slyší, může si pak zase v klidu týdny mlčet. A doma bude zase pohoda. Stačí opravdu krátká věta a vůbec nemusí jít o banalitu typu: Miláčku, tobě to sluší. Ta po čtyřicetiletém manželství spíše vyděsí. Proto je lepší použít věty typu: Nepotřebuješ něco? Máš se dobře? Co ta noha, už tě bolí méně?

Kutlochy, nory, koutky…
Můžeme to nazvat jakkoli, ale jde o prostor, kde je člověk sám. Dříve měly ženy své budoáry, ve kterých se krášlily, odpočívaly a kam muži vstupovali jen na pozvání. Pánové měli své pracovny, kluby. Mít své soukromí je třeba i v tom nejlépe fungujícím vztahu. Jistě, je těžké vytvořit si ho v malém bytě, ale je třeba využít všech možností. Například pokoj po dítěti, které dávno odešlo z domova, ihned zabrat pro sebe. Zapomeňme ve stáří na kouzlo společných ložnic, které utužují manželství. Neutužují. Ve stáří funíme, chrápeme, budíme se v noci, rušíme se. Když si muž vytvoří svůj pokoj a žena svůj, rázem si vzájemně ráno budou milejší. V šedesáti a více letech oddělené ložnice neznamenají, že už se nemáme rádi. Znamenají, že se máme tak moc rádi, že nám záleží na tom, aby se ten druhý dobře vyspal.

Nevyčítejme křivdy.
Je to těžké, ale důležité. I když víme o vzájemných nevěrách, lžích, zatajených dluzích či jiných malérech z minulosti, za žádnou cenu se k nim po letech nesmíme vracet. Protože pokud jsme se už jednou rozhodli spolu zůstat, tím jsme je smazali. Je to jako výmaz z trestního rejstříku. Pachatel bude celý život vědět, že provedl něco zlého, ale nikdo mu to už nesmí dávat najevo. Je vymazáno. Pokud je mezi partnery něco tak závažného, že s tím nemohou žít, mají se rozejít. Ale být spolu a ještě v penzi si vyčítat něco, co se stalo před třiceti lety, je spolehlivá cesta k tomu, jak prožít poslední fázi života nešťastní.

Představme si, jaké je být sami.
Ten šarmantní muž, který kdysi uměl bavit společnost, je ubručený neupravený dědek. Ta kráska, za kterou se otáčeli všichni sousedé, je hudrující obézní paní. Jestliže situace doma nazrála do fáze, kdy se partneři takto navzájem vidí, je čas udělat experiment. Představme si, že jsme sami. Že dědek nebručí, paní nehudruje. Ten druhý tady prostě není. Nevynese koš, nezeptá se, co bude k obědu, nenadává u zpráv, neruší dlouhým telefonátem s kamarádkou, ťukáním do klávesnice počítače, hlasitě puštěnou televizí. A přemýšlejme. Jaké by to bez něj nebo bez ní bylo? Necítili bychom se divně? Osamělí? Nebylo by nám smutno? Bylo? Tak buďme rádi, že tady s námi stále je. Nebylo? Tak ten vztah ukončeme. Rozejít se dá i po šedesátce a je to lepší, než se v poslední části života trápit.

Hodnocení:
(4.7 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Doušová
Tento článek mě chytil za srdce. Je tak přesně napsaný ze života. Moudrost,tolerance a úcta k partnerovi vám zajistí krásné a spokojené soužití. Já ho mám a všem ho přeji.Dík za perfektně napsaný článek.
Jiřina Macháčková
Žiji s partnerem 24tý rok. Každý máme svůj kout. Já v obýváku s kancelářským koutem, počítači. Partner v ložnici, která přes den slouží jemu jako odpočinkový pokoj s televizí. Postel mu přes den slouží jako ustlaná rozložená pohovka, z íž sleduje televizní program. Já se přes den na televizi nedívám, trávím čas v obýváku ve svém počítačovém království. Spíme spolu , dívám se večer z postele s partnerem na televizi. Sdělujeme si názory na pořad. To společné pokoukání by mi chybělo. Rozumíme si a i když mlčíme, víme, že jsme spolu, že se navzájem vnímáme. V mládí jsme měli mezi sebou také problémy, ale to už bylo, nevracíme se k tomu. Nic si nevyčítáme, co bylo, žijeme tím, co je teď. V tomto bodě, nic si nevyčítat, vlastně s celým článkem souhlasím. Paní Hofmanová, napsala jste bezvadný a pravdivý článek.
Zdena Proboštová
Ano tak to je, když sestře zemřel manžel a to byl těžce nemocen a ztrácel se před očima (pro něj byla smrt vysvobozením) tak i když se s ním furt handrkovala, tak pak si se sebou nevěděla rady. Po dvou letech už to je v pohodě. A nikoho už nechce. Akorát se bojí, co bude až ji umře i pes, no ale to budeme řešit až to nastane, že :-)
Marie Pudichová
Aby to bylo po ruce pro obě strany tak jsem si to vytiskla a nechám to ledabyle ležet na stole...
Zdeňka Popková
Souhlasím s panem Karlem Hydrákem.... Krásně a výstižně napsaný článek. Jsem společně s manželem v důchodu šest let a pod vše, co článek uvádí se podepisuji.... přepíšu si to do svého deníku, pět bodů, abych to měla po ruce a když bude nejhůře, připomenu si, jak to chodí všude stejně. Jsem s manželem 43 let, jezdíme spolu na chalupu, na výlety, zdraví nám slouží, ale prostě někdy ho "nepoznávám" a on mě určitě taky. Tak všem přeji hodně štěstí
Zdeněk Sečka
Již dlouho nikomu ani sám sobě nic nevyčítám. Došlo mi, že v obou případech ubližuji hlavně sobě. Výčitka-křivda-oběť jsou zákonité posloupnosti. Komukoliv cokoliv vyčtu, stávám se obětí já. A to nehledím na následky toho druhého. Výčitku vnímám jako druh soudu. A soudit nemá právo žádný člověk. Být sám, právě prožívám třetí měsíc. Využívám ho k plnění svého snu. A už jsem pochopil, že je to málo. Potřeba sdílení je velká. Partner začíná být nevyhnutelnou nutností. Díky. Skvělý článek
Eva Balúchová
Když jsem odcházela do důchodu,kamarádka mě říkala,že se doma s manželem přizabijem.Ano,přesně jak zní nadpis.Ale opak byl pravdou.U manžela se začaly objevovat zdravotní problémy a tady už byla nutná tolerance obou.Oddělené ložnice byly nutností ale nic to nezměnilo na našem pevném vztahu.Prožili jsme spolu 45 let a z toho krásných,klidných 6 let v důchodu.Je pravda,že jsem si párkrát říkala:Co kdybych byla sama?Teď jsem a nemůžu se s tím pořád smířit.....
Karel Hyndrák
Vratislavo, opět boduješ. Zdá se mi, že jsem ten článek psal já (nedovedl bych to), ale pod všechno se podepíšu.
Jarmila Jakubcová
Zuzanko máš pravdu, že důležité je aby vztah trvalý.Co se týče odd.ložnic - já jsem s prvním manželem žila štastně a spokojeně 40 let i když jsme měli každý svůj pokoj.Příklad jsem měla ve svých rodičích, kteří také takto žili.Pamatuji, že z počátku našeho manželství to moje tchyně nedokázala pochopit a myslím, že to nepochopila nikdy.
Zuzana Pivcová
Já si naopak myslím, že mnohé dvojice, které prošly i různými nepohodami, se ve zralém věku zklidní a rozumějí si mnohem víc. Mohu se mýlit. Ale ráda bych vám, děvčata, řekla, že vám moc přeji vaše trvalé vztahy a je mi bez přehánění smutno s vámi, které jste o ně teď přišly.
Libuše Křapová
Byli jsme spolu čtyři a půl roku. On vládl ve svém koutku a garáži, já ve zbytku domu. Nedovedu si představit, že bychom neměli společnou ložnici. Když občas v noci chrápal, bylo mi dobře, že ho slyším, že nejsem sama. A když jsem si kvůli tomu z něho dělala legraci, dozvěděla jsem se, že chrápu taky. Já???? Nestačili jsme si všechno říct, přesto jsme spolu nehrkotali celý den. Uměli jsme ale řešit problémy. Jednou jsme tak mlčky seděli na terase a on najednou povídá - S tebou se tak dobře mlčí. Tak strašně moc chápu a rozumím, o čem píše Hanka R.!
ivana kosťunová
Celkové vyznění článku se mi nelíbí. Pokud lidé vydrží roky ve fungujícím vztahu, není důvod si myslet, že ve stáří to bude jinak. Každá dvojice to má samozřejmě jinak, základem je tolerance.
Jarmila Jakubcová
naprosto souhlasím se statí oddělené ložnice. Můj partner to nedokázal pochopit, že je to lepší. Dnes ví, že ně nepředělá, každý máme svůj pokoj, pak společný obývák či další prostory. Ale mít svůj koutek soukromí je pro mně velmi důležité.
Hana Rypáčková
Ach, jak je mi to líto. Jak mi chybí zpětná vazba na mé myšlenky a vzpomínky. Chybí mi pohlazení i mlčení ve dvou. V důchodu mají lidé konečně čas jeden na druhého. Je třeba si toho vážit. Titulek se mi nelíbí.
Helenka Červenka
My hrajeme s ministrem takovou hru. Já přijdu domů a od dveří volám: Miláčku, že se ti po mně stýskalo? A on potvrdí, že stýskalo - ale oba víme, že on introvert je rád, že mohl být půl dne beze mne a já extravert jsem ráda, že jsem zas byla půl dne mezi lidmi. Pak každý zalezeme do svého pokoje a během dne se několikrát navštívíme. Funguje to...zatím :-)
Soňa Prachfeldová
Moudrý článek. Ó , jak je mi vše známé. Co bylo včera konfliktní, už by mělo být dnes zapomenuto , jen nebýt pořád naštvaná, to nevede k ničemu Znala jsem pár a ona na něho vydržela nemluvit několik měsíců a pán se trápil, přesto spolu neutěšeně dožili v malém domku. Ano je lepší vysednout z vlaku, který má tak špatný cíl, opačně vážit si těch, které na své životní pouti potkáme a s kterými je nám i přes určité střety a názory dobře.