Máš vocap?
ilustrační foto: pixabay.com

Máš vocap?

3. 4. 2017

Mám pět vnuků, většinou jsou ještě malí a hlavně bydlí blízko, kdežto praneteř mám jedinou, chodí do prváku na gympl a bydlí daleko. Takže taktika: Užít si vzácné chvilky s praneteří!

 

„Strejdo, ty nemáš fejsbuk!“ vyjekla zděšeně.

„Nemám, já ho totiž nepotřebuju,“ bránil jsem se.

„Ty ho možná nepotřebuješ, ty ne. Ale co my ostatní?“

„Co vy ostatní?“

„No vždyť my vůbec nevíme, jak žiješ!“

Aha. Moji příbuzní chtějí být informovaní, jak žiju, to je fakt docela dojemné.

Ale praneteř to hned upřesní: „Cos měl třeba včera k obědu?“

„Já? Co jsem měl k obědu? Už ani nevím.“

„No tak vidíš. Ale kdybys to napsal nebo dokonce vyfotil a dal na fejsbuk, tak by se to uchovalo.“

Jo tak, ono „by se to uchovalo“. A proč jako? Od včerejška se pravda toho už moc neuchovalo, protože jsem to dávno vy-… vypotil, že. Tak proč bych potřeboval archivovat, co jsem včera jedl? Tohle jí ale nemůžu říct. Proto pokračuji jinak.

„No podívej, já chodím jíst do školní jídelny na Ještědské, protože tam opravdu dobře vaří. Tak co kdybych ti posílal každé pondělí mailem svůj jídelníček na celý týden?“

„Ale strejdo, to přeci nejde,“ pronesla zklamaně. Bylo vidět, že nic nechápu.

„Aspoň kdybys tam dával něco zvláštního!“

„Třeba co?

„Třeba kde jsi byl na dovolené. Podívej se,“ přešla od slov k činům. Hbitě na svém velmi chytrém telefonu vyhledala profil (jestli to vůbec říkám správně) svých sousedů v domě. A hle, skutečně, byla tam celá jejich rodinka, jak v osamělém hloučku živoří někde na pláži, asi v Egyptě.

„To je, co?“ pronesla vítězoslavně. „Hned víš, kdy byli a jak se měli.“

„To je fakt,“ souhlasil jsem. „Z toho je hned vidět, kde byli a jak se měli. Ale není lepší se s nimi sejít, až přijedou, a pořádně si o tom promluvit u kafe nebo u limonády?“ (Původně jsem chtěl říct u piva nebo u metaxy, ale včas jsem si uvědomil, kolik jí je.)

„Prosím tě,“ mávla rukou, „popovídat! Mezitím se přece stane tolik nových věcí. To se prostě nestíhá.“

Nojo, já vím, lidi spolu pořád komunikují přes všechny chytré krabičky, ale vlastně spolu vůbec nejsou. Éterem lítají zvuky či nuly a jedničky a člověk má pocit, že komunikuje. Že je jako mezi lidmi. Je to vůbec pořádná komunikace, když neslyším odstín hlasu a nevidím výraz obličeje? Když se nemohu podívat druhému do očí?

 

„Haló, seš tady?“ vyrušila mě praneteř ze zamyšlení. Ne, jsem na fejsbuku, měl jsem chuť odseknout. Abych zaplnil trapnou pauzu, ptám se: „Ještě hraješ na violoncello?“

„Na cello? Na to už nemám čas. Moc učení.“

„Aha, a co ten florbal, cos dělala?“

„Ti říkám – nemám čas.“

Rozumím. Nemá čas. Musí se učit, mezitím nějaké kamarádky nebo kamarádi, ale to hlavně přes fejsbuk. Ještě že do té školy chodit musí.

A abyste věděli všechno a já vypil kalich hořkosti až do dna, tak za celou dobu, kdy já jsem s ní jenom hovořil, ona neustále pracovala na svém telefonu, občas se trochu uchichtla nebo ušklíbla a zřejmě obsloužila minimálně pět kamarádek. Nebo kamarádů.

 

Tuším, že jednou už člověk nebude mít vůbec čas žít. Tolik fotek bude muset neustále dávat na fejsbuk a instagram, tolik zpráv číst na twitteru a tolik lajků posílat jiným. I z hrobu bude ještě posílat fotky a jeho přátelé zpátky do hrobu smajlíky. A ony si vlastně vystačí jejich chytré telefony samy a budou si ty lajky a smajlíky posílat mezi sebou pořád dál, dokud jim nedojdou baterie. A co my, dokud nám nedojdou baterie? 

♠ ♠ ♠

Teď mi další ránu zasadil žák základní školy, můj nejstarší vnuk. Přiklátil se spolu s dvojicí kamarádů.

„Ty nevíš, dědo, že jsme se měli sejít ve čtyři u Tesca, abychom společně koupili ten dárek mámě?“

„Nevím.“

„Tys nedostal zprávu?“

„Ne. Esemesku tu žádnou nemám… Nebo že bych byl vypnutej?“

„Ouemdží, jakou esemesku? Seš přece na vocapu.“

„He?“

„Jestli máš vocap.“

„Vo… co?“

„Dědo, probuď se, dvacátý století je v tahu. Celý se to jmenuje WHAT´S UP, správně se to čte uocap a je to bezplatnej program pro posílání zpráv, fotek a zvuků. My jsme všichni (myslel vnuky a jejich rodiče, čili mé děti, jejich partnery a nevím koho ještě) v jedný vocapácký rodině. Takže místo fejsbuku komunikujeme přes vocap. Hlavně, když si něco domlouváme nebo si vyměňujeme zážitky, fotky, otázky.“

„To já vůbec nevím, že existuje.“ 

„Ukaž mobil!“

Ukazuju.

„Tyvoe?! Dyť ty vůbec nemáš chytrej telefon! Jak s tím můžeš volat?“

„No tady – zeleným tlačítkem.“

„Ouemdží, já se picnu, von má na to tlačítka! Ty nemáš dotykáč? A co to teda umí?“

„No umí to všechno, co potřebuju. Můžu s tím telefonovat a posílat esemesky.“

„Tý, to je hustý! Von může jen telefonovat a psát esemesky.

„Ještě taky fotografovat.“

„Ukaž? Tyvoe, vidíš to? On telefonuje tady s tímhle!“

Oba jeho kámoši jsou naprosto perplex (nevím, jak by se to řeklo jejich řečí, tou z 21. století). Málem je to porazilo.

Za chvíli se vnuk uklidnil a vysvětluje: „Vocap má dědo miliarda lidí.“

„Tolik? To jsem si teda nevšiml.“

„No bodejť by sis všiml miliardy, když sis nevšim jedný zprávy!“

A závěrečný pohled, který říká jasně: Tak s tímhle člověkem já musím žít na jedný planetě!

 

Když to shrnu: tohle byl nářez od jediné praneteře a prvního vnuka. A teď si představte, až jich bude dorůstat všech pět! 

 

Poznámky překladatele:

Ouemdží = OMG = Oh my God = Panebože!

Tyvoe = ty vole = Tomu se obdivuji

(dívky někdy používají Tykávo – což se mi zatím nepodařilo přeložit)

Kchúl = cool  = To je moderní nebo správné řešení (u mě zatím nenašli nic kchúl, tak vám to píšu propříště)

 

Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Oldřich Čepelka
Paní Hano, vím, že se člověk přizpůsobí všemu a těm možnostem, které právě má. Ale mít širší hřiště pro zbývající hru taky není špatné a k tomu se hodí mít nějaký pohyb, nějakou duševní činnost a nějaké přátele, sousedy či příbuzné, s nimiž (stačí s některými) si aspoň 1x denně trochu popovídáte. Ono to pomáhá zpomalovat to zatrachtilé stárnutí.
Hana Šimková
Můj malý telefon moc komunikativní není. a já vlastně také ne. Zaostávám tvrdě, co jsem měla včera k obědu nevím a nikdo se mě ani neptá. Cizí řeči, kterou se dorozumívají mladí nerozumím a začínám úplně vypadávat z životního dění, ale vlastně mi to nevadí. Jo a k obědu jsem měla řízek s bramborem.
ivana kosťunová
Maruško ***** :)):)):))
Jaroslav Vrabec
Plně soucítím s autorem. Mám také nějaká vnoučata /7 kousků od 2 do 10, kluci, holky na střídačku/ a začínají mi podobné starosti. Byl mi dětmi opatřen chytrý telefon, ale než jsem se prokousal taji včech funkcí, tak mi "odešel" a používám zase stařičkou Nokii, malou do ruky, umí telefonovat, SMS i fotit. Proč trávit hodiny posíláním fotek, když mohu jet s vnoučaty na kole, nebo jít na pěší tůru po Boumovských stěnách. Přeji autorovi, aby vydržel....
Mirek Hahn
Moc hezký článek. Moderní technologie, stále nové a nové.... až jsme všichni připoutáni bezdrátovým řetězem k univerzální síti. Snažím se, aby pro mne ten řetěz byl co nejdelší a co nejpružnější, a poskytoval mi co nejvíc svobody a soukromí. Ale je nemalé množství výhod informačních technologií, které mi usnadňují život a práci, Tak mi nezbývá než jednou za čas zrevidovat co používám, co nepoužívám, co používat chci, protože je to pro mne užitečné. Sednu, pročtu návody a prolezu nastavení, vyhledám internetové diskuse k tématu, čtyřikrát se u toho rozčílím, protože to nereaguje tak jak píšou a pak bez milosti vyházím a zakážu to co mi neslouží ( a někdy mně to ještě k tomu stojí zbytečně peníze) a aplikuji a nastavím to, co používat chci nebo potřebuji (a pokud možno to příliš nezvyšuje náklady). Babrám se s tím po chvílích řadu dní ale je to trochu i dobrodružství, jestli se mi podaří nakonfigurovat sestavu služeb podle své představy. Ale hlavně a především ( !!! ) ....používám ty fičury jen když je potřebuji, a když se mi v neděli nechce zvednout telefon, tak ho nezvedám a neomlouvám se za to. Nejsem loutka na drátku :-)
Blanka Hlobilová
Při čtení článku jsem se pobavila. I mě obdaroval Ježíšek před rokem chytrým telefonem. Stále si zvykám. Co se týká WhatsAppu, nedám na něj dopustit. Je to vlastně Facebook v telefonu. Mohu ho číst pouze já a dotyčný kterému píši. Žádné veřejné dopisování. Mohu také posílat zdarma fotky. Žádné MMS, které jsou za peníze. Holt pokrok je pokrok. Nedávno u mě spala vnoučata. Řekla jsem, že nebude žádná televize, mobil, tablet. A přežili jsme to. Ještě jsme se pobavili u karet a jiných her. Večer mi vnučka řekla, že to byl pro ní den bez jakékoliv moderní technologie. Ale užili jsme si víkend i bez té technologie.
Drahomíra Stínilová
Bezvadně zachycená současná doba. A to já mám americkou vnučku. Moc jsem se pobavila a o to šlo.
Lidmila Nejedlá
Taková je skutečnost a já zjišťuji, že jsem pozadu. Ale na telefonu jsem ocenila aplikaci krokoměru.
Hana Rypáčková
Už se s chytrým kamarádím.Je vždy po ruce. A zadarmo telefonování a zprávy. Jak se někfe zviditelním,hned je rodinka ráda,že jsem v pohodě a na živu. Jen ty oči aby sloužily....
Věra Lišková
Pěkně jste vystihl novou dobu. Co nám jde obtížně, tak děti se naučí lehce, až je to k nevíře. Viděla jsem čtyřletou vnučku jak malým prstíkem listuje v půjčeném tátovo mobilu a prohlíží si fotky.
Jana Šenbergerová
Za věrnost jsem si vysloužila "chytrý" telefon, tak ho s radostí věnuji svému vnukovi. nepotřebuji vědět všechno, a už vůbec, aby všichni věděli kdeco o mně. Stačí to, co sama vykecám. Moc pěkný článek. Nejvíc se mi líbí to, že ti dnešní "chytrolíni" na tom budou jednou podobně jako my. I když vlastně hůř, než my, protože bez "chytrých udělátek" budou občas také vedle.
Jarmila Komberec Jakubcová
Podle mého názoru tento portál je více otevřený než je FB. Takže senioři nejsou sice méněcení ale když se "vykecáváme" zde je každý chat přístupný všem. jen tím, že portál není tak v povědomí lidí, nedochází zde ke zneužití. Bohužel vše je jen otázkou času. Jinak mám tři roky tzv.chytrý mobil se všemi funkcemi, je to takový malý PC, který mám všude sebou.Mám v něm navigaci, e-mail a i ten vocap.Senioři nejsou o nic hloupější než příslušníci té později narozené generace.
Jarmila Fialová
Nejen facebook je veřejný,i na "ičku" si kdekdo přečte,co se tu píše.Naopak na FB můžu svoje psaní s kamarády skrýt a stejně tak i informace o sobě(meil,bydliště atd.)
Květoslava HOUDKOVÁ
No, ano - senioři jsou asi méněcenni = když "nevykecávají" vše na facebooku - především své soukromí !
Ilona Kolářová
Vocap sice mám, ale neumím ho moc používat, někdo se odešle, někdy ne. Tak raději všechno dělám přes fc.
Marie Ženatová
Díky za zajímavý článek... Díky, že žádné takové "větší vymoženosti nepoužívám a také neznám" - když mi zlobí počítač, tak mi přijde poradit většinou 12letý vnuk. Když zde mám menší vnoučata na prázdninách nebo jindy ve věku 9 - 13 tak je hodně využívám k pomoci na zahradě a moc mne těší, že ví, jak se bere pilka do ruky a prořezávají se keře, že ví co se dělá s hrabičkami, ví jak se likvidují ořezané větve, jak se čistí chodník a jak se v zimě odhazuje z chodníku sníh - hodně je to baví... A dospělý vnuk mi občas poseče zahrádku sekačkou a vnučka zase občas pomůže s mytím oken - když mám nějaké zdravotní potíže... Vnoučata ví, že už občas potřebuji pomoc, ale já zase na oplátku s nimi na hřišti kopu nebo házím s míčem, skáču přes švihadlo, nebo jdeme na delší vycházku - to, když se cítím fit...
Jarmila Fialová
Na dotykáč jsem si zvykla nezvykle rychle a využívám ho dost na cestách - mapy,jízdní řády atd.A "vocap" mám s rodinou taky :)
Jana Slavíková
Na dotykáč jsem si vypekla, tedy koupila jsem si ho za peníze utržené za cukroví, a taky se s ním ještě peru. Je to dobrý, zatím vítězím. Facebook neboli Licokniga (z flmu Probudím se včera) jde úplně mimo mě a WHAT´S UP jsem teď četla poprvé. Myslím, že i ten se beze mě bude muset obejít :-)
ivana kosťunová
Bavím se skvěle. Můj operátor mi poskytl se slevou nový telefon, dotykáč. Od té doby jsem bezradná jak malé děcko. Zprovoznila mi ho desetiletá vnučka, ale každou chvíli se někde dotknu, kde nemám, a ono to bez mého vědomí dělá psí kusy. Jedno vím jistě, nemám vocap, ale "mesenžr"
Zuzana Pivcová
I když je to dost na pováženou, dávat o sobě průběžně informace, tak u těch mladých to ještě chápu, zatím jsou bezstarostní a nenarazili. Co mě dost překvapuje, že na Facebooku visí i mnozí dospělí, mají to jako soukromý deník, ovšem určený široké veřejnosti. Všichni jejich "přátelé" jsou informováni o každé změně, každé novince, slušností přátel je na to reagovat, slušností je za tu reakci poděkovat, kde na to ti zmiňovaní lidé berou čas? Vždyť mnozí mají stovky přátel!! Jsem ráda, Oldřichu, že podobná situace jako ta Vaše mi nehrozí. To tedy opravdu.